Pod povrchem

„Kdo tohle stavěl, to musel být blázen!“ Dorian vztekle zíral do Sálu shromáždění. „Tady už jsme přece byli! Ale přišli jsme druhou stranou nebo kudy!“
Amélie zavrtěla hlavou. „Takhle je nenajdeme. Můžou být kdekoli. Je to jak hledat zrnko písku v poušti.“
Dorianovu pozornost upoutalo cosi na podlaze, ležící u jednoho ze zrcadel.
„Co je to?“ strčil špičkou boty do malého předmětu. „Není to Rózy? Nebo Filippy?“
Amélie zavrtěla hlavou. „Kdepak. To je přece jedna z těch kouzelných cingrtských věciček. Flexie. Ehm…“ dodala, když viděla mužův rozpačitý výraz, „kouzelná gumička do vlasů. Zneviditelní tě. Žádná čarodějka by ji přece nepotřebovala…“

Dorian zadumaně sledoval loď, vyplouvající z přístavu. Kampak asi míří… Možná by se s ní dostal domů. Zatřásl hlavou, aby zahnal podivný pocit, který se ho poslední dobou zmocňoval. Necítil se tu dobře, mezi všemi těmi ženami. Jejich moc ho děsila. A když se všechny sešly, měl pocit, že ve vzduchu je tolik napětí, že stačí jedna malá jiskérka a celá Akademie vyletí do povětří.
Ještě jednou se toužebně podíval za lodí, mizející v dáli, a odvrátil se od okna.

Neudělal ani pár kroků, když do komnaty vtrhla Amélie.
„Nemůžu najít Rózu a Filippu. Nikde nejsou. Nevíš, kam mohly jít?“

Procházela podzemím, aniž by cokoli vnímala. Mihotavý plamen lucerny stejně do temných zákoutí nedosáhl. Raději si nepředstavovala, co všechno v nich může být. Tady nic žít nemůže, přesvědčovala se. Není tu světlo, voda ani jídlo. Nic. Prostě nic a nikdo…
Tak kdo tě volá?
Potřásla hlavou, aby zahnala ten pochybovačný (a jak dobře tušila i rozumný) vnitřní hlas, který ji celou dobu nabádal k návratu. Věděla, že nesmí podlehnout. Nesmí zastavit, ani na minutku, ani na okamžik. Pochyby by zvítězily a ona by vzala nohy na ramena.
Pak v dálce zahlédla slabý svit.
Těžké okované dřevo.
Dveře.
Na pěst pootevřené.

Filippa procházela chodbami, vnitřně soustředěná na temnou linku zloby, vycházející odkudsi zezdola.
„Musíme do sklepení.“
„K vinným sudům a zásobám?“ podivila se Róza.
„Hlouběji.“ Filippa zahnula do Síně shromáždění.
„Vchod je někde tady. Jenže… Kde?“
Od sloupu k sloupu, od ostění k ostění, kde nic, tu nic.
„Podívej,“ vydechla Róza. „Tohle zrcadlo… Je jiné!“
Mezi umně proplétanými figurami se rozbíhaly téměř neviditelné černé praskliny. Filipa přejela prsty po zlatém rámu a vytáhla nožík.
„Zvláštní,“ konstatovala po chvíli. „Pravé zlato. Ty další jsou jen pozlacené dřevo. Myslím, že jsme vstup do podzemí našly.
Róza pokrčila rameny. „Snad. Ale… Dokážeme ho otevřít?“

Seděla u okna, hleděla nepřítomně do dálky. Prsty nevědomky vyťukávala jakýsi rytmus. Myšlenky jí letěly hlavou rychlostí trysku drahého koně. Moci tak ukončit nadvládu té protivné sobecké ženské!
A co ti brání?
Zamrkala.
Chceš mít moc to udělat? Můžu ti ji dát!
Vyděšeně se ohlédla. Místnost byla prázdná. „Co… Je tu někdo?“
Já.
Před očima jí prokmitl nevýslovně hrůzný obraz. Roztřásla se.
Neublížím ti. Naopak. Chceš ji vyhnat? S mou pomocí to bude hračka. Hlas teď přímo hladil.
„Ale… je čarodějka! Jedna z nejschopnějších!“
Smích. Řezavý, jízlivý. Ne, není. Věř mi, vím, co říkám.
„Ale... co za to?"
Jen maličkost…

Svět, co Filippa znala, zmizel. Pryč jsou zdi, stropy, zrcadla.
Změnily se v oblou stavbu z kamenných balvanů.
Portál vstupu ozdobený vytesaným reliéfem tmavě zívá.
Dovnitř vchází pět postav. Zaslechne bubny, temný rytmický zpěv.
Výkřik.
Zpěv přechází do hypnotického rytmu, bubny zpomalují.

