Titus Andronicus

Přes Martovo pole se k nám někdo blížil, bylo slyšet udýchaný zpěv.
„Pověřen úkoly,
ženu si to po poli.“
Á, věčně nestíhající brouk Kvapník, císařský posel. Snad nese zprávu o propuštění mých nevinných synů, pomyslel jsem si.
„Vy jste Titus Čmelánikus? Otec Čmeldy a Brumdy, obviněných z úkladného zabití císařova bratra v masožravé rostlině? Tohle vám mám předat,“ strčil mi do ruky zkrvavený pytel a odchvátal.
A v tom pytli... jejich... jejich sosáčky. Moji ubozí chlapci! Jak jen císař mohl?! Copak neví, že čmeláci jsou chránění? Já... já... já přemůžu svou válečnickou náturu a pošlu na něj ten Zelený mír!

Temný a lačný je dnešní večer.
Smutný a prázdný bez synů bez dcer.
Domov se v trosky obrátil
A viník dosud neplatil
Hořká je dnešní večeře
Od krve tvoje kadeře
Však vydrž moje Lavinie
Už viník krev svých synů pije
Maso svých synů viník požil
A bolest se mu plíží do žil
Stejná co tiše vraždí mě
Jenž choval jsem tě na klíně
Ruka a ruka jazyk ctnost
Již splatili svou hanebnost
Hlava a hlava ruka má
Ty zaplatí ta šílená
Synové moji dcero drahá
Nezhasí pomstu očí vláha
Tamoře vetknu do hrudi dýku
A sám pak zemřu v okamžiku

„Poleťte, čmeláčci, no nebojte se, poleťte za mnou! Ukážu vám kytku, z jaké jste ještě nesosali! To se pomějete!“
„Čmeldo, kde seš? Nám Pučmeloud všechen kvítkový prášek vysbírá!“
„Ale dyť jó! Se kvůli Pučmeloudovi nepřetrhnu!“
Přesto zamával křidýlky a zrychlil, takže byl u neobvyklé rostliny první.
Ta jako by do světa, kde si brouk dělá z brouka jen legraci, vůbec nepatřila. Spíš připomínala místa, kde si brouk dělá z brouka svačinu.
Čmelda do květu víc naboural než vletěl. Okvětní lístky za ním zaklaply.
„Čmeldo! Čmeldo, jsi tam!“
„Jisťé! Brumdo, tady je mrtvola. Brumdo, pomóc! Pomóc!“
A Pučmeloud se jen smál.

Dívky sní o krásné budoucnosti. Ty vstupuješ do tragédie hanby, krve a smrti.
Dívky pečují o svůj vzhled, lákají muže svojí krásou a pak před nimi hájí svoji nevinnost. O tebe se ucházel sám císař a jeho bratr s tebou pak měl svatbu. Však vzbudila jsi zájem dvou tak zrůdných mužů, že je snad lidmi nazvat nelze. Manžela ti zavraždili a na tobě ukojili svůj chtíč.
Dívky si barví rty a zvou tak k polibkům, v jemné dlani pak podají své srdce milému. Tobě vyřízli jazyk a uťali ruce. Tak poslali tě k otci, který tvou hanbu ukončil vlastní rukou.