Doctor Who

fandom: crossover - Sherlock Holmes a Doctor Who
„Velice rád vás poznávám. Obdivuji vás, a to jsem si ani nebyl jist, zda jste opravdu existoval.“
„Přeslechl jsem vaše jméno – doktore?“
„Jen Doctor. Já se takhle jmenuji.“
„Ach tak. Těší mě. Prekérní situace, viďte?“ Sherlock Holmes vytáhl dýmku, začal si ji rozvážně nacpávat a pohlédl na louži, v níž postávala skupina nabušených ozbrojených individuí. „Zajisté jste si povšiml, že tady pánové stojí v petroleji.“
„Mohu si půjčit vaše zápalky?“
„Samozřejmě, poslužte si. Hádám, že se to té louže trefíte již na první pokus. Je jen sedm yardů daleko,“ podotkl Holmes.
„Ale ale, to jsou způsoby. Pánové se ani nerozloučili…“

fandom: Doctor who
poznámka: Sice jsem si slibovala, že už budu psát jenom, pokud mě napadne něco dobrého, ale tohle se aspoň psalo docela dobře. A psalo by se to ještě líp, kdybych nemusela původních sto slov natahovat…
----------------------------------------------------------------
„Ale je už tvoje poslední!“ domlouval mu Jack. Přiznával si to nerad, ale zvykat si pokaždé na novou tvář nebylo nic lehkého. „Rychle s tebou na ošetřovnu, třeba se mi podaří tě z toho dostat,“ blekotal a snažil se přitom necivět na obrovskou ránu, kterou měl Doktor na prsou.
Ten se opíral o konzoli a ztěžka dýchal. Vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Jack se koneckonců cítil úplně stejně.
„Obávám se, že je pozdě,“ řekl Doktor a hlas mu přeskakoval z hlubokého do o poznání vyššího rejstříku.
„Říkal jsem ti, že tam mám jít já. Jsem si jistý, že mi zbývá víc životů než tobě!“
„Nech si laskavě to kázání,“ sípal Doktor. „Už to začíná…“
Místnost naplnilo zlatavé světlo a Jackovi nezbývalo než sledovat, co už viděl nejmíň dvakrát. Nebo třikrát? Kdo se v tom měl vyznat.
Postava vyčouhlého výrostka se začala povážlivě smršťovat. Končetiny se vtahovaly do bundy a džínů a celé tělo se zmenšovalo…
Když proces skončil, koukala z hromádky prádla jen hlavička asi dvouročního batolete.
„A do pr…“ chtěl si ulevit Jack.
„Ehm. Ahoj,“ odkašlalo si to dítě. „Mohl by ses prosím podívat do šatny? Měly by tam být nějaké šaty po Warwicku Davisovi. Snad půjdou založit.“

Fandom: Doctor Who
Poznámka: Tady najdete oblíbený obrázek. A pokorně přiznávám inspiraci drabblem Nápadník od Umeko.
Donna nikdy nebyla technický typ, ale během posledního půl roku si vypěstovala překvapivou slabost pro nějrůznější hejblátka. Nerozuměla jim, prostě ji začaly bavit. Dědovi pomáhala sestavovat dalekohled, a když máma jednou za čas vytáhla předpotopního kuchyňského robota, chtěla v rukou cítit jeho drobné součástky. Soboty opakovaně trávila v Britském muzeu na výstavě Počátky daugerrotypie. Fascinovaly ji stříbrné děstičky, vyvolávací skříň i misky na ustalovač. A hlavně první daguerrotypie. Nejradši měla obrázek pařížského bulváru du Temple, zastaveného v nehybném bezčasí - až na rozmazanou postavu muže, který rychle rázoval ulicí. Donna si nemohla pomoci. Měla pocit, že ty zbrklé pohyby odněkud zná.

Fandom: Doctor Who
Varování: děsivé dějiny
Doktor vykoukl ze dveří. „Země. Třicátá, čtyřicátá léta dvacátého století. A je hezky. No tak, jdeme!“
„Vám se to řekne, vy se převlíkat nemusíte,“ odpověděla jeho společnice.
Zapadlá ulička je dovedla na náměstí zalité sluncem. Poněkud ho hyzdili vojáci, kteří právě procházeli kolem.
„Sakra!“
„Líp bych to neřekl,“ přikývl Doktor. „Támhle!“
Vyrazili k budově s komplikovaně vyhlížejícím orlojem. Doktor si ho prohlížel. Vypadal jako někdo, kdo stojí nad propadlem.
„Ten výraz znám,“ řekla dívka. „Obvykle následuje Je mi to líto.“
„Musíme zjistit, co nás blokuje. A rychle!“
9:30, 27. května 1942. Vážně bylo hezky. I na projížďku v otevřeném voze.

