DMD Bonus č. 01 pro 4. 4. 2026. Téma: Vánoční drabble

24. prosince roku 1997 panovala nad Atlantikem mrazivá noc. Jejich Triple Seven prorážel ledový vzduch ve výšce 35 000 stop a bezmračná obloha zářila miliardou třpytivých hvězd.

„Tohle je prostě nádhera,“ zašeptal okouzleně první důstojník Lupin a místo palubního počítače chvíli hypnotizoval scénu za oknem. 

Kolem čelního skla měli natažený vánoční řetěz s kouličkami a na odkládacím pultíku vedle sebe každý jeden perníček od hlavní stevardky Lily Potterové. 

Po třech dnech strávených ve sněhové vánici v Torontu konečně mířili domů.

„Jo,“ broukl kapitán Black, „už chybí jenom Santova sobí letka.“

Bylo to naposled, co spolu letěli. 

26. prosince Remus zemřel. 

"Myslím, že v divočině vánoce neoslavíš, Geralte. Musíme se vrátit do města," pronesla Elzee ošetřující jeho zranění. 

"Do města," zaradoval se Marigold, "děvčata, jídlo, pivo, jedno v jakém pořadí. Naprosto souhlasím, užijme si města a ty se pořádně vyzdravíš." 

Zaklínačův elixír v ráně podivně zašuměl. "Vidíš, vše tomu nasvědčuje. I ten osud nám to našeptává. Navštívíme trhy, poklábosíš znovu s čarodějem a bude nám krásně. Jako o vánocích," rozzářil se bard ještě více.

"Rychle jsi  Marigolde, zapomněl, jak jsi z města před vdavkami utíkal."

"Nu což, trochu toho vzrušení ke svátkům patří," rozesmál se Marigold.

Dobrá nálada se vrátila všem. 

"Vánoce jsou svátky klidu a míru, Vaše Eminence," řekl tiše král. "I vy, ač duchovní, můžete chvíli odpočívat."

Richelieu se na něj zvláštně zadíval. "Pokud si to přejete, Vsše Veličenstvo, nicméně musím upozornit na círskevní povinnosti, které ..."

Král zvedl ruku. 

"Přeji si, ne, nařizuji Vám odpočinek, Eminence. Vím, ne dnes, ale zítra..."

"Rozumím,"uklonil se kardinál.

...

"Dostal jsem úkol, Eminence."

"Ano, kapitáne?"

"Mám vás vzít na venkov."

"Hmmm?"

"Odpočinek. Král to nařídil!"

"Ach..."

"Proč mám pocit, že jste to zařídil vy?"

"A jak bych to mohl udělat?"

"Armande!"

"Ano, Jeane?" 

Kapitán se zamračil.

"Vím, že jste to udělal!"

Kardinál mrknul.

Když tehdy Freija přišla na sever mezi Nordlingy, bylo před Vánoci. V Novém světě to byl svátek dávno vyprázdněný jakéhokoliv duchovního významu, sestávající prakticky z několika dní volna a tradiční rodinné večeře na oslavu konce kalendářního roku.

Na severu se ale vrátila tradice svátku Yule. Muži se vydávali do lesa pro silnou kládu stromu, která měla hořet 12 dní a posílit tak světlo slunce spolu se slunovratem. Hodovali, radovali se, užívali si jinak pusté dny uprostřed ledové zimy.

A i když život na severu postrádal veškerý komfort civilizovaného světa, Freija byla vděčná, že zrovna Yule se stalo svátkem jejího znovuzrození.

V tichu zimy pod lampou tulák stojí, 

ve stínech se skrývá, noc ho tiše hojí. 

Vánoční kouzlo a smích plní sál,

jeho čas tiše, nenávratně odplul dál.

Z oken jde smích a vřelý jas,

hřejivý zvuk koled plyne v čas.

Unavený krok a potom pád, 

v kapsách prázdno, v srdci chlad.

Vzpomínky pálí, řežou jak led,

chce se vrátit zpátky, a to hned.

Domov a veselí bývaly kdysi dávno,

teď už jen ticho, mráz a prázdno.

U starého mostu sedá si níž, 

dívá se vzhůru, tam hvězdy jsou blíž. 

