Testovací téma: 8.3 2013

Licoměrní zpustlíci meditovali nad hrnkem mléka.
„Jak je ta skála sametová!“ smísil se Pí.
„Odkud asi přišla ta lentilková ozóna?“ lišil se Ró.
Kaše si nebrala oranžovo-mentolové servítky. Porazila PíRó dlaní velikosti absurdně malé vidličky. Zakomíhala. Lesní kolodrápi se vynořili z kolchozů, posmutnili a brum: „Jak je ta kočka slon!“
Myšlenky se ojínily náhlým smetanovým výrokem: „Kolik koly koulí koaly? Koul–koul.“
A tak licoměrníci, PíRó, kaše, kolodrápi a myšlenky kolotali tramvají, sami samotincí mlhotali absinthovou stropní ventilací. Kuše lovila! Stromy vířily! Mostecká raportbanka právě snesla všechno. Myriáda? Nic nebude!
Vodová halucinace prošla. Inkoust zabředl, maminka prosmutnila. Kiše a lampy. Konec.

Čaromocný Gandalf kleštěmi na uhlí vytáhl rozpálený prsten z krbu.
„Málokdo už umí přečíst tyto znaky,“ pravil, „Říkají Jeden prtsen valdne všem.“
Zarazil se. Zbledl.
Horečnatě vytáhl z kabely staré pergameny a začal jimi energicky listovat, dokud nenarazil na ten správný. Porovnával pečlivě, znak po znaku.
„To nedává smysl,“ zamračil se. Otřel si zpocené čelo do cípu pláště. Opřel se do lenošky. Přemýšlel.
„Leda že by,“ usmál se s náhlým pochopením, „tohle nebyl prsten moci!“
Nasadil si ho na prst. Nic se nestalo.
„Pouhá vějička,“ prohodil. Rozloučil se s Bungem ze Sáčkova.
Vyrazil hledat ten pravý. A uplynula další staletí.

Tohle měla být její první hodina, takže nebylo nic zvláštního, že cítila lehkou nervozitu. Aby ne, bylo jí skoro dvacet, a už měla své skromné životní zkušenosti předávat ostatním, mnohdy starším, než byla ona sama. Úplný bobřík odvahy. Uvnitř byli snad všichni studenti, takže nechyběl jak zahradník Rahm, tak brouk Lempix.
Jess obezřetně došlapala k profesorskému stolku, z šuplíku si dle Champieho instrukcí vyndala lahev žížalovice a rovnou si nalila panáka.
„Ahoj všem,“ kopla do sebe cvičně obsah sklenky a na okamžik ve tváři zestárla o sto let. „Jmenuji se Jessica Karnis a jsem vaše profesorka obrany proti černé magii.“

Byl to jeden z večerů, kdy se Simbacca učil. Rozsvítil lampičku, vytáhl poznámky z dějepisu a pokoj se v tu chvíli propadl do tmy.
Seděl na posteli, ani se nehnul a přemýšlel, co se děje. Že by pojistky vyhodil nepovedený prototyp mistra Habiliho? Ne, to by akademií klasicky otřásla exploze. Že by jeho mistrová zapnula moc spotřebičů při pečení skořicové bábovky na pivu? To by cítil, kuchyně byla jen dvě patra nad ním. Takže asi princezna Valla zase svou zhýčkaností vytočila velmistra a ten proud vypnul z výchovných důvodů.
Každopádně to bral jako znamení, učení odložil a šel vybílit špajz.

Svatební přípravy zabraly měsíc. Nepotřebovala ani týden, aby pochopila, že svět se změnil.
Ne že by to někomu došlo. Rodiče se rozhodli svět nebrat na vědomí. A její snoubenec – ten, který si kvůli jedinému chladnému polibku dělal nárok na její vděčnost, na tělo i duši, byl staromilec. Sběratel starožitností. Svým způsobem i ona byla… starožitnost.
Jenomže cítila vášnivou krev v žilách, volání toho nového světa. Chtěla žít, ne se stát exponátem v muzeu zapomenutého rodu.
Spěšně sbalila pár šatů. Mladý podkoní čekal u branky. Zachytila jeho obdivný pohled.
Když odjížděli, na pahýlech surově posekaných růžových keřů se rozvíjely nové květy.

