Moje články

Pan Barkley s panem Miltonem přecházeli po velitelské palubě, když jeho zrak padl na skupinu vězeňských lodí. Chiméra a Atlas se držely na závětrné straně fregaty. Třetí však na první pohled neviděl.
„Pane Miltone, vidíte Charlotte?“
Pan Milton se zastavil a zaměřil svou pozornost na severozápadní horizont.

Charlotte je dohnala v pozdním odpoledni. Kapitán Slaight si dal na čas, když se na stěžni Skřivánka zatřepotal signál vyžadující jeho přítomnost. Přivítání nebylo vřelé. 
„Kapitáne Slaighte, uvědomujete si, že svou liknavostí ohrožujete nejen svoji loď, ale celý konvoj?“
Snůška výmluv ji popouzela ještě víc.
„Pro příště už na vás nebudeme muset čekat.“

Poloprázdná karafa vína zaraženě stála uprostřed nedokončené črty bojového plánu. Hlasy důstojníků šokovaně ztichly.
„Při vší úctě, madam,“ prolomil ticho první důstojník. „To je sebevražda.“
Upila ze své sklenky.
„V tom případě vás povýšení nemine, pane Laytone.“

***

Frances si unaveně promnula spánky. Sešitá rána opět tepala bolestí. Zaklepání utnulo kočičí vrnění drnčící na hrudi.
„Měla jste přijít. Ukažte tu hlavu.“
Starost skrytá za výtkou v chirurgově hlase.
„Chcete vést abordáž, pokud se střetneme s Hermine...“
„Až se s ní střetneme.“
Věděl, že její rozhodnutí nezvrátí. Věděl proč.
„Jestli vás zase budu tahat hrobníkovi z lopaty, tak vás snad rovnou dorazím.“

Neměnná rutina připomínající loutkohru bez konce i bez začátku byla pevným bodem uprostřed nikdy nekončící nejistoty.
Na konci ranní hlídky se podpalubím rozléhalo hartusení bocmana. Po dlouhých měsících jen zřídka musel nějakého spáče odříznout.
V poledne přicházeli na scénu mladí gentlemani a polední měření. Rituál mohla narušit snad jen nepřízeň počasí.
Před večeří nastal čas dělostřeleckého cvičení. Někdy ho provázelo burácení děl a jásot osádek, když se sudy tříštily na třísky. Častěji bylo jen němou pantomimou. Zásoby prachu nebyly bezedné.
Za zdánlivým řádem všedních dní se skrývalo ostražité napětí.
Přijde den, kdy Hermine zaútočí znovu.
Bertrand se své pomsty nevzdá.

Čtveřice lodí ukrajovala z šedomodré dálavy oceánu směrem k jihovýchodu. Tři pluly řadě za sebou jako veliké, líné kachny na obecním rybníce. Skřivánek s plachtami podkasanými se jim držel po boku.
Frances přecházela po velitelské palubě. Krčila čelo. Postupovali zoufale pomalu. Konvoj urazil sotva sto námořních mil od poledne k poledni. 
A Hermine tam pořád někde byla. Skrytá za horizontem. 
Toužila se pustit za ní. Odpoutat se od konvoje. Vyzvat Bertranda k tanci. Tentokrát podle svých pravidel. Bez ohledu na cenu. Nebyl nikdo, kdo by jí v tom zabránil. Stačilo dát rozkaz. Potřásla hlavou. Zaplašila prchavou myšlenku.
Nesmí opustit konvoj.

Skřivánek dohnal zbytek konvoje a srovnal s ním krok. Hlas zvonu pronikal přes údery tesařovy palice a skřípění pískovce po dubových fošnách. Za střet s Hermine zaplatili čtrnácti muži, ale malá fregata stále tepala životem.

Frances zaklela, když hřeben zavadil o sešitou ránu. Hlava jí pořád třeštila a kakofonie zvuků z paluby bolest zahryzávající se do spánků ještě umocňovala.

„Tohle nepůjde, madam,“ utrousil Jones. 

Kapitán nemůže vypadat jako strašák do zelí.

„Tak s tím něco udělejte, Jonesi,“ zavrčela.

Jones pokrčil rameny. Z kapsy vytáhl nůžky.

„Prej je to teď moderní,“ řekl skoro omluvně, když pramen ryšavých vlasů dopadl na zem.

