Bažina

Alberto se oklepal. Setřásl vodu i zbytky milostnch peripetií a zdvihl bradu: „Skokan neskokan, skákat nebudu!”

„Tak ssse mi líbíš, ssslizáčku!” Kulevra rozevřela hubu do obrovského úsměvu.

„Moc se tu neroztahuj. Ať ti ta žůžově bezzubá čelist nevyskočí z pantů!” ulevil si zakletý skokan. „Proč ta změna?”

„Ssskokánci, sssledovat vaše žabantýry je lepší než je ssspokojeně ssstrávit.”

„Voyerko!”

„Jsme snad jihoamerická telenovela?” 

„Mnohem lepší, drahé Esssmeraldy. Čtyřiadvacátý drabble a ssstále nevíte, koho ossslintat.” 

Kulevra se rozvalila na hladině jako na gauči, koukla na oblohu spokojeně mlaskla: Dnessska to bude sss hvěsssdičkou. Hissstoire d’amour jako ssstehno. A mám to besss práce!” 

„Jsem úplně dutý,” král Cuisse – Grenouille si zaklepal na olysalou lebku, až v koruně zadunělo. „Hlava děravá! Co já jsem toho kluka vlastně naučil?”

Rozesmutněl se.

„Snít! Hrát si na hrdinu! Dělat čest svému jménu,” nervózně popotáhl žabozelené kamaše. „A pár absolument bezvýznamných francouzských vět!”

Nervózně ohryzal jablko a pak s ním mrštil o parkety. Odkutálelo se pod barevný portrét v nadživotní velikosti. Král napočítal do deseti a teprve potom se odvážil pohlédnout nebožce ženě do očí: „Quel malheur, mon amour!”

Černé šaty zdobené půlměsíci se zaleskly. Mlčela.

„Slyšíš mě, Žofko? Jakou zakletou ženskou si s touhle výbavou může najít?!”

Srpek měsíce fascinovaně sledoval svoje odrazy. Ten zářivější sebou mrsknul.

„Slizsská lássska!” Kulevra se ovinula kolem balvanu a ocáskem mrštně setřela žabí slzy. „Jak sssladce dojemné,“ zasyčela.  „A teď, vasss – y! Začni ssss rozsssvičkou! Čekám!”

Rozevřela  hubu.

Na kameni nastalo obojživelné dopuštění.

„Alberto, Skokane!“ zaúpěl zakletý žabák. „Vykvákni se na jméno. Biologická taxonomie nic neznamená! Neskákej!“

Alberto se zhoupl v zelených stehnech. Začal se rozkmitávat „Reprezentuj! Plň své sliby, i kdyby to byly chyby! Jeden za všechny, všichni za…”

„Vssspamatuj se!” Kulevra sklapla. „Sssebevraždy jsssou pod mou francoussskou důssstojnossst!”

Alberto vypadl z rytmu: „Madame?”

„Kurnique - blé! Vypadáš jako zssmoklá ssslepice!”

Hladina byla temná, komáři bzučeli jako šílení.  Bažinou protékal každovečerní klid. 

„Už se odvinula?“

Z rákosí se vynořily dvě zelené hlavy.

„Vysyčely, nádhery! Naštěstí obě!“

Skokani se vydrápali na romantický balvan. Nastalo trapné ticho.

„Políbil jsem tě!“ odvážil se Alberto.

„Jop.“

„Je ze mě žába!“ 

„Vzžab se! Zelená ti jde ke stehnům!“

Princ přejel smutnýma očima nekonečně dlouhé zadní nohy. Přemíra zelené kůže ho iritovala. 

„Ale proč?!“

„Cos čekal po jedné odfláknuté puse?”

„Kouzlo!“

„Bez lásky? To by byl zázrak!“

„Cos to kvákal?!"

„Nemiluju tě!“

Alberto protáhl jazyk: „Půjdu a skočím pod hladovou užovku.“

Na hladinu vyšel půlměsíc. Už podruhé.

Žbluňk. 

Voda vystříkla a bažinou se rozeběhly obrovské kruhy.

„Sssakra!” Líba se postavila, setřásla nánosy bahna a rozhlédla se. „Omlouvám sse,” pronesla k hejnu bzučících komárů. „Blbnu. Jen obyčejné sakra!”

Hladina ji objala kolem pasu. Na ruce se nalepil žabinec. Bažina s gustem zamlaskala, když se zdrcená autorka začala brodit k rákosí. 

„Vylezte, kluci! Ta užovka se do drabblu dostala nedopatřením! Mon dieu! Úplně stejně jako francouzština!”

Komáři začali dorážet.

„Sacrebleu! Ta vaše zatracená modrá krev! Zakletí princové! Pyšní líbací žabáci a jiní skokani! Odpustíte mi? Vypiju další kafe a zachráním vás!”

