DMD Bonus č. 01 pro 4. 4. 2026. Téma: Vánoční drabble

Zvonek zazvonil zrovna když Věra Šťastná vyndávala z trouby pekáč pracen. Bylo to její dlouholetá kamarádka Jitka Veselá.

"Přišla jsem tě zkontrolovat," zažertovala ve dveřích. 

"Kdepak kontrolovat. Vyžírat." Vrátilo se jí ve chvíli kdy Věra položila jehlu na gramofonovou desku svých oblíbených koled.

 "Kapra jsem skoro nesehnala." Povzdechla si. "Jako by mizely všechny tradice a zvyky..."

"Alespoň nebudou na blátě, Věro." Jitka se zadívala do kdysi pomněnkových očí, které znovu o něco víc pobledly.

"Nebudou?"

"Nebudou." A vyklopila do sebe panáka vaječňáku, co před ní kamarádka postavila. "Tak se opatruj."

Venku si Jitka nasadila sluneční brýle a vyrazila na koupaliště.

Loni jsem se moc nevykrmil před zimou, takže jsem letěl na hotel, aby mě vykrmili lidé.
Omylem mě šoupli k holkám, hihi, a poslali ke krmičec.
Všude byla barevná světla, krmička se snažila vyhnout nějakému vánočnímu cajdáku, co prý hraje všude. Nás tyhle nízkofrekvenční zvuky moc nezajímají, ale vánoční cajdáky i polospící netopýry dokážou vybudit. 
U ní byl klid, teplo, vůně lesa, hodně jídla.
Načež mě šoupla do boxu na samotku! 
To ne!
Den a půl jsem vytrvale drápkem páčil dvířka. 
Pak mě strčila k holkám, že je prý obtěžováním vzbudím na krmení. 
Zalezl jsem mezi ně a usnul. 
Hihi.

Měsíc před Vánoci jsem si zlomila nohu. Nechodící sádra na šest týdnů. Šílela jsem. Co bude? Jak to udělám? Co cukroví, mám ho sotva půl! Co dárky? Co nákupy?
Ležela jsem na gauči, nešťastná sama ze sebe. 
„Neblázni,“ přisedl si ke mně muž. „Cukroví nám stačí. Dárky objednej přes net, co přijde, přijde, co nedorazí, dostanou po Vánocích. Jídlo? Nakoupím.“
Pak se ozvala dcera. „Neboj mami, přijedu včas, salát udělám, řízky usmažím, stromek nazdobíme společně.“

Cukroví bylo půl, dárků taky. Salát byl skvostný, řízky úžasné a atmosféra? Lepší Vánoce jsem nikdy nezažila. 
Ale nohu si kvůli tomu znovu lámat nebudu!
 

Duch Vánoc, zelený to klíček raší, v temném ledu prolamuje si cestu. Shůry padá jehličí a obejme duhu světel, kdy den šel spát a noc ještě nevyšla ven. 

Dnes mašle omotá smích dětských očí, zítra dospělí dětí odhazují balicí papír pokory a štědrosti do propasti každodennosti. Lákavé zákusky nedojedené radosti, leží opuštěné na tabuli života, zatímco zvonek zmrznul za oknem. 

Odbíjí půlnoc, hvězda bloudí po zemi, mokré upocenou krví, suché jako nit navlékaných slz. Koleda volá, její hlas cvrnká o okno tradic, kde se usadil pavouk pochyb. Letí hlahol k hluchým uším, němé noty rozpíjejí se z úst. Vánoce zmodraly.

Na ořech dopadá palice a k zemi se zřítila celá police. S ní i anděl, který, snad leknutím, zatroubil na trubku - té se někdy říká polnice. Proč vlastně? Představuju si tedy pole, rolníky a rolnice. A vedle stojí sklad drahocenné komodity - solnice. Od ní se k jezeru vine silnice. V jezeru je průzračně čistá voda, nikde ani sinice. Aby taky ne, vždyť je mráz, opodál zasněžená vinice. A aby toho nebylo málo, nepříjemně fouká, je to pořádná vánice. 

"Tati, ještě neusínej, jsi na řadě s rozbalováním dárku!"
Rozesmáté pohledy, návrat do reality. Proč se mi tohle zdálo zrovna na vánoce...?

