Good Omens

Azirafal pověsil na dveře cedulku Přijďte zítra. 

Spokojeně se podíval na stůl. Popsané pergameny bez jediného škrtnutí nebo kaňky, čisté vedle nich, nádobka s inkoustem, vosková tabulka na poznámky, rydlo. Vše přichystané na zítra.

Vhůš.

“Už tu byli?”

“Krásný večer, Michaeli.” Azirafal doufal, že to nevyznělo moc dotčeně. Vytáhl z hromádky jeden list.

“Tady, vidíš?” ukázal: “Yosef, Maryam, žena jeho…”

Michael mu vyškubl list z prstů. “Zbytku se můžeš zbavit.”

“Ale sčítání…” 

“Pár lidí tam, pár tady,” mávnul Michael netrpělivě rukou: “hlavně, že náš páreček je v Betlémě.”

Vhůš.

Azirafal si povzdech a začal rozlétané papíry zase rovnat na hromádku.

Azirafal už aspoň týden nespal.
Vzato kolem a kolem spát nemusel, ale to na věci nic neměnilo.
“Už před půl rokem jsem posunul jednu kometu, proletěla by přesně na čas, jenže Michael mi teď řekl, že to neodpovídá zadání!” Složil hlavu do dlaní: ”Prý to musí být hvězda, a ne nějaká zmrzlá hromada kamení. Na jedné teď pracuji, ale dá to přemlouvání a takových zázraků… co to je?” Zamrkal nad hrnkem, který před něj Crowley přisunul.
“Něco, co se tu má ukázat až za několik století,” pousmál se Crowley spiklenecky: “Ale jestli chceš přes noc přezázrakovat galaxii, budeš to potřebovat.”

Crowley se díval na své dílo a nemohl se ubránit pocitu zadostiučinění. Jednotlivé pruhy se úchvatně proplétaly na několika úrovních, asfalt smrděl až do oblak a temná aura se tetelila. Inženýři tomu říkali TOK, a mělo to vyřešit veškeré dopravní problémy, ale pár čar v plánu z toho udělal prokletý uzel.
Posadil se, vyčaroval si kopeček zmrzliny, a čekal.

Uplynula hodina, pak dvě. Zmrzlina se roztékala, ale kolem projelo sotva pár desítek aut. V novinách, které přinesl vítr, se psalo o rekordních tržbách na železnicích.

S povzdechem vstal. Asi bude muset zajít na Downing Street a promluvit si o privatizaci.

Zvonek nade dveřmi prodejny masážních křesel vesele cinkne.

Čahoun s vlasy odstínu žhnoucího táboráku sebou trhne, otočí se ke dveřím, a rozzářeně roztáhne ruce jako pozvání k objetí: „Azirafaeli, páni, neviděl jsem tě věky.“

„Taky tě rád vidím, Crowley,“ řekne stydlivě baculatý cherubín. Jeho blond kštice je tak světlá, že to vypadá, jako kdyby měl svatozář.

„Pojď, posaď se, tohle musíš vyzkoušet,“ volá nadšeně Crowley a táhne Azirafaela k masážnímu křeslu.

Ten si upejpavě sedne na krajíček zařízení a zeptá se: „Poslyš, Crowley, ale není tohle,“ zaváhá, „pokušení?“

„Rozhodně ne!“ vykřikne zděšeně zrzek. „Tohle je patentovaná božská blaženost. Opři se!“