V rákosí zašustilo.

„Jakože se za Líbá vydávám.”

„Co říkala?“

„Baští skokany jako jednohubky!“

„Jednou hubou?“

Alberto kývnul.

„Kéž jí čelist vyskočí z pantů! Horní i dolní! Nechutně velkohubá žabožroutka!“

Kulevra skončila s přeměřováním a začala se hladově svíjet kolem žabáků: „Ssspolknu vásss, ssspocívám, šťassstně ssstrávím!“ 

Smyčky se utahovaly.

„Co uděláme?“

„Budeme jednat chladnokrevně!“ 

Alberto zamrznul.

„Troubo!“ Skokan se k němu naklonil a tichounce mu zakvákal do sluchových kůstek: „Sleduj tělo. Vlnu za vlnou. Čti její pohyby. Až polkne a přimhouří oči, použij svoje Cuisses - Grenouilles!“

„Co sssi to šeptáte, sssákussky?“ kličky se zrychlily. Užovce začaly odkapávat sliny. Napjala břišáky, zavlnila se jako exotická tanečnice a polkla.

„Skoč!“

Vystrčila hlavu z vody, zakmitala mlsným jazýčkem a položila si tradiční Hamletovskou otázku: „Sssvládnu či nesssvládnu?“

Náraz. Zakletí princové v panice vrazili jeden do druhého. Romantický balvan se pod nimi neromanticky roztřásl.

„Co?!“ Skokani ztuhli v objetí.

 „Ssspolknout vás oba narásss.“

„Bojím, brzy z nás budou oběti!“

„Nekvákejte! Žádné bědy, přeměním vásss na obědy… Kandiduješ na sssákusek, královssská žabičko.“

Alberto se nafoukl: „Komu říkáš žabičko, plaze!“

„Zelený sssaláte!“

„Moji mužnost, zpochybňovat nebudeš!“

Possstůj chviličku, ať sssi tě přeměřím!“

Užovka roztáhla čelisti a žlutý půlměsíc za krkem spokojeně zazářil: „Ne nadarmo mi v rodné ssslati Kulevra Manž-Sssotér přesssdívají. Sssvládnu.  Sssans doutes!“

Zakletý skokan vyčkával. Seděl na balvanu, netrpělivě podupával nožkou a vyzývavě prozpěvoval: „Holka nebo kluk, je to vlastně fuk, dýchej zhluboka ať ztratíš trému.” 

Bahno stoupalo. Princ prskal. V rychlém sledu ztratil naději, trému i zábrany.

„Když žehlit, tak se vším všudy!” 

Zavřel oči a bleskově mlasknul.

Zablesklo se. Rákosí sladce zašustilo, k nebi vyletěl gejzír kapek a nad líbajícím se souskokaním se vyklenula duha.

Princ vypoulil oči a lepkavým jazykem ohmatal tvář: „Se požabím. Je ze mě skokan!”

Voda se zvlnila černým stříbrem a romanticky zasyčela: „Epesní páreček! V královském paláci vyšlechtění, samá modrá krev!” 

Na hladině zazářil půlměsíc. 

Patka se připlácla na čelo. Princ splihnul. Močál, neúspěch i nacucané kamaše ho táhly dolů. Zpanikařil. Růžové tváře se zbarvily do ropuchova. 

„Tohle je dno!”

Za staženými hýžďovými svaly mu zakvákalo. Bahno se zastavilo nad kotníky. Vydechnul a vytasil mapu. Porovnával tvar močálu, pečlivě přepočítával vrstevnice. 

„Tady! Přesně na tomhle romantickém balvanu měla sedět!” 

„Však taky jo, chytráku!” Zhrzený skokan se vydrápal na šutr. Zakvákal podruhé.

V močálu zabublalo. Vyvalily se vlny zdola a bahno naráz povolilo. Princ se propadl po bradu. 

Skokan se sklonil a udeřil ho jazykem mezi oči: „Jediná kouzelná žába široko daleko jsem já. Začni žehlit!“

Vynořil jsem se, razantně pohodil patkou a upřel šlechtický zrak do sluneční záře. Seděla na kameni, od hlavy po něžný hřbet zaflákaná bahnem. Ropucha Nádherná. Zatmělo se mi před očima. Poprvé v životě jsem se zakoktal.

„Pojď di, ó spanilá. Ať tě konečně seřvu!”

Hupsla do jezírka a vystrčila na mě zadek.

Rychle jsem zaostřil. Modré krve by se ve mně nedořezal! Byl to žabák!

Takové faux pas! Rychle jsem couvl a rozhodl se uvést věci na pravou míru, jemně a v pravdě diplomaticky. V dobré víře jsem vyhrknul: „Ale fujtajbl, vždyť je to skokan!“

Líbací sny šly ke dnu.