DMD Bonus č. 01 pro 4. 4. 2026. Téma: Vánoční drabble

Kuchyní sladce voní jahody a dort má tvar Lamborgini. 

„K narozeninám, chlape,“ podává táta Filipovi nůž. Opravdový. 

Klouček okouzleně přejíždí prstem po blýskavé střence. Ocel se leskne jako studené šupiny toho vánočního kapra. Tehdy Filip ještě plakal, když na něj vystříkla krev a rybí oči zmatněly. Teď už v duchu slyší lektora: „Muž se nebojí železa.“

Filip pevně sevře rukojeť. Chce to čin. Vytahuje z kapsy sestřina umolousaného plyšáka. Nadechuje se. Chytá hračku, silou ji přitiskne ke kuchyňskému stolu. Řeže. Dopředu, dozadu. Králíkovy dlouhé uši zpomalují pád. 

Máma odvrací oči a v náručí konejší vzlykající holčičku. 

Táta se hrdě usmívá.

„Ja do nekonečna nenapočítam!“

„Posaď se a důvěřuj.“ 

Paulínka zapadla do obrieho kresla, hrial ju čaj so škoricou a deka. Bezhraničný strop hviezdil. 

Snažila sa pozorne počúvať, ale rozumela iba útržkom. Hvezdár rozprával rečou, ktorú ona nedokázala obsiahnuť. O veľkej láske, kvantách vzdialeností a zákonoch. Zachytila baladu o blúdení meteoritov, ale všetky záblesky, zatmenia a erupcie sa roztratili v bezmedzného hvezdárovom vesmíre.

Vždy keď zacítila, že musí spustiť viečka, prebrala sa oddýchnutá. Čas plynul inak. S hviezdami menili polohu aj ozrutné stĺpy.  Cítila sa nepríjemne vianočne. Zas to na darčeky nevidela. 

Potkan sa jej v lone strhol a opäť zaspal. 

Alfredova švagrová byla bledá hnědovláska s delším nosem a vodnatýma očima. Vypadala jako britská princezna. Taky se tak chovala. Teď zatínala pěsti, aby zachovala usměvavou masku pokorné ženušky.
"Řekla jsem ne."
"To nebyla otázka," odvětil Adolf Reuß. Neústupnost byla zjevně rodinný rys.
Maska se zachvěla. Adolf manželce obvykle vyhověl. Nerad budil dojem, že se ženil spíš s firmou jejího otce.
"Je moje jediná rodina," začal mírně. "Nechci, aby byl o svátcích sám a..." 
Tam, nedořekl. 
"Já nechci v domě šílence!" 
"Jenom pár dní. Slibuji..." 
"Neslibuj. Ty zajistíš, že se nic nesemele! Ale jestli vyděsí děti, okamžitě půjde zpátky nach Irrenhaus!"

„Tady žádná cesta není!“ Rita huláká odkudsi shora.

Musí. Mám ji v mapě. Prodíráme se plantáží. Nahusto vysemeněné desetileté stromky, po dešti ozdobené třpytivými kapkami. Borovice vonící po vánocích. Tradice, bezpečí, kouzlo. 

Houby. Snad jen Rita, s svou Májkou k obědu, by se při představě rodinných svátků usmívala. Martě by naskočila pachuť předstírání, lží a dárků na usmířenou. Ušklíbám se. Tady se slzy ztratí. 

Voda všude. Batoh pod pláštěnkou, jinak mám mokro i v kalhotkách. 

„Vezmeme to po vrstevnici,“ křičím na holky. „Je to jen něco přes kilák.“

To dáme. Přece nás nezastaví pitomý požár starého lesa. Nebo chybějící značení.

Je Štědrý den.

Nora smete sněhové vložky z bundy a zazvoní na dveře u mámy, aby mohla z tašek vyložit bramborový salát do lednice a dárky pod stromeček.

Adam a jeho sestra a švagr plánují strategie, jak dostat rozjívenou bandu dětí z kluziště domů.

Sabina po vánočním večírku objeví na pohovce spícího kolegu.
„Tady leží jeden nerozbalený dáreček,“ řekne mu kdovíproč. 
„Hmmm.“ Roman se zasměje. „Chceš si mě rozbalit?“

Marek zmačká další schéma. Stále není připravený. 
Zapne rádio a uslyší koledy, a pak zjistí, že na chodbě někdo halasně vítá babičku, sousedi smaží řízky a venku pobíhají děcka s prskavkami.

