Autorův výběr 2018

Je pusto
a nikdo tu není
uschlá tráva
si tu lení
apaticky
se závanem větru
se naklání
jak asi bodláčí
smutek zahání?
naježí se
a svými bodlinkami
ten žal odhání?
Je pusto
a nikdo tu není
myslíte že
o mně vědí?
že tu sedím
a moc nevím
neprší
dlouho už
neprošel by tudy
žádný muž
netuší
ani kudy
Je pusto
a nikdo tu není
všechno se
tak rychle mění
iluze stálosti
plácají blbosti
aby se
nasytili
chce to píli
ještě chvíli
Je pusto
a nikdo tu není
nevím
zda někdo
porozumí
jsem tu
už celou
věčnost
přesto
nikomu
nestačí
bodláčí

Někomu voní dálkou, jinému svítí červeným kobercem úspěchu.
Pro mne má tvar obrazů starých mistrů.
Podzim
Holé stromy u hřbitova. Spadané listí šustí o dětské nožky, které hrnou tu barevnou záplavu.
Zima
Rolničky, tlumený dusot koňských kopyt a svištění saní po vyjetých kolejích v závějích sněhu.
Jaro
Zurčení pramínků, když se divoce derou cesta necesta z kopců do údolí a nad tím bzukot včel právě probuzených.
Léto
Je nejkrásnějším obrazem. Pěšinka v polích vyšlapaná. Zlatavé klásky se jemně vlní lemované vlčími máky, těmi dragouny s červenou čepicí.
Pro každého je trochu jiná.
Pro mne však stále stejná, cesta k srdci.

Bylo mu s ním dobře. Až překvapivě. Zpočátku se obával, aby dračímu princi, zvyklému na luxus a pohodlí, nevadily strasti putování, zima a hlad, ale Armid vše v pohodě snášel.
Nejlepší bylo společné usínání. Ať už se k sobě tulili na hospodské podlaze, zabaleni do plášťů, nebo pod širákem, unaveni milováním.
Proto Yvana překvapilo, když se zničehonic probudil sám. Zpočátku se domníval, že se Armid vydal pro vodu, zmizely i čutory. Když dlouho nešel, pustil se za ním. Ale u potoka nikdo nebyl. Na volání neodpovídal. Slehla se po něm zem. Jen na břehu v bodláčí se válely dvě čutory.

Deník 3.8.2017
Viku.
Když tě ve dne oslovím takhle, "Viku", znamená to, že se mi v noci o tobě zdálo. Přišel jsi do mého pokoje, Viku, a místo toho, abys mě políbil, jak se to ve slušných rodinách dělá, strčil jsi mi prsty do úst. A těmi prsty, které já sál a hltal, jsi mi doputoval do kalhot a já šeptal "Viku, Viku, Viku...".
Když ti jindy na nejobyčejnější věci odvětím "Nemůžeš!", naoko vzdorovitě, myslím tím, že můžeš cokoliv chceš. Že si se mnou můžeš dělat cokoliv chceš.
Jenže ty nevidíš, neslyšíš.
Mám ti sepsat slovník, natvrdlý Viku?

To není pravda. Možná, že Johanna byla v ústavu moc dlouho a doopravdy přišla o rozum. Ne – takhle by o své nevěstě přemýšlet neměl. Ale pan Todd byl přece jeho přítel. Jeho přítel. Jeho přítel.
Anthony rozrazil dveře pekárny a téměř okamžitě se pozvracel. Ani roky strávené na moři ho zřejmě nepřipravily na pach krve a především na pohled na množství až příliš čerstvých těl. Všichni s podříznutým krkem. Soudce, biřic, pan Todd…i ta stará žebračka, kterou teď Todd svíral v náručí.
Vzal Johannu kolem ramen a zase dveře zavřel.
Mlčení bylo to poslední, co pro svého přítele mohl udělat.

