Já miluji tě,
jak jsi hebká, ladná,
já stále chci tě,
nikdy nejsi chladná.
Sladší jsi než cukroví,
když celého mne hřeješ,
jako moučník medový,
k štěstí mě přiměješ.
Jen mít teď tebe,
kdybych mohl,
i k letu v nebe,
bych se zmohl.
Mé srdce cítilo by tě zas rádo,
ach kde jsi, kde jsi, horká čokoládo!
Tvůj horký dech mi splétá chladný sen,
a v kůži cítím stopy tvojí vůně;
jsi žár, jenž vládne listím zkřehlým všem,
a v šeru svítíš, když mi srdce stůně.
Tvá ústa šeptem hladí můj tichý strach,
a každý dotyk vnáší světlo blíž;
jen v tobě mizím, srdce bije na poplach,
když dlaně tvé mi rozevíraj kříž.
Když neseš mě, jak vítr nese chlad,
můj dech se láme o tvůj pevný rám;
a v každém kroku roste tichý hlad,
jenž volá po tom, že být blíž ti mám.
Tak, lásko, přijmi tělo, hlas i tmu:
jsem celý tvůj — a láskou k tobě mřu.
Slyš ty, kdo zaplatil můj život býkem
když vlčí národ chtěl mě odmítnout,
kdo včas a znovu splatil jej, jak zvykem,
když od přátel jsem se bál odvinout;
Slyš ty, kdo jediný jsi z vejce vzešel,
kdo přítelem mým neváhal ses stát,
kdo zachránil mě včas, když pryč odešel
jsem jako hlupák s hloupými si hrát;
Slyš ty, kdo byl jsi přísným učitelem,
však nejvíce mě ze všech v lásce měl,
kdo učil mě řeč sambarů i šelem,
a jako vlastní krev mě chránit chtěl:
Já přísahám, že budu do konce svých dní
vzpomínat vás a ctít, jak Zákon džungle zní.
