Zeměplocha

Bojový plameňák: „Tak jak jde vyjednávání, veliteli?“

Sem vložte svoje uživatelské jméno: „Fajn, jen drobné zádrhele, hlášení podám později.“

Smrtka bez kosy: „Ještě později než po dalších třech dnech?“

Sem vložte svoje uživatelské jméno: „Řek jsem později.“

Golfová tyčka: „A řekněte těm svým hackerům, ať mi okamžitě přestanou měnit uživatelské jméno, nebo půjdou ke koťátkům.“

Sem vložte svoje uživatelské jméno: „Velitel nemůže psát z důvodu zraněné ruky, takže mi to diktuje a já píšu co řekne. Ať mi políbí… ne to škrtněte. Vyjednávání úspěšně ukončeno sjednáním míru, pomalu se vracíme domů.“

Nejvyšší vládce: „Rozhodně nespěchejte, veliteli, malému Samovi čtu osobně.“

Říká se, že Křída je měkká a nevyroste na ní pořádná čarodějka. Jenže Křída má pod tenkou měkkou slupkou sedimentů jádro z pazourku.
Ležela ve svahu pod pahorkem a myslela na nekonečná zelená údolí protkaná modrými stužkami řek, posetá bílými obláčky ovcí. Propletené kořeny stromů. Klidná, ale nezlomná síla místních obyvatel.
Od potulných učitelů se dozvěděla, že vápence vznikají nahromaděním skořápek a ulit měkkýšů. Fosílie zkoušela si na jazyku cizí slovo.
Z rozjímání ji vytrhl povyk na úpatí pahorku. Ještě se nezvedla, jen nastražila uši.
„Zavolejte Velkého chlapa!“ ozvalo se.
Tonička si z povzdechem sedla. Ten tón nevěstil nic dobrého.

NBS: Čtvrtý trpaslík dvě pole dopředu. Prý je po vás. Jak se cítíte?
ML: Druhý troll dozadu. Trochu mě bolí krk, ale jinak dobře. Co ten recept na vyplavení arseniku?
NBS: Skvělý. Třetí trpaslík jedno šikmo doleva. Co budete dělat?
ML: Osmý troll jedno dopředu. Odjedu pryč. Žádná škola, žádní lidé.
NBS: Třetí trpaslík přes celý plán vpřed. Odpočívat je důležité, i když já se to nikdy nenaučil.
ML: Osmý troll jedno dopředu. Váš styl života mě nepřestává fascinovat. A celý váš svět.
NBS: Pátý trpaslík přes celý plán vpřed. Moje nabídka stále platí.
ML: Osmý troll dává Buch! Uvidíme.

Nemůžu být přece vdaná, jsem ještě dítě! pomyslela si se stoupající panikou Tonička. Jak by to vůbec fyzicky fungovalo?
Spousta drobných očí piktmužíků na ní visela s nadějí.
„Ehm.“ odkašlala si.
Dost! Takhle nemůžu přemýšlet, musí z toho být cesta ven.
Pak otočila hlavu k fíglovi, který jí seděl na rameni: „Co jim mám říct?“
Rob se jen culil a krčil rameny.
„Rychle něco vymysli nebo tě prodám Králce a ta ti najde nevěstu, která z tebe vytancuje duši,“ sykla naštvaně.
Rob pod tetováním zbledl: „To sem si nadrobil. Mošme mít dluhé námluvy a najdeme jinčí fíglí nevěstu,“ vykoktal rychle.

Hamiš neměl rád pobyt na zemi. Jeho doménou byl vzduch. Plachtění na křídlech havrana, střemhlavé pády a rychlé vzlety, přespávání v hnízdech v korunách stromů, bezmezná volnost pohybu... to byl jeho život.