Neoficiální správa národních parků od Ellušky stejně jako většina jejích medvědích drabblat vyloudí úsměv na rtech a zároveň je naléhavě aktuální.
Strigga je mistr humoru i těch vážnějších kousků. Letos mě nejvíc zasáhlo Klepání a Návrat domů.
U Spasitele a Terpsichore a lidé od Avevy mi došla vhodná slova, ale obě drabblata jsou rozhodně nesmírně působivá.
V Tak jsem se vrátil Gwendolína velice poutavě a dojemně popsala osud Sama Křepelky.
Ve Středozemi zůstaneme i v Přístavech II od Ellušky.
Nádhernou životovou romantiku si můžeme přečíst v Krok sun krok od mamuta.
Divoký západ od Lady Peahen je drsný jako prérie sama a přesně takový jaký máme rádi. Připomenout si nevinné oběti módy si můžeme v La Nouvelle Mode. Vedlejší účinky se zaryjí pod kůži skoro stejně jako to olovo.
U biblických drabblat od Owlicious mi skoro vždycky dochází slova. Za všechna uvádím Masáž otevřeného srdce.
Oněmění mi způsobila i Kmotřička od Blancy.
Vzpomínky na tábory vyvolávala skoro všechna letošní drabblata od Banepy. Za všechna uvádím malebnou Plavkyni.

1. Poválečná rekonstrukce od Lady Peahen
2. Jak odchází hrdina od Rorica
3. Dlouhý pochod od TQ-PoN
4. Raději nevzpomínat od Aplír
5. Účinné řešení poruch spánku od Gwendolíny
6. Tré Gogolů od Blueberry Lady
7. Znamení od Šmeldy
8. Kostel Všech svatých od kytky
9. Slibem nezarmoutíš od Zuzky
10. Na vrcholu vlny od Saphiry
11. V Teutoburském lese od Esclarte
12. Hra o trůny od Blueberry Lady
13. Pod přísahou a svícnem od Šmeldy

Poprvé po dlouhých týdnech spatřil Fergus oblohu. Šedivou. Nevlídnou. Vojáci je poháněli z lávky na molo. Klopýtl.
„Vstávej!“ zařval jeden z vojáků.
S námahou se pokusil vstát. Tělo úpělo bolestí.
„Mám ti pomoct, bastarde!“
Šlehnutí důtek přes záda.
Vzdáleně známou postavu v modrém kabátě stojící na nábřeží neviděl.

***
Frances seděla u okna. Stále jí scházelo množství mužů.
Potom tu byl Fergus. Poznala ho mezi vězni, které vedli na Chiméru. Když se setkali naposledy, zlomil jí žebra. A pak ji nechal žít.
Promnula čerstvou jizvu.
Do kajuty vešel Jones.
„Donesu vám trochu sádla, madam?“
Nepřítomně přikývla.
Na vězeňské lodi dlouho nepřežije.

Všechna drabble z prostředí nevěstince od tif.eret. byla zajímavá, ale nejvíc na mě zapůsobilo hned to první.
Apatyka a její Zkušenost z exilu byla pokaždé neuvěřitelná hra s formou i obsahem. Za všechny např. Tanec smrti na bodláčí, Sen spícího kulisáře
a Nevolej do nebe
Lejdynčina třicetiletá válka je plná působivých kousků. Tenhle je jeden z nejpůsobivějších.
Aries a její Liškomágy netřeba představovat. Patník bylo dechberoucí zobrazení hrůzy.
Tořini Strážci také patří mezi stálice. Horor a napětí umí napsat dokonalé. Za všechny např. Chorea minor
Zuzka letos představila příběhy ze středověké Okcitánie ve kterých malovala každodenní život, poutavé osudy i bouřlivou historii.
Small_CS_Traffic_Warden psala parafrázi na Hugovy Bídníky. Za všechny stojí za zmínku např. Znamení doby (1951)
Fascinující příběh plný metafor psala N.Ella.
Příběhy plukovníka od myday byly skvělé všechny. Nejvíce na mně zapůsobily Rozkazy a prosby.
Saphira a její Svět bez dotyku je někdy děsivě chladný, jindy barvitý a jindy zase plný něhy. Za všechny např. Kam se dosud nikdo nevydal

V loňském seriálu si Frances Doyleová nenechala líbit chování svého (již bývalého) prvního důstojníka. Ten má ovšem vlivné příbuzné, kteří zařídili, aby se nemohla aktivně účastnit bojů, a poslali ji se Skřivánkem na dlouhou a neperspektivní plavbu jako doprovod trestaneckého konvoje do kolonií na opačném konci světa.
Odkaz na první díl zde.
Drabblata jsou vzájemně propojená odkazy a chronologicky na sebe navazují.

