Sweeney Todd

To není pravda. Možná, že Johanna byla v ústavu moc dlouho a doopravdy přišla o rozum. Ne – takhle by o své nevěstě přemýšlet neměl. Ale pan Todd byl přece jeho přítel. Jeho přítel. Jeho přítel.
Anthony rozrazil dveře pekárny a téměř okamžitě se pozvracel. Ani roky strávené na moři ho zřejmě nepřipravily na pach krve a především na pohled na množství až příliš čerstvých těl. Všichni s podříznutým krkem. Soudce, biřic, pan Todd…i ta stará žebračka, kterou teď Todd svíral v náručí.
Vzal Johannu kolem ramen a zase dveře zavřel.
Mlčení bylo to poslední, co pro svého přítele mohl udělat.

Vždy byla slušná dívka. Zdvořilá a vychovaná. Jen jednou neuposlechla teď za to platí za mřížemi. Možná po zbytek svého života. Dobře věděla co si právě teď říkají ty urozené dámy a pánové.
Takové pěkné děvče to bylo. Jaká škoda, že přišla o rozum. Ale ono to nakonec není žádné překvapení, když vezmete v úvahu co byli její rodiče zač. Měl to tušit, než si ji vzal k sobě.
~
Anthony mířil hlavní na majitele ústavu, ale nedokázal vystřelit.
Ach ta nevinná duše.
Johanna se natáhla po pažbě a s pohledem upřeným na tvář svého věznitele zmáčkla spoušť.
Ona se pomstí.

Soudce chladl pár metrů od něj, ale Sweeney ani zdaleka necítil to uspokojení v jaké doufal. Především tu společně s jeho nepřáteli ležela i Lucy. Jeho milovaná žena, jejíž sněhobílý krk teď zdobila rozšklebená rána a jemný závoj krve.
Pekárnou zazněly kroky. Tobias.
Instinktivně zatápal po břitvě.
Mělo by vůbec smysl se ho zbavovat? Má smysl žít?
Na další útěk už neměl sílu a byl odhodlaný, že věznici zevnitř už nikdy neuvidí.
Kovový zvuk otevírající se čepele mu naznačil, že břitvy se zmocnil Tobias. Sweeney si odepnul pár prvních knoflíků košile.
Hrdlem mu projela ostrá bolest, ale konečně cítil klid.

Johanna vyhlédla z okna. Zase tam byl. Ten námořník, který pod jejím oknem procházel den co den a nezdálo se, že by měl v úmyslu přestat. Dávno byla zvyklá na muže vzdychající nad její krásou. Tenhle alespoň vypadal tak zoufale nevinně, že jeho náklonnost působila spíše roztomile, než úchylně, jak byla zvyklá.
Začala trochu taktizovat. Tohle by mohla být její šance po šestnácti letech vidět svět mimo tento dům, kde byla zamčená, jako nějaká princezna z pohádky. Druhý den mu hodila klíč.
~
Když jí požádal o ruku, nezaváhala ani na okamžik.
Útěk z domu jejího otčíma?
Jak by mohla odmítnout?

To není pravda. Možná, že Johanna byla v ústavu moc dlouho a doopravdy přišla o rozum. Ne – takhle by o své nevěstě přemýšlet neměl. Ale pan Todd byl přece jeho přítel. Jeho přítel. Jeho přítel.
Anthony rozrazil dveře pekárny a téměř okamžitě se pozvracel. Ani roky strávené na moři ho zřejmě nepřipravily na pach krve a především na pohled na množství až příliš čerstvých těl. Všichni s podříznutým krkem. Soudce, biřic, pan Todd…i ta stará žebračka, kterou teď Todd svíral v náručí.
Vzal Johannu kolem ramen a zase dveře zavřel.
Mlčení bylo to poslední, co pro svého přítele mohl udělat.

Gentlemanova košile nasákla čerstvou horkou krví a jeho tělo dopadlo s tupým nárazem na kamennou dlažbu pekárny, zatímco si holič otíral břitvu. Nepatrně se usmál na stříbrnou kamarádku ve své ruce.
Teď a tady se konečně cítil všemocný. Ten pocit, když celý lidský život ležel pod jeho ostřím, pomalu smýval vzpomínky na dobu, kdy se se svázanýma rukama potil v Botany bay. Co záleželo na tom, kdo ten člověk byl? Teď to byl jen kus masa.
Benjamin Barker ve svém životě o všechno přišel. Sweeney Todd se toho už neděsil. Bude je mít všechny nebo nic.
Všichni si zasloužíme zemřít.