DMD č. 3. pro 3. 4. 2010. Téma: Dlouhé vlasy – krátký rozum

„Tuhle jsem byla zase v divadle,“ vyprávěla Bábi Zlopočasná. „Nějak jsem tomu přišla na chuť, ale pořád mi uniká smysl. Třeba teď naposled. Hráli představení Romantico a Jůlinka. On jí přísahal věčnou lásku, vypadal, že by pro ni umřel a dojímal celé hlediště svými sladkými řečičkami. Lidi dneska uvěří všemu… Za půl hodiny potom se v hospodě lepil na jakousi zrzku! Pěkně jsem mu vyčinila. A on na to: Dlouhý vlasy, krátkej rozum! Pch! No, už bych měla jít…“
„A kdy my se tady zase sejdeme?“ zeptala se Stařenka.
„Delší dobu ne,“ prohlásila Bábi. „Musím zajet do Ankh-Morporku. Ke kadeřnici.“

Probudil mne zvuk kaménků dopadajících na podlahu pokoje.
Pod oknem stála teď už paní Barbora a rozverně se mne tázala, míním-li prospat celé mládí.
Nu což. Vždyť naši snídani v trávě mohly narušit leda vlivy atmosferické, mimozemské a –
vlivy dědečkovy Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru.
„Pane, toto slovní spojení zasluhuje více naší pozornosti. Spisovatelé jej tak často užívají a nám stále uniká jeho pravý smysl! Měl bych jednu teorii...“
„Ne, milý Saturnine, opravdu si nemyslím, že by Caesarův výrok měl něco společného s koláčky tety Kateřiny a zvracením.“
„Máte pravdu, pane. Neměl totiž to štěstí je ochutnat.“

„Věřte mi, pokud neuděláte přesně, co vám řeknu, vaše planeta bude nenávratně zničena!“
Dav ani ťuk.
„Vážně, říkám vám…“ začal znovu a zajel rukou do vlasů v týlu, jak to dělával vždycky, když chtěl vysvětlit složitý problém někomu tupohlavému.
„Počkat, vy jste Kakrosané. No jistě! Takhle mi věřit nebudete.“
Doktor si začal horečně prohledávat kapsy.
„Co je, co hledáš?“
„Počkat, počkat, už to skoro… Á, tady je!
Donno, je to na tobě. Tahle oranžová banda má geneticky zakódováno nevěřit nikomu chlupatému. Normálně bych nikdy… Ale v sázce je příliš mnoho životů…“ vtiskne jí do ruky břitvu.
„Rychle mi ohol hlavu!“

Poznámka: Já vím, že je pozdě, ale já to vložila do špatného tématu a nevšimla jsem si toho:-(
Doktor stál na kopci vedle turistického velblouda, opíral se o zábradlí a díval se na řady hrobů, které se táhly celým údolím. Židovské, muslimské i křesťanské. Navzájem si je s oblibou ničili. Sjel pohledem přes údolí Kidron k hoře Moria. Zlatá kopule a pod ní Zlatá brána. Tamtudy prý má přijít Mesiáš. Na bílém oslu. Zcela pragmaticky ji zazdili.
Pamatoval si na něj. Milý mladík. Pěkné vlasy. Potkal ho před pár tisící lety (plus mínus století). Určitě by byl nechtěl vědět, co lidé na základě jeho slov prováděli. Někdy byl Doktor rád, že pozemský rozum je na předpovídání budoucnosti krátký.

Bojovala odhodlaně a vytrvale, ale přesila byla příliš velká. Narážela na ně všude, i na těch nejpodivnějších místech. Na první pohled nebyly zcela viditelné, ale už ten druhý děsil, možná právě proto. Nechutné, všudypřítomné, přilnavé a nezničitelné ji přiváděly k šílenství. Ať dělala cokoliv, neubývalo jich. Ze začátku zkoušela klasické prostředky, pak zapojila techniku a moderní vymoženosti – nic nepomáhalo. Nejdrsnější kletby byly k ničemu, magie selhala naprosto. Objevovaly se v nechutných shlucích a pokaždé, když takový chumel zahlédla, otřásl jí pocit, že nemůže zvítězit. Cítila jejich tichý výsměch a propadala zoufalství. Na dlouhé vlasy je při úklidu každý rozum krátký.

