Bažina

Zakletý skokan vyčkával. Seděl na balvanu, netrpělivě podupával nožkou a vyzývavě prozpěvoval: „Holka nebo kluk, je to vlastně fuk, dýchej zhluboka ať ztratíš trému.” 

Bahno stoupalo. Princ prskal. V rychlém sledu ztratil naději, trému i zábrany.

„Když žehlit, tak se vším všudy!” 

Zavřel oči a bleskově mlasknul.

Zablesklo se. Rákosí sladce zašustilo, k nebi vyletěl gejzír kapek a nad líbajícím se souskokaním se vyklenula duha.

Princ vypoulil oči a lepkavým jazykem ohmatal tvář: „Se požabím. Je ze mě skokan!”

Voda se zvlnila černým stříbrem a romanticky zasyčela: „Epesní páreček! V královském paláci vyšlechtění, samá modrá krev!” 

Na hladině zazářil půlměsíc. 

Patka se připlácla na čelo. Princ splihnul. Močál, neúspěch i nacucané kamaše ho táhly dolů. Zpanikařil. Růžové tváře se zbarvily do ropuchova. 

„Tohle je dno!”

Za staženými hýžďovými svaly mu zakvákalo. Bahno se zastavilo nad kotníky. Vydechnul a vytasil mapu. Porovnával tvar močálu, pečlivě přepočítával vrstevnice. 

„Tady! Přesně na tomhle romantickém balvanu měla sedět!” 

„Však taky jo, chytráku!” Zhrzený skokan se vydrápal na šutr. Zakvákal podruhé.

V močálu zabublalo. Vyvalily se vlny zdola a bahno naráz povolilo. Princ se propadl po bradu. 

Skokan se sklonil a udeřil ho jazykem mezi oči: „Jediná kouzelná žába široko daleko jsem já. Začni žehlit!“

Vynořil jsem se, razantně pohodil patkou a upřel šlechtický zrak do sluneční záře. Seděla na kameni, od hlavy po něžný hřbet zaflákaná bahnem. Ropucha Nádherná. Zatmělo se mi před očima. Poprvé v životě jsem se zakoktal.

„Pojď di, ó spanilá. Ať tě konečně seřvu!”

Hupsla do jezírka a vystrčila na mě zadek.

Rychle jsem zaostřil. Modré krve by se ve mně nedořezal! Byl to žabák!

Takové faux pas! Rychle jsem couvl a rozhodl se uvést věci na pravou míru, jemně a v pravdě diplomaticky. V dobré víře jsem vyhrknul: „Ale fujtajbl, vždyť je to skokan!“

Líbací sny šly ke dnu.

„Dědečku?  Jak to bylo dál?“ 

Starý král dojatě popotáhl: „Obloha se roztrhla a do mokřadu pršely žáby, úhrnem 10 kusů na m². Hladina zezelenala. Zazněl výkřik. Do jediné hlubiny v dokonalé šipce zajelo dokonalé tělo. Běloskvoucí kůže, vlasy zdobené nejjemnějším žabincem. Princ křepce vyplaval, jako žabka. Oklepal bahno i vodní řasy, spatřil mě a pak…“

Král se odmlčel.

„Pokračuj!“ Obrovské akvárium se zahemžilo další generací pulců. Voda zasyčela, když se naráz připlácli k prosklené stěně, oči přisáté na dědových rtech.

„Sklonil se ke mně, zahleděl se mi do očí a řekl…“

„Ale fujtajbl vespolek, vždyť je to jen obyčejný skokan!“

Lehátko vystoupalo nad mokřady. Princ se věnoval multitaskingu - ležel, jednou rukou svíral žabí nožky, podivoval se nad podivnostmi obojživelné kartografie a usilovně porovnával tvary zakreslených louží s vodními útvary pod sebou. 

„Ta mapa nesedí!“ oslovil nejnafoukanějšího žabáka.

„Tsssss,“ oslovený se chytil za pusu a vypoulil oči. 

"Tsssss," žabí balónky se začaly mrskat. Divoce gestikulovaly, předními prackami ukazovaly na zavřené papuly a podezřele rudly. 

Líbací skokan se zarazil uprostřed stravování a s otevřenou pusou se zahleděl do nebe. Zapomněl dýchat. Ožvýkaný oběd ze sebe setřásl sliny a útlou nožkou ho kopl do jazyka: „Až naprší žabzzáci!“ 

Kolem skokana nastalo boží dopuštění.