Je zima, nebezpečná zima. Zima mrtvolného ticha, které svírá srdce a zastavuje dech. Čarodějná zima umírání a nesvobody, zima zakletá. Je zima, které se každý slušný člověk bojí. Zima, která Narnii zabíjí.

Ale pak, úplně pomaloučku, skoro neviditelně, se do světa začne prolamovat teplo. Teplo lásky a naděje, teplo vánočních rolniček a usměvavého muže na saních. Konvice čaje, pět šálků, miska cukru a konvička smetany. Dary, které připravují na boj, ale také nesou naději. Vánoční světlo života, světlo Aslanova návratu.

Teploměr ukazuje pořád stejně, ale v srdcích se něco mění. Přichází jaro, přichází mír. Ale nejdřív je třeba ho vybojovat.

Použil nehty a přidal na síle. 

„Máš přece vlastní hlavu,“ dunělo mu v uších.

Metoděj kývl, kam až ho vlákna pustila. Měl, a v ní… barvy se změnily. Před očima se mu začal odvíjet nový sen. 

V kukle se objevila prasklina. 

Pohnul uvolněnými dlaněmi. Sevřel kraje. Pořádně zatáhl. Můří křídla vyrazila čistě papírový tón a balicí papír s obrázky motýlů se roztrhnul. Pod lípou zavonělo jehličí. Chlapec se ušklíbl a vykročil do tmy. Měl vlastní sny a nebál se je použít. 

Do vlasů mu stekla kapička vosku. Podíval se vzhůru a koruna stromu vzplála jasnými světly vánočních svíček. 

Můry vzlétly.

Sylvie se pokusí o úsměv: „Ale děti… Já vím, to vás učí ve škole. Nikdy jsem neměla tuhle paranoidní stránku Budče ráda.“
„Mami,“ zasyčí Slávka ostře.
„Nedělej si starosti, kočičko. Problémy obyčejných beztak nevyřešíme. Proč si kazit den?“
Drahoš ztratí trpělivost. Osloví dámy u druhého stolku: „Promiňte, prý jsou tu nějaké potíže?“
Paní ihned rozhořčeně spustí: „To bych řekla! Začalo to o Vánocích. Slavnostní výzdobu přes noc servali. Pak začali chodit po lidech. Vánoční trhy kvůli nim skončily dřív. Vydírají, vyhrožují. Známý prodával skleněné ozdoby. Dvakrát mu všechno zničili, zaplatil, ale chtěli víc. Všichni mají strach. Policie je k ničemu.“

Prosinec je nejkrutější měsíc.

Zejména čtyřiadvacátého. Otec leje od rána. S mámou se poštěkají už u loupání brambor; on je neschopný, ona koupila blbé. Máma stáhne rty a vztekle porcuje kapra.

“Podívej!” říká, a cosi vytaženého z rybích vnitřností mi ukazuje. Duši. Nevěděla jsem, že kapři mají duši. 

Na večeři dorazí babička, takže jsme kompletní k oblíbené vánoční hře na staré křivdy. Ani s mámou nedutáme. Když je otec v ráži, může se stát cokoli. Na talíři přede mnou leží ryba bez duše. 
Otec křičí. Babička brečí. Ryba leží, duše vypuštěná.

Kéž bys taky vypustil, napadne mě. 
Šťastné a veselé. 

Když se vám děcko narodí o Vánocích, má na Vánoce narozeniny - a odepřete mu něco, když má narozeniny! A jsou Vánoce! 

Tomu mému navíc furt někdo něco nosí, za dveřmi se ve dne v noci ozývá Jéžišku, panáčku, já ti nesu...tuto a tamto... beránek veselý ze stáda kdovíkoho není největší problém, uvaříte s mrkví, mixnete a máte zdravý příkrm, ale to byste nevěřili, co jsou lidi schopní strčit nemluvněti! Zlato jenom ocucá, ale po myrtě mu bylo vážně špatně. Cukroví, čokoláda, sladké nápoje... A to ještě kojím. Prakticky pořád, kdekdo si to chce totiž namalovat.

A takhle potom vypadá!