Když se midshipman narodil, byla to malá, slepá myšička stejně jako šest jeho sourozenců. Teď už myš dávno nepřipomíná. Dávno není ani neohrabané plyšové miminko, které si bocman už skoro přede dvěma měsíci dovezla. Roste z něj správný psí kluk s rošťáckými jiskřičkami v čokoládových očích, co mu nožky rostou rychleji než kožich. A rozkousanou dětskou židličku, rozcupovné krabice od bot a rozpáraný koberec stokrát vyváží dobrou náladou. Ta ho nikdy neopouští. Ani když prší a fouká, praží slunce, nebo je bocman prostě jenom vyčerpaná lodní krysa s angínou. Midshipman přijde, štěkne, hrábne packou a prohlásí, že život je fajn.

Čtrnáct padlých odevzdali moři. Mohli jen doufat, že budou poslední. Že dostihnou konvoj. A bezpečně doplují.

Frances doplňovala zápis do deníku, když Jones přivedl Ferguse.
Odložila brk. Hlava jí pořád třeštila.
Fergus rozpačitě mnul krempu slamáku.
„Chtěl jsem poděkovat. Za Micheála.“
Poslala ho na smrt.
„Že jsi... jste mu dala šanci.“
Na okamžik se odmlčel. Klika u dveří tiše cvakla.
„A chlapci by chtěli vědět. Až doplujeme… tam. Mohli bychom zůstat?“
Do kajuty vběhla černobílá kočka. Otřela se Fergusovi o lýtka. K nohám mu upustila krysí mládě.
„To rozhodnutí mi nepřísluší.“
Teď už patřili k posádce.
Udělá, co bude moci.

Ranní procházky probíhají v poklidu. Bocman vyráží s midshipmanem ven v době, kdy rozumní lidé ještě spí nebo si vychutnávají ranní kávu nebo čaj. To má bocman ráda. Les i vyhlídku mají sami pro sebe. Ideální pro společnou hru, upevňování nových dovedností i prosté kochání oroseným ránem.
Ty odpolední a večerní občas připomínají minutkovou seznamku. V sedm večer se vyrojí pejskaři, rodinky s dětmi, sportovci všech věkových kategorií i tokající omladina. To je něco! Musí se očuchat s kudrnatým voříškem, rychle se prohnat se žíhanou stafbulkou a ještě zčeknout cizí batole na odrážedle.
Doma padne pod lavici a hodinu chrápe.

Den skomíral. Burácení utichlo. Nebezpečí však nepominulo. Rychlost byla klíčem k přežití. Uháněli k jihu. Po setmění se Frances odvážila odvolat pohotovost. Hlava tepala bolestí. Na tváři cítila zaschlou krev.

Na palubu vyšel pan Layton. Spolkl dobře míněnou poznámku. Převzal velení.

Doktor Dobbler měl plné ruce práce. Amputovat. Sešít. Látat. Neztrácet čas.
Ošetřoval spáleninu na Fregusově předloktí, když se na ošetřovně objevila Frances.
„Nešijte sebou!“ zpražil ji, když z vlasů vystřihával koláč zaschlé krve, aby ránu prohlédl. Na marodce ji neudržel.

K poslednímu záznamu v deníku spěšně zanesla čas střetu s Hermine. Podrobnosti počkají. Až nebude mít hlavu jako střep.

Jsou chvíle, kdy má bocman pocit že se honí za chimérou. Ty chvíle, kdy má chuť chodit kanálama, protože mladý pán má potřebu nadšení z procházky ventilovat zvučným hláskem. Nejlépe v šest hodin ráno. Budíček pro celou čtvrť. A zadarmo! Nebo když v touze vymámit nějakou akci začne štípat do kotníků. Protože bocman je sob, ne asi. Ví, že je to pořád ještě praštěný mimino, jen má občas pocit, že to nikdy neskončí.
A přece se už občas objeví naděje, že z chlupatého tajfunu časem možná vyroste rozumný tvor. A nejspíš to nebude trvat tak dlouho jako u dvounohých plavčíků.

