Zeměplocha

Když Šichtus přišel k paláci Berankinových, aby s Elániem vyrazili na ranní obchůzku, Jeefes oznámil, ať počká venku, a zabouchl mu dveře před nosem.

Šichtus chvíli čekal, ale pak jeho pozornost upoutal rachot v dračinci. Jen nakoukl, tak se ozvalo: "Dobře, že jste tady, mladíku!" a žena, ve které s úžasem poznal lady Sibylu, mu vrazila do rukou druhé vidle. Než si uvědomil, co dělá, už měli polovinu hnoje odházenou.

Šichtus by si nikdy nepomyslel, že by žena jako Sibyla mohla dělat takhle obyčejnou práci. Když se jí odvážil zeptat, jen se zasmála, že její otec kdysi tvrdil to samé.

A potom si Tonička zavázala tkaničky svých těžkých bot a zvedla oči. Něco tady nesedělo. Na polici s knihami visela osamělá černá ponožka. Opatrně se k ní přiblížila, rozhlédla se a nasála vzduch.

Ponožka nesmrděla, nevydávala žádnou podezřelou záři, ani se nehýbala. 

„Je tady někdo?“ zvolala polohlasem Tonička.

„Ajto, Malý Jock, paňo,“ ozvalo se zpoza sošky pastýřky.

„Nevíš jak se tady vzala tahle ponožka?“ ukázala prstem na předmět, který na polici, ani na farmě, určitě neměl co dělat.

Malý Jock se poškrábal na hlavě: „Jaktěživ jsem to neviděl, paňo, chcete abych to odnesl pryč?“

Ponožka se v mírném vánku roztřásla.

Cesta zpátky byla tak rychlá, že Šichtus ani neměl čas přemýšlet. V Ankh-Morporku se ocitl během chvíle, a rychlý pohled ho uklidnil. Stál na dohled od Pseudopolského dvora.

Opřel se o zeď a zavřel oči. V hlavě mu třeštilo, jako by mu do ní všechno nóbl božstvo vymluvilo díru. Možná to byla pravda, Osud na něj ječel tak, že se celý Dunmanifestin otřásal, a označil ho za ostudu panteonu. Po přímluvě od Oma to nakonec skončilo plichtou a nechali ho jít.

Vešel do strážnice. Na forenzním našel jen Pleskot. Usmála se na něj, a beze slova mu podala hrnek kafe.

Samozřejmě tak nějak tušil, že si ho bohové předvolají. Nečekal to ovšem tak brzy.

Šichtus stál v sále Dunmanifestinu, před shromážděním nejznámějších a nejmocnějších, a s úžasem si uvědomil, že není ani zdaleka tak nervózní. Oči Slepého Io ho sice obletovaly ze všech stran, ale nebylo to nic v porovnání s těmi, které ho pozorovaly přes sepnuté prsty v Oválné kanceláři.

A co se výslechu týče, to se zase nedalo srovnat s Elániem. Slepý Io, Osud, Offler, ti všichni se překřikovali, jak každý poslouchal jen sebe. Připadal si jako v kurníku.

Napadlo ho, jestli už není spíš policista než bůh.

„A potom jsem v knihovně našel tuhle ponožku,“ prohlásil Rozšafín Ctibum.

„A kvůli tomu mě rušíte od oběda?“ zamával kuřecím stehnem Arcikancléř Neviditelné univerzity Vzoromil Výsměšek.

„Problém je,“ vysvětloval Rozšafín trpělivě, „že jsme udělali testy a vychází nám, že jde o ponožku fiktivního čaroděje ze zeměkoule.“

„Zeměkoule?“ zahřměl Výsměšek posměšně. „Co to je za nesmysl? Jakože tam dole chodí vzhůru nohama a nespadnou?“

Rozšafín se zavrtěl. „To neřešte, pane. Jen určete, co máme dělat s tou ponožkou.“

Arcikancléř vzdychl. „Jde o čistě kouzelnickou věc, Vetinariho do toho tahat nebudeme. Položte ponožku zpátky do knihovny, třeba zmizí tak, jak se objevila.“

Karotka si nepamatoval, jak se dostal na povrch.