Fandom: James Bond a 1. interní hematoonkologická klinika
James se probudil, ze zvyku zkontroloval mechaniku zbraně pod polštářem a šel se vysprchovat. Jeho myšlenky byly truchlivé. Zítra začne nová mise. To znamená novou partnerku. A všechny ty dlouhovlasé krásky s jejich pitomým kvokáním už mu lezly krkem.
Vyšel ven a jeho srdce poskočilo. Venku na něj čekala inteligentně vyhlížející holka s ironicky pobaveným úsměvem a vlasy na ježka.
„Bond. James Bond,“ představil se. Nemohl z ní spustit oči.
„Líbí se ti můj sestřih?“ zasmála se. „Jo, po chemoterapii rostou krásně husté, ale ne moc do délky. Takže ti pitomci z produkce vymysleli, že budu nosit paruku.“
James zaúpěl.

„Dlouhé vlasy, krátký rozum!“ hulákal muž. Touto údernou větou ukončil svůj monolog, který měl vstoupit do dějin. Tedy vlastně do kronik. Kroniky a dějiny nejdou vždycky ruku v ruce, a proto v nich chybí následující pasáž.
Perunův kněz Hostislav, majitel bujných vrkočů, které mu padaly až po pás, a neméně bujných vousů se nechal slyšet: „Zopakuj mi to do očí!“
„T-to se týká jen ženských!“
„A to bych neřekl,“ ušklíbl se Zlatoň, žrec Velesův, který svou hlavou za slunečných dnů oslňoval širé okolí.
Začala všeobecná vřava, která přešla do všeobecné rvačky.
Kněžna Libuše si povzdechla: „Pro vás je matriarchátu škoda.“

Fandom: Originální, pochopí asi jen Kleio a Lejdynka, pardon. ;) Ostatní si z toho vemte, co chcete, berte to jako báseň v próze. :D
„Tadyhle tomu do vínku… co mu dáme… krátké vlasy mu budou slušet, hnědé, k tomu trochu inteligence… hodný bude… Teď ještě upravit šatičky, přišít očíčka a vycpat.
Ten tady… tak pro změnu dlouhé vlasy, plavé, a bude takový… elfí, jak tomu s oblibou říkají. Knoflíčky nějaké do zelena… tady je, mrška, haha.
Proč mám dojem, že se pořád opakuju, jeden jako druhý, žádná sranda. Ale nemůžu to s tou škodolibostí přehánět, to by pak bylo moc nápadné.
Ale co si takhle zaexperimentovat… Tenhle bude jiný. Trochu dozrzava…. Délka… hezky oškubat, kratší, delší, kratší, delší… A pak kdo je tu blázen.“

Bratr Jen-Da pokračoval v broušení břitvy, až bylo její ostří jako záblesk prvního ranního světla nad zasněženými štíty obklopujícími Oi-Dong.
Někdo zaklepal.
"Vedu dalšího novice," ozvalo se a do místnosti vstoupil muž v žlutém rouchu. Jeho hlavu zdobila hustá černá hříva.
"Vítej, bratře Takeši. Jak ti říkají, hochu?"
Po důrazném šťouchnutí chlapec poklekl a vykoktal: "Tato bezvýznamná osoba se jmenuje Novobran Louda."
"Posaď se na stoličku. Mniši historie nosí holou hlavu na znamení mystického porozumění hlubokým pravdám tohoto světa."
Chlapec zmateně vzhlédl na svého průvodce a pak se tázavě otočil na představeného.
Bratr Jen-Da bolestně přivřel oči.

speciální teorie relativity
Jsem Lorentzie Albertina Minkowská. Když se zastavíte a seznámíte se se mnou, uvidíte, že mám překrásné, dlouhatánské vlasy. Jsem také nesmírně chytrá a dokážu bleskurychle zodpovědět i nejtěžší otázku, sebezapeklitější hádanku vyřeším prakticky okamžitě.
Jsem navíc i velkou hrdinkou. Umím se pohybovat skoro rychlostí světla a s neobyčejnou razancí napravuji všechny křivdy a bezpráví, které se kde udějí. Samozřejmě vždy úspěšně.
V akci si ovšem mých krásných dlouhých vlasů všimnout nemůžete. Dokonce ani doba, než rozpletu složitý problém, se vám nebude zdát tak krátká.
Jsem totiž tak rychlá, že když se rozběhnu, můžete vnímat jen kontrahované délky a dilatovaný čas.