Malej bělohlavej Jock ležel na stráni a lelkoval, když si všiml tečku, která se kolébavým pohybem přibližovala k zemi.
Vyskočil na nohy a zařval: „Zavolejte Velkého chlapa, padá sem Hamiš.“

„...a když sem Morag navedl pod úhel, šimnul sem si, že se to tam kajsi ligoce. Tak sme to oblétli eště raz a pak sem tam poslal červenku, jako testovače, kapišto, a bylo to tam. Hranice. Ošklivě měkká.“

Ťuk ťuk ozvalo se opatrné zaklepání na dveře.
„Anagramo? Jsi tu?“
„Jsme tady vzadu, Petulie.“
Petulie odložila koště za dveřmi, svěsila z něj kbelík s balíčky a odnesla ho do světnice.
„Tady máš tu svou objednávku z katalogu.“
„Děkuji ti,“ nepřítomně poděkovala, zatímco plnou pozornost věnovala rozbalování.
„Ale ne, vždyť jsem jim psala, že potřebuji zelené, ne oranžové. Petulie, drahoušku, mohla bys to zanést zpátky i s dopisem? Tohle nemůžu použít. A až to pošlou znovu, můžeš mi to kdykoliv zas donést, jo?“
„Nejsem žádný tvůj poslíček!“ tentokrát se už Petulie doopravdy naštvala. Popadla svůj kbelík a vysupěla z chaloupky.

"Mami, podívej se, kostřivec." Bedřiška ukázala prstem na obzor.
Bedřiščina maminka, paní Vypečkoblihová, se polekala a podívala se ke svému domečeku, kam právě mířila i tmavá, neveselá postava na bílém, o poznání veselejším koni.
"Palisandře!" Vykřikla paní Vypečkoblihová a při pomyšlení na manžela, který si právě doma stříhal chlupy v uších, se rozeběhla, co jí nohy stačily. Bedřiška, pevně uchopená za ruku, jí vlála v závěsu.
"Děje se něco, Mařenko?"
Palisandr stál u stolu nad hromadou ušních chloupků. Konečně vypadal jako člověk.
Paní Vypečkoblihová sotva popadala dech: "Smrt... sem... Strach."
"Kdepak, Mařenko," upokojil ji pan Vypečkobliha. "Ten jel do vozovny."

„Už toho mám plný zuby,“ řval Samuel Elánius a oháněl se obuškem. „Doufal jsem, že boje na jedoucím vlaku jsem si odbyl na cestě do Bjonku!“
Pleskot srazila sekerou z vagonu dalšího útočníka. „Podle Vetinariho je nezbytně nutné dovézt tu lokomotivu do Pseudopolisu.“
„Měla to být poklidná manipulační jízda,“ zavrčel Noby a kopl dalšího banditu do koulí.
„Ti magoři se dostali na lokomotivu, pane,“ zahulákala Angua. „Ale mám dojem, že tam mají nějaký problém!“
Na plošině lokomotivy stál topič Potemník, kterého si Elánius pamatoval z minula, a efektivně likvidoval houfy ozbrojenců lopatou uhelkou. Elánius zaostřil.
„Já ho zabiju vlastníma rukama!“

Angua sledovala Karotku se směsí obdivu a podráždění. V Überwaldu prožila většinu života, s Igory se stýkala od narození a kusy těl a vnitřností jí nebyly cizí, ale ve sklepení velvyslanectví se choval jako doma on. Bez mrknutí oka obdivoval v ledu uložené části těch, kdo se rozhodli, že mohou i po smrti pomoci živým, a zasypával Igora otázkami. Právě nahlédl do jedné skleněné dózy. “Vy dokážete transplantovat i jazyk?”
“Jistě, bháne. A někdhy dokhonce zůstane v rodině! Právě přhed týdnem jsem opravovhal půl tváře mladhému Perlíkovi, co mu sphadla na hlavu výdřheva. Dárkhyní byla shodou okholností jeho zesnulá tchýně.”

Vždy, když se u vesnice objevili potulní učitelé, se místní mládež vydala nasávat nové informace výměnou za nepotřebné věci nebo nějakou domácí zeleninu.
Tonička posbírala nějaké starší použitelné oblečení a dva tuříny, a vyrazila.
Na návsi potkala tlupu zhruba desetiletých dětí, které se o něčem hádaly.
„Povídám vám, že je to meč svätého Jiřího.“
„Pche obyčejná hadí kytka.“
„Tchynin jazyk. Blé!“
Ah, lekce botaniky pomyslela si Tonička a lovila v paměti správný název.
„Nezapomeňte, že Sansevieria trifasciata je taky mírně jedovatá a měli byste si jít před obědem pořádně umýt ruce,“ pronesla na doslech od zuřivých bojovníků šermujících zelenými šlahouny.