Nejprve se ozval prapodivný zvuk.
Arnold Rimmer otevřel jedno oko a znechuceně popatřil na nohu visící z postele Davida Listera. Jeho chrápání si hlasitostí nezadalo s prapodivným zvukem z chodby a přestože měl na večeří karí, visela mu ze špičky boty špageta.
Zvuk zesílil a chrápání náhle přestalo. Poté Rimmerovým nehmotným tělem prolétl tác s karí. „Co s-se děje?“
Než Rimmer stihl důležitě odpovědět, že vyhlašuje modrý poplach a jde zajistit situaci, ozvala se rána. Následoval zoufalý bolestný nářek. „Můj rukáv!“
Na chodbě stála modrá budka. A nějaký cizí chlap v elegantním obleku.
„Nemáte náhodou žehličku?“ zeptal se ho Kocour.

Ten klíč se jednoho dne prostě objevil. Na kroužku s klíči od TARDIS.
Na Velikonoce roku snad 2008. Snad. (Všechny Velikonoce jsou stejné, až na ty z roku 2001, kdy zaklepal u dveří jednoho domu a třináctiletá dcera paní domácí ho s výkřikem „Přišel po poledni!“ zlila kýblem vody.)
Nepasoval prostě nikam. Ani do těch starých dveří, které se válely v šatně a měly zámek zaseklý od té doby, co se mu v Moskvě pokoušeli do TARDIS vloupat bezdomovci.
Ve vesmíru je… opravdu mnoho dveří.
Doctor byl nucen se smířit s faktem, že vyřešit tento problém je nad jeho síly.

"Podle článku 15 Stínové proklamace..." rezonoval hlas jeskyní.
Rose se začala rozhlížet. Vždycky, když zaslechla tuhle větu, bylo brzy potřeba rychle zmizet. Únikové východy byly daleko a cestou k nim rostla spousta těch kulatých hub. Vypadaly sametově, jako chlupaté dekorace, ale na omak to byl jen trochu načechraný sliz. Bude nutné kličkovat.
Obrovské stvoření zařvalo. Ohlédla se. Hroudy se rozvíjely v další tvory plné slizovitých úponků.
"Doktore!"
Horečně začala hledat po kapsách. Malý sáček z rychlého občerstvení!
Vsypala si obsah do dlaně.
"Co takhle smaženici," rozhodila hrstičku kolem sebe.
Jak se vyhýbali potůčkům slizu, dodala:
"Neříkejte, že jsme vás nevarovali."

Jasně, že je Tim partie. Chlapi v uniformě mají šmrnc. Sandra si může vykládat co chce, protože se svým velkým zadkem a akné na něj moc dojem neudělala. Nařvanej zelenej mozek, to určitě. Pchá. Prostě kus chlapa, mužný typ! Večeřeli jsme v nóbl restauraci a celou dobu mě bavil. Je ohromně zajímavý, jaká je Glock úžasná pistole... nebo puška?
Holky z kanclu jednoduše závidí. Nejspíš mi nasypaly odpoledne něco do kafe, abych na rande usnula nebo ztratila sebekontrolu. Husy. Ale já mám výdrž. Jen jsem musela celou dobu bůhvíproč pořád přemýšlet, jestli Tim nemá vzadu na krku takovej vypínací knoflík...

„Věřte mi, pokud neuděláte přesně, co vám řeknu, vaše planeta bude nenávratně zničena!“
Dav ani ťuk.
„Vážně, říkám vám…“ začal znovu a zajel rukou do vlasů v týlu, jak to dělával vždycky, když chtěl vysvětlit složitý problém někomu tupohlavému.
„Počkat, vy jste Kakrosané. No jistě! Takhle mi věřit nebudete.“
Doktor si začal horečně prohledávat kapsy.
„Co je, co hledáš?“
„Počkat, počkat, už to skoro… Á, tady je!
Donno, je to na tobě. Tahle oranžová banda má geneticky zakódováno nevěřit nikomu chlupatému. Normálně bych nikdy… Ale v sázce je příliš mnoho životů…“ vtiskne jí do ruky břitvu.
„Rychle mi ohol hlavu!“