Houstnoucí tmou se stíny vrací.
Jeden.
Druhý.
Třetí.
Čtvrtý.

Vize se mění. Čas se posunul, Filippa zahlédne budovy Akademie. Okrové kvádry, kamenné dveřní ostění, lesklé střechy.
Pak konečně dokáže pořádně soustředit svůj vnitřní zrak.
Hluboko pod zemí, tam, kde byla zabita jedna z těch, které si slíbily nekonečnou věrnost, tepe pochmurný kokon nenávisti, zloby a touhy po pomstě.

Filippa opatrně protřepala neprůhledný roztok ve sklenici.
„Nemíchat!“ zesinala Róza. „A vůbec, opravdu to chceš udělat?“
„Nechci, ale pokud máme vědět, co se děje, musím.“ Čarodějka postavila hotové dílo na stůl.
Pohlédly na sebe.
„Nepleť se do toho,“ zaprosila Róza. „Odjedeme! Co je nám do ostrova!“
„Když já mám pocit, že by se to mohlo dotknout nás všech. A ne jen tady. Potřebuju nějaké informace!"
Róza vzdychla. „Máš pravdu. Vždyť já to taky cítím. Mé sny jsou den ode dne horší, temnější, víc zlé.“
Filippa opatrně zvedla sklenici. Pohlédla na Rózu, pak na pableskující lektvar a jedním douškem ho vypila.

Hluboko pod budovami coleeské Akademie, ve sklepeních, na která už všichni zapomněli.
V tmě černé jak obsidián, ve vzduchu zatuchlém tlením a rozpadem.
Tam, kde byly před dávnými věky s velkou slávou pohřbeny první mocné čarodějky.
Tam, kam puklinou kamene, trhlinou ve zdi pronikala kapku po kapce magie, koncentrovaná Sálem. Neměla cíl, proudila jen tak.
Pak narazila na NI. Jednu z prvních. Mrtvou rukou družek, nesmířenou s odchodem ze světa živých.
Strunka pomstychtivosti zakletá do času se potkala s kapkou magie, jejíž přísun neustával.
V dávno mrtvém těle ženy se cosi probudilo. Naděje.
Dokážu to! Jako první! Já!
VRÁTÍM SE.

„Něco se děje, Rózo. Pod povrchem té pompéznosti a nádhery, kterou nás zahrnují. Dorianovo vidění v aule to jen potvrzuje. Ze Sálu shromáždění jde hrůza. Je prastarý, vystavěný z kamene, který nasával magii tak dlouho, až se sám magickým stal. V nesprávných rukou…“ Filippa se odmlčela. „Proč nás sem sezvali?“
Róza polkla. „Myslíš, že ho přestávají zvládat? Že potřebují naši pomoc? Proč to neřeknou rovnou?“
„Čarodějky nežádají. Čarodějky si berou.“
Róze přejely po páteři mrazivé prsty.
„Buď obezřetná. Nevěř nikomu. Sleduj, co se děje. Hlídej Doriana.“
„Ale… my si snad můžeme věřit, ne?“
„Ano. My ano. Nicméně… buď opatrná. Neustále.“

„Už jsou na lodi. Ráno tu zakotvil škuner, co obratem vyráží dál.“
„Kolik?“ Hlas lady Sinitry zněl jako prásknutí bičem.
„Čtyři. Ty, co si vykouzlily komplet všechno.“
Čarodějka sevřela rty. „Jak, že nebyly varovány? Yaskaro! Mělas to říct všem! Zasluhuješ potrestání!“
Mladá dívka, pobočnice lady Sinitry, sklonila hlavu. Než se vzmohla na odpověď, zastala se jí Cristell, rudovlasá ředitelčina zástupkyně. „Nevěřily jí. Měla jsi jim to říct ty.“
„Tak tys to věděla? A nic jsi neudělala?“
„Ale…“
„Ticho! Jste naprosto neschopné! Od této chvíle budu všechno řídit osobně!“
Dvě ženy sklonily hlavu. V očích jedné z nich se temně zablesklo.