Líbací skokan mlaskl jazykem do bahna mezi masařky. Rozletěly se do stran. Vodní kapičky se ostře zaleskly proti obloze a odrazily mu do očí štědrou dávku poledních paprsků. Blanitá muší křidélka zastínila výhled. Všechno se rozmazalo. Močál se topil v průsvitné mlze. Skokanovi zabzzzučelo.

„Až bzzzudou z nebe padat tlusté bzzzelené kapky!“

„Kvák?“ 

„Až naprší ti nejstatnější žabzzzácii!“

„Cože?“ zblblý skokan omámeně zíral do slunce. Zrychleně dýchal. Vyplazený jazyk se mu plemcal v bahně.

„Pak zzz nebe sestoupí ten, kterého čekáš. Zzzsedíš si na vedení?!“

Skokan poskočil. Přišlápnutý jazyk ho vrátil do reality. Mlaskl podruhé a oblízl se. Bzučení zmizelo. 

Princ vyráběl vzducholoď. Spletl lehátko z rákosu, vystlal ho nejměkčími řasami a dekorativně se rozložil. Zamrkal na přihlížející žáby a zkusmo rozhýbal rty: „Nafukujeme! Udělejte řadu a netlačte se!“

Zkušeně použil techniku umělého dýchání a nafoukl první obojživelný balón. 

„Příliš malý!“ zafuněl. „Takhle se nevznesu. Chce to opravdové chlapáky!“ Klepl se do čela: „Nejtlustší žabáci ke mně. Dlužíte mi to! Utopili jste kočár!“

Tyhle balónky byly o poznání větší. Princ je chytil za zadní nožky a srovnal do kytice. 

„Nastavte bříška slunci a letíme!“

Vzducholoď začala stoupat. Zelené balónky se rozkvákaly nadšením.

„Prrr, žaboši. Klesáme! Nafoukněte panděra a držte papuly!“

„Nechápu, co mu tak dlouho trvá! Vyrábí vzducholoď?!“ zakletý skokan se vyšvihl do leknínu a rozhlédl se.

Po hladině se rozeběhly drobné vlnky. Voda zčernala. 

„Co vy tady?“ podivil se žabák.

Zástup pulců způsobně zavrtěl ocásky: „Nesem ti noviny. Máš předplatné?“

Skokan natáhl jazyk a o hladinu mlaskly tři tučné masařky. Ještě se hýbaly.

„Princ tu bude, co nevidět! Asi tak za měsíc.“

Skokan zezelenal: „Zatracené žabí společenstvo! Nedali jste mu mapu?“

„Bolí ho nohy. Má puchýře. Naprosto nevypracované stehenní svaly! Tak jsme mu poradili…“

Skokan zachrčel: „Staví vzducholoď! Vyřiďte mu, že má padáka! A doufám, že ho bude potřebovat!“

“To byl tedy polibek!” zašeptala můra a závistivě si zaclonila oči křídlem. “Magicky kouzelný! Celá záříš!” 

“Kvák?”

Puchýře vysušené vášnivým dopoledním sluncem začaly praskat. Odlupovaly se jako kůra nemocného stromu a jeden po druhém dopadaly k tlustým a nevzhledným ropuším tlapkám.

“Kvauvajs!” zabědovala líbací ropucha.

Nožičky se jí začaly prodlužovat. Neforemná stehna se vytvarovala a zaleskla se vyrýsovanými svaly. Nová nezvykle hladká kůže metala sluneční odrazy.

Páni!” vydechla oslněná můra. 

“Jsi nádherná. Úplně jasná zakletá princezna!”

“Myslíš to vážně?” zaskřehotal urostlý skokan. Svěsil mužně řezanou žabí papulu k vodnímu zrcadlu. “A jak mě princ asi pozná? Tohle mu nikdy nedokvákne!”

Líbací ropucha se nudila. Zírala na blednoucí měsíc, drbala si puchýře a kafrala: „Jazyk jsem řádně rozhýbala, mapu poslala a princátko nikde.“

„Možná ho zdrželo líbání šosu?“ noční můra opustila rákos a přiletěla blíž.  „Proč jsi to chtěla?!“

„Nestrkej do toho křídla! Jednou jsem princezna, můžu všechno!“ nadmula se ropucha. Podívala se na svůj odraz a rozkuňkala se. „Dávno jsem se měla proměnit. Podívej, jak vypadám.“ 

„Jsi krásná uvnitř?“

Ropucha oblízla slzy: „Že váháš! Nejtlustšími masařkami jsem se krmila!“

„Pomohlo to?

„Přitažlivý žaludek na kouzelnou pusu nestačí.“

„Já bych tě třeba…“

Hrbolatou ropuší kůži líbly první sluneční paprsky. Začala proměna.