András se probíral horami dokumentů, které se hromadily na jeho stole s nebývalou urputností, a aby toho nebylo málo, dveře jeho pracovny vrzly a do místnosti se potichu vpašoval jeho milovaný vnouček.
„Hele, dědo, tak jsem si říkal, že bych si vzal takovou delší dovolenou… víš jak, Kréta, rodinné setkání, už jsem sestru dlouho neviděl a tady je furt zima. Hm?“ zadíval se tázavě na alfu a snažil se vypadat jako naprosté neviňátko.
„Ne, Leandre.“
„Dědo…“
„Bude duben. Zas nás čeká ta šílená drabblovací akce a já to nehodlám celé odedřít sám. Smiř se s tím a nažeň sem zbytek.“

V čarodějově úkrytu ve věži Letenské vodárny bylo příjemně teplo. Gamaun si protáhla nohy a zavrtala se hlouběji do starožitného křesla i s hrníčkem horkého čaje. Po dlouhém letu v ptačí podobě trochu prokřehla. Zatracené počasí.
„Tak co?“ mlaskla nespokojeně. „Máš nějaké zprávy, kde to vázne? Někdo sejmul velikonočního zajíčka… nebo ho kryje, protože při zajícování ztratil pojem o čase?“
Čaroděj pokrčil rameny. „Morana toho už prý má dost. Tak se sekla, že letos jaro prostě nebude.“
Gamaun si povzdechla. „A to se jí stokrát opakovalo: ‚Netahej se s těmi žreci, budou z toho nepříjemnosti.‘ Někdo by jí měl domluvit.“

Mrazivý vítr se snažil prodrat pod šátek, ale měla ho okolo hlavy uvázaný pevně. Tváře celé červené, z úst vycházely obláčky sraženého dechu, který se jí zatím dařilo udržet. Výdech za výdechem byl menší, obláček za obláčkem mizel v dálce.
Nepočítala kroky, které již ušla, nehleděla směru, kam kráčí. Jen jít. Dál, třeba až na konec světa. Třeba ještě dál.
V boku ji píchlo.
Spěšně přiložila ruku na bolestivé místo. Tmavě rudé kapky mezi prsty jasně naznačovaly, že její cesta je u konce. Že její prostřelený bok ji konečně zabije. Jenom už nebude Tomáše, který by strkal prsty do rány.

Dlouhý nos osudu, posměšky aprílům,
s gustem jsi trhával křidýlka motýlům.
V láskyplném tichu
poezie smíchu
na rtech přimrzá.
Oblaka přinutil k zmrzlému dojetí,
matičku přírodu držel jsi v objetí.
Do šatů halils ji vločkami tkaných
a zámek ledový ze slov měl lhaných.
Šachy hráls se smrtí rok co rok znovu,
jen nerad před jarem spěl k svému rovu.
Stříbrným jíním jsi mámíval oběti,
radosti sliboval především pro děti.
Na rampouchy vítr drnkal lidem do uší,
spoléhals, že tvoje krása mnohé ohluší.
Jenže teď se králi kácíš,
svoji vládu náhle ztrácíš.
Kašlem zimě na extázi,
jdi do háje, dědo Mrázi!

Asi sem přečet moc kovbojek. Když nám na češtině říkali, že Don Quijote zblbnul ze čtení rytířskejch románů a pak si myslel, že je rytíř, myslel sem si, že je to největší trouba na světě. Na rytíře sem se pro jistotu vykašlal, dal sem se na kovboje. Člověk by řek, že Divoký západ vůbec nebylo tak drsný místo, když záporáci byli k poznání na první pohled a byli hloupí.
Proto mě celkem překvapilo, když se ten chlápek při pohledu na můj šestiraňák začal smát. Dokázal si totiž na rozdíl ode mě celkem rychle spočítat, že jich je v místnosti sedm.