Štědrý den dopoledne, vrcholí přípravy na svátky. Tatínek mimo jiné začíná připravovat husu na další sváteční dny.

Náhle na nás zvoní namíchnutý soused, přesněji řečeno podsed. Oznamuje nám, že je vytopen. Mimochodem, bohužel nikoliv poprvé ani naposledy.

Příčinu zjistíme záhy. Tatínek v umyvadle vyplachoval sáček od husy, zanechal jej tam, k tomu ještě navíc nechal puštěnou vodu. A sáček ucpal odtok.

U nás prostě Vánoce nemohly proběhnout normálně. Jiný rok nás postihl pro změnu opačný problém, během štědrodenních příprav přestala téct voda.  A že zase v nějakém dalším roce jsme měli přesoleného kapra, to už považuji jen za úsměvnou drobnost.

„No to mě podrž,“ povídá Gwen, když ráno otevře okno.
Před štiplavým mrazem se zavrtám do peřin, než mé oči padnou na parapet...
„Sníh!“ vyhrknu. „Vánoce!“
„Je duben, Tess,“ ozve se nenaložená San.
„Jo, tohle nechápu,“ povídá Gwen. „Je duben, maj bejt jehňátka, telátka a testrálátka. Co tu dělá sníh?“
„Vánoce!“ nenechám se zviklat. „Pojď, San, máš přece Vánoce ráda...“
„O Vánocích,“ ozve se zpod peřin, „ne v dubnu.“
„Upečeš perníčky, ozdobíš je, já ti pomůžu! Je sníst,“ upřesním.
„Upečeme perníčky, ozdobíme jolku, postavíme Yoduláka, pustíme si Pyšnou princeznu...“
„Co-tu-dělá-sníh?“ nenechá se Gwen odradit od primárního problému.
„Co by. Skotsko.“
 

Bytem voní jehličí, světýlka blikají. Andy něco říká, směje se, věší pár ozdob na stromeček. Poslouchá ho jen napůl. Pohled upřený k němu.

Jak přirozeně ji bere.

Jak se na ni dívá.

Jsou to jejich první společné Vánoce.

"Líbí se ti?" Zeptá se jí.

Přikývne.

Líbí.

Jen ma strach.

Strach z toho, že je to až moc krásné na to, aby to bylo skutečně. Že to štěstí zmizí stejně rychle jako přišlo.

Vidí její pochybnosti. Jemně ji chytí za ruku a přitáhne blíž.

"Nikam nejdu." Zašeptá tiše.

Pak se k ní nakloní a jemně ji políbí.

A ona přestane pochybovat.

Z nábytku zmizely všemožné flíčky, 
na věnci adventním zaplály svíčky. 

V domácím vězení držel tě poslíček, 
dvacetkrát v různý čas přivezl balíček. 

Cukrovím naplníš všechny tři krabice, 
poctivě dodržíš vánoční tradice. 

S balicím papírem trápíš se hodiny,
všechno to podnikáš pro blaho rodiny. 

Snad děti neshodí vánoční stromeček,
zařídíš, aby "sám" zazvonil zvoneček.

Do lavoru děláš salát, rybě hrana zvoní, 
všude krve jako z vola, stejně, jako vloni. 

Potom brzdíš dětskou vášeň pro trhání papíru, 
Vánoce jsou svátky klidu šité přímo na míru. 

Dobrovolně tahat budeš zas z koberce chvojí, 
pro ten výraz v dětských očích, který za to stojí. 

Bradavický hrad pokryla bílá peřina sněhu a chundelaté vločky se dál snáší z oblohy. Uvnitř je však teplo a útulně - vesele plápolající krby, tisíce svíček vznášejících se ve vzduchu, desítky nádherně ozdobených vánočních stromečků a ve Velké síni jeden oválný stůl, prostřený na sváteční večeři.

Už brzy začnou skřítkové posílat nahoru jídlo, ale teď jsou chodby ještě tiché a prázdné. Těch pár dětí, které v hradu zůstalo, se ještě venku kouluje. Brzy dorazí, rudolícé, zmrzlé, ale natěšené na večerní aktivity. 

Profesor Brumbál spokojeně shlíží z okna své pracovny a pohrává si s bronzovým hlavolamem. 

Jen Protiva nafoukle mlčí ve sklepení.