Manévr za manévrem odváděl Skřivánek Hermine od konvoje. Z posádek obou fregat byla cítit únava z vleklého boje. Avšak ani jedné se, napáchaným škodám navzdory, nedařilo získat převahu.
„Pane Chapmane, vidíte Chiméru a ostatní?“ zeptala se Frances, když děla na okamžik utichla.
„Ne, madam.“
„Tak nás od ní odveďte.“
Nebude své lidi a svou loď vystavovat dalšímu běsnění pro prchavou vidinu vítězství. Ne když hrají podle Bertrandových pravidel.
„Madam?“
„Slyšel jste dobře, pane Chapmane. Ustoupíme. A budeme prchat.“
Bertrand je bude pronásledovat na samý konec světa. Najde příležitost se mu znovu postavit. Za příznivějších podmínek.
Rozkazy zanikly v tříštění dřeva.

Midshipman je od nejútlejšího mládí krmen vyváženou granulovou stravou pro štěňata středních plemen. Bocman by sice ráda, aby jako správná šelma časem jedl maso v poněkud méně zpracované podobě, ale po posledním pokusu přejít na krmivo s jiným složením, který skončil neúspěchem, další stravovací experimenty odkládá na dobu neurčitou.
Nicméně už nyní midshipman projevuje poněkud specifické chuťové preference. Nejoblíbenějším pamlskem je zelenina. S naprostým přehledem vede kedluben s mrkví a okurkou v závěsu. Na procházce se labužnicky pase na pampeliškách. Posekaná tráva v místním parku je prý také delikatesa. Bocman jen nevěřícně kroutí hlavou.
Midshipman je zjevně zakuklená finská koza.

Toby popadl další prachový náboj. Přestože mu srdce bilo jako splašené, rozběhl se zpět k dělům. Oslovil ho kapitán. Nesměl zklamat.
Trup fregaty se otřásal zpětnými rázy. Řev děl připomínal hromobití. Dubové třísky šířily zkázu. Toby se vrhl k zemi. Žaludek se mu obrátil naruby, když spatřil nehybné tělo Michaela Donnellyho.

Zdálo se, že boj nemá konce. Frances s panem Chapmanem dělali téměř nemožné, aby si Skřivánek udržel Hermine od těla.
Její kapitán však nebyl žádný nezkušený zelenáč, ale zatraceně prohnaný mizera.
Dým se na okamžik rozestoupil. Poznala muže na zádi.
Nešlo o konvoj. Ani o Skřivánka.
Tohle bylo osobní.

Vesmírným prostorem poblíž planety Mpumalanga se pohybovala čtveřice vesmírných plavidel.

Na můstku vězeňského frachťáku Chiméra se rozblikala kontrolka přijímače.
„Pane,“ ozval se komunikační důstojník Carden.
„Šifrované vysílání ze Skřivánka. Kontakt s nepřátelskou fregatou. Stáhněte se.“
Kapitán Grenville prstem přejel po límci uniformy.
„Motory na plný výkon!“

Frachťáky značně přesahující obvyklou dobu služby se rozpohybovaly vzduchoprázdnem.

Carden bedlivě sledoval senzory.
„Pane?“ ozval se po chvíli.
„Co tam zase máte, Cardene?“
„Zdá se, že Skřivánkovi je pěkné horko. Neměli bychom...“
„Pane Cardene, jak přesně zněla ta zpráva?“ opáčil kapitán Grenville nedůtklivě.
„Stáhnout se,“ připustil Carden.
„Takže se stáhneme. Boj je starost Doyleové.“

O tom, že bocman je kozel zahradníkem už jsem si říkali. Je ochotná přiložit ruku k dílu, když dostane přesné instrukce. Nerada komukoliv přidělává práci. Ovšem kdyby se někdo zeptal, střízlivě by zhodnotila, že snažit se tvořit okrasnou zahradu, když jsou v baráku psi, je boj s větrnými mlýny. To je jeden z důvodů, proč midshipmana na zahradu raději moc nepouští. Proletět buxusem, vyválet se v pivoňkách, sežrat hortenzie. Na to by ho užilo. Posledním zářezem na pažbě je čerstvě zasazený zlatý déšť. Midshipman je trestanec. Bocman má výčitky svědomí a cítí se pod psa. Příště ho nepustí z vodítka.