Ze sněhu šál, tichý a bled, 

Vánoce skončily, zůstal jen led.

Ropuchy vyskákaly z vody a vesele se rozkvákaly. Takovou podívanou tu neměly od jury. 

„Jedna jak druhá!“ Alberto Cuisse - Grenouille si odplivnul. „Na sváteční tabuli s vámi,  nezakleté potvory!“

Žabkám se roztřásla stehýnka.

Alberto kopnul do močálu až se voda rozlítla do stran jako jiskry ze zapálené prskavky. Vzduchem zavonělo nasládlé bahno a v nedaleké louce se rozcinkaly zvonky. V obojživelnicích se pohnulo svědomí a chladnokrevná srdce se rozbušila. Žáby vypoulily oči a mrkly na sebe.

Nejošklivější ropucha, celý princ, poskočila kupředu. V tlamě držela veliký list stočený do ruličky. Vymrštila jazyk a před překvapeným Albertem se rozvinula zelená mapa.

Večeře je slavnostní, ale pán domu hladoví. Trpí nevyvážeností vnitřních šťáv, má nakázáno se postit. V kostele mu kručí v břiše a padají na něj chmury. Celý den myslí na to, že poslední z jeho dětí zemřelo přesně před rokem.  

Když se později usadí v křesle, na jeho dveře někdo zaklepe. Je to Marta, patnáctiletá dcera jeho ženy. 

„Tatínku, přinesla jsem ti polévku. Pán felčar říkal, že ji smíš. Sama jsem ji vařila,“ řekne pyšně. 

A pán domu si vzpomene na jedno poselství Ježíšova zrození, které dnes slyšel v kostele. Že Josef byl našemu Pánu otcem, i když ho nezplodil. 

Turisté ten obchod milují. Místní dělají, že ho nevidí.

Kdyby si Hieronymus Bosch zřídil krámek věnovaný vánočnímu kýči a napěchoval ho umělými krápníky, světýlky, koulemi, myšmi v uniformách, panenkami uvíznutými v lavinách dekorací, Santa Klausy v dragu, včetně famózního make-upu, sexy sobicemi v červených minišatičkách poletujícími ve stylu Marilyn Monroe…

To vše vede k velké figuríně Santy v zadní místnosti.

A ke dveřím, které se otevírají jen občas.

Stačí jednou denně.

Pokaždé do nich jeden dva turisté zabloudí.

Dveře se za nimi tiše zavřou.

Z tajné místnosti vedou hadičky do figuríny Santy.

Když jimi protéká čerstvá krev, Santa plní přání.

Schádzali sa 28. decembra. Ideálne dátum. Netrebalo zháňať darčeky, zdobiť stromček, piecť, variť a modliť sa za pokojný priebeh sviatkov. 28. to bolo už každému jedno. Počítalo sa prežitie.

28. ste sa väčšinou stihli zotaviť z množstva rezňov, šalátov, koláčikov a návštev s rezňami, šalátmi a koláčikmi.

28. bol ICH deň...

S kamarádmi vymysleli pred časom "zvrátené darčeky". 

Každý vyjadril želanie, čo by rád chcel, aby spravil.. niekto iný namiesto neho. 

Finta bola vo vágnom zadaní.

"Sprav stojku." Počítala sa akákoľvek. Aj tá vo vode...

Moc sa tešil, ako vysvetlí, že zabehol maratón... A horel zvedavosťou, ako dopadol bungee jumping...

Zalapala po dechu. "Počkej, jak - já tě na ten půlúvazek nepustím! Oni se mnou počítají! A já to slíbila! Sliby se mají-"
"Prd plnit! Neslavíš vánoce, ale druhé narozeniny! Kdybys tu láhev nechytila, tak je laboratoř na kusy, fakulta v luftě a vy tři mrtví."
V tu chvíli teprve nastoupil šok. Před očima se jí zatmělo.
Když si zase uvědomovala okolí, cpala do sebe čokoládové figurky, které jí šéf podával už vyloupané z alobalu.
"Už jsem je chtěl stejně vyhodit, jsou tu od zimy. Fakt mě to mrzí, ale já řešení nemám. Ty na něco přijdeš. Zajdi si na kafe."