Pamatoval si hroznou ránu, zvonění v uších, vzduch plný prachu…

Pak už jen stanici Městské hlídky.

Angua mu dala deku přes ramena. Snažil se jí říct, co se stalo, ale jen zavrtěla hlavou.

“To počká.”

Měla pravdu. Teď už opravdu nebylo třeba spěchat. O minutu později nebude Noby…

Noby stál před ním.

“Hele, kafe dorazilo.” Angua si vzala kelímek. Zamračila se. “Nemusel si brát zrovna Kolíkovu výběrovou.”

Karotka ze sebe dostal jenom é?

“Jsem říkal, že je to bezpečný.” 

Poškrábal se na hlavě. “No… možná jsem ti měl říct, ať se skrčíš.”

Novopečený svobodník Šichtus se u velitele Elánia zapsal rychle. Definitivně ho přesvědčil tím, že tu potíž v ulici Broskvové bublaniny dokázal u Patricije vysvětlit bez jakýchkoli následků. Nicméně Hlídka představovala spektrum skutečně široké, a některé elementy spolu mohly reagovat... nepředvídatelně.

Strážník Postihnout nejdřív odmítal přijmout samotnou existenci policejního boha. Do chvíle, než mu ona existence zachránila zdraví při zásahu v hostinci U Zašitého bubnu.

Takže se rozhodl vyvrátit onu existenci osvědčeným způsobem, a zahrnul Šichtuse hromadou brožurek ohledně omské víry.

K Postihnoutově úžasu si je Šichtus nadšeně vzal a strávil s nimi celé nedělní volno.

Vrátil mu je bohatě oglosované.

“Frede!” Noby málem zakopl o vlastní kufr.
“Pro tebe seržant, Noby. Co se děje, proč nejsi v uniformě.”
“Frede, nemám čas na hlouposti. Potřebuju zmizet, jestli mě tu najde velitel…”
“Co se stalo?”
“Vůbec nic se neděje! Jen potřebuju půjčit peníze na loď někam hodně daleko. A kdyby se ptal velitel, nic nevíš.”
“Jasně Noby, ani slovo. Tady.”
Noby zmizel za rohem i s obrovským kufrem, ale z kapsy mu vypadlo nějaké lejstro.
Zmatený seržant Tračník ho zvedl a četl: “Vážený policisto Cecile Červíčtvrť Svatý Jane Nóblhóchu, jste jediným, ačkoliv vzdáleným, potomkem a dědicem hraběnky z Quirmu…” Pečeť vypadala oficiálně.
 

Havelock Vetinari, patricij Ankh-Morporku, seděl za stolem a pracoval, navzdory pozdní hodině. Važuzel průběžně odnášel dokumenty z hromádky "vyřízeno", a přinášel nové. Právě odbíjela půlnoc, když donesl poslední.

"Tohle je od velitele Elánia, pane. Seznam nováčků s ukončenou zkušební lhůtou."

Vetinari si list vzal a začetl se. Po chvilce se mu na rtech usadil úsměv. Važuzlovi to neušlo.

"Pane?"

"Ale nic. Jen jsem rád, že Hlídka pořád odráží etnické spektrum města. Které se očividně rozšiřuje."

"Pane?"

"Tady," ukázal prstem na jedno z jmen. "Šichtus. Před časem tu byl žehlit tu nepříjemnost, co Hlídka způsobila. Myslím, že je to slibný mladík."

Cecil Červíčtvrť Svatý Jan Nóblhóch, řečený Noby, není člověk, kterého byste si spletli s někým nóbl.*

Nezúčastněný pozorovatel by Nobyho odhadl na ten typ člověka, který by prodal vlastní boty, a pak je obratem ukradl zpátky. Byl by to odhad nebývale přesný.

Jenže ti, kteří ví, kdy a proč ulicí u Melasového dolu znělo “vzlétnou k nebi výš”, odhalili něco dalšího.

Že pod nezanedbatelnou vrstvou špíny; pod povahou, která by se dala ohnout za drobný obnos, je něco, co se ohnout nedá.

Ani hrdinské, ani vznešené, ale dobré srdce, a snítka šeříku.

*Ledaže by z toho kápla nějaká ta kačka.