Dvojice lodí směřovala do přístavu. Vrtošivý vítr vtipálek jakoby jim návrat nepřál. Vanul líně. Bez nadšení. Těžký vzduch čpěl létem umírajícím v podzimu. Betsy namáhavě krájela míle k domovu, jen co jí zle pochroumaná Siréne dovolila. Přesto postupvala vpřed. Kabel za kabelem. Míli za mílí. Přídí pevně cílila k západu a její oblá záď seděla na zvlněné hladině s neochvějnou jistotou. Zdálo se, že ji nic nemůže vyvést z rovnováhy. Přesto Frances sledovala obzor se zachmuřenou vráskou na čele. Obloha jako vymetená, bez mráčku, se nenápadně kabonila. Barometr od rána pomalu ale vytrvale klesal. Ospalý vánek se chystal k nadechnutí.

Colleen seděla ve svém pokoji a pokoušela se nemyslet na minulost.
Marně...
-*-
Třináctiletá dívka stála před mužem, který se na ní usmíval. Z jeho úsměvu se jí dělalo špatně. Nabízel ji život, který by si normální dívka jejího věku odmítla vybrat.
Jenže ona nebyla normální. Ne po tom, čím si prošla.
A tak souhlasila a upsala se mu. Prodala vlastní tělo na dlouhých deset let. Jen proto, aby utekla z pekla, ve kterém žila. Stejně už byla pošpiněná. Jediné, po čem toužila, aby už nikdy víc neslyšela otcův hlas a ta děsivá slova: "Buď hodná holčička a nikomu nic neříkej."

(šoupání židlí, tlumené hlasy davu v pozadí, sklenice a příbory v kontaktu)
Navrátil: Nemůžu vyprávět všechno. Už tak je v tom justice zapletená příliš.
Nora: To mě necháš tápat ve tmě?
Navrátil: Ve tmě tmoucí. (smích)
Nora: Nemůžu se přece vdát za člověka, o kterém nic nevím.
Navrátil: Zeptej se jeho, ale soukromí si střeží pomalu jako monarcha.
Nora: Ale já mám být jeho soukromí!
Navrátil: (povzdech) Řeknu ti jen tolik, že spolu máte hodně společného v oblasti (váhavá pauza) romantických inklinací.
Nora: Hm. (pauza) Pije absint?
Navrátil: (smích) Nechce, ale pije.
Nora: Tak to půjde.
(ťuknutí skla o sklo)

"Co tady děláš?! Co je s Danielem?" vypálil Jaroslav.
"Pracuji," odpověděl Jindřich. "Co se týká Daniela, bude asi lepší přesunout se do mé kanceláře," usoudil vzápětí. Pokynul na chodbu.
Na konci chodby byly jediné dveře. Na nenápadné jmenovce stálo Jindřich von Drak.
Vešli. Jindřich nabídl svým společníkům židle. Sám usedl za stůl zavalený hromadou složek.
Jaroslav se rozhlédl po místnosti. Viděl police prohýbající se pod tíhou knih a pořadačů, pootevřenou kartotéku, obrovskou nástěnku s nápisem OPERACE TICHO PO PĚŠINĚ a velikánský displej zobrazující síť nervových buněk s nepravidelně rozesetými barevnými body. Při bližším pohledu na obrazec poznal obrys České Republiky.

"Hej, no tak, vážně mě nechceš vzít s sebou? Já chci taky vidět svět!"
Zvonivě se zasmála: "Copak to jde? Nezvládla bych to..."
"Ale proč? Už mě to tady nebaví. Jsem na dně, chápeš?"
"Říká se, že život není fér," pokrčila rameny a začala se vzdalovat.
"Ale my přece nežijeme, ne? Takže bych měl mít právo taky jít!"
Smutně se pousmála: "Vzala bych tě s sebou ráda, věř mi. Ale tam dál, tam to není pro tebe. Tam nahoru nepatříš."
"Tak až příště půjdeš okolo, vyprávěj mi, jaké to tam je!" zavolal kámen na vodu, než zmizela za ohybem řeky.