Donnellyho přidělili k osádce Mlátičky Billyho. Robson mu podal vytěrák.
„Víš, co s tím dělat, mladej?“
Strnule přikývl. V zarostlé, týdny neholené tváři měl prázdný výraz.
„Snad tu nebudeš jen do počtu,“ odplivl si Robson.
Donnelly se rozhlédl. U sousedního děla zahlédl Ferguse. Na krátký okamžik se střetli pohledem. Pak se ozval hlas pana Laytona.
„Děla nabít!“
Rozkaz se nesl od úst k ústům. Cupitání bosých nohou plavčíků zaniklo ve všeobecném lomozu.
„Děla vysunout!“
Lafety zarachotily do střílen.
„Pal!“
Děla z obou fregat zahřměla téměř současně. Zčeřenou hladinu zahalil dým.
Skřivánek se otřásl a trup sténal, když ho salva zasáhla.

Mohlo by se zdát, že na spánkovou deprivaci je bocman zvyklá. S plavčíky narozenými v rozmezí pod tři a půl roku si už přece musela zvyknout. Na některé věci se zkrátka zvyknout nedá. Na jiné se naopak zvyká snadno. Třeba na možnost prospat celou noc, když se nejmladší plavčík odstěhoval k bratrům.
Midshipmana si přebírala s informací, že spinká od osmi večer do pěti do rána.
První noc proplakal. Budíček ve dvě ráno se stal železnou pravidelností. Když poprvé skutečně způsobně chrněl až do rána, rovnalo se to téměř zázraku.
Na rozdíl od plavčíků mu to netrvalo ani tak dlouho.

V přítmí se ozvaly kroky. Stíny se mihla krysa.
Klíč zarachotil v zámku.
„Co to děláte?“ zvedl Donnelly hlavu.
„Potřebuju všechny zdravý ruce. Ber to jako šanci na lepší smrt.“
„A když přežiju?“
Chytal se stébla naděje.
„Neslíbím, že tě neoběsí.“
Dávno nevěřila na zázraky.

Frances vyšla na palubu. Pan Layton jí podal dalekohled. Fragata se blížila. Způsob, jakým byla vedena, jí byl vzdáleně povědomý.
„Připravte děla!“
Nepásla po konvoji. Jejím cílem byl Skřivánek. Měla čtyřicet děl a dychtila ho dostat.
Snad se udrží do tmy. Čekal je dlouhý den a ještě delší noc.
V zázrak, že by zvítězili, nedoufali.

V bocmanově rodině nikdo není tak úplně normální. Ačkoliv papír na to má jen nejstarší plavčík, jeho mladší bratři mu v generování hovězích nápadů hravě sekundují. Dokonce ho v mnohém předčí.
Když bocman dostávala zprávy o tom, jak midshipman (toho času ještě docela maličká sametová hroudička) roste a sílí, bylo už předem jasné, že je "jejich". Mladý pán jako první zkoušel chůzi a když hroudičky trochu poporostly, začaly přicházet jiné zprávy.
"Hardy je na průzkumu."
"Hardy šikanuje spící sourozence."
"Hardy byl vzat na průzkum, aby nešikanoval spící sourozence."
Admirál nasadí mírně potměšilý výraz.
"Jestli on taky nebude tak trochu ADHD."

Neznámou plachetnici na obzoru oznámil lodník Bowes během dopolední hlídky.
Po obědě už bylo jisté, že mají tu čest s nepřátelskou fregatou. Hnala se za nimi jako foxhound po čerstvé stopě.
Plán byl prostý. Skřivánek konvoji získá čas na úprk.

Palubou se rozeznělo drnčení bojového poplachu.
Toby měl s ostatními plavčíky nosit prach.
Místo toho se choulil mezi děly. Hlavu si kryl rukama. Němý křik drásal hrdlo.
Kdosi ho popadl za límec.
„Nekřič! Upaluj k prachárně! A nevystrkuj nos.“
Nohy chromé hrůzou. Strnule klopýtal chaosem.

Nebyl jediný, koho zachvátila panika.
Slova vázla panu Pritchardovi v hrdle.
Nebyl připravený čelit smrti.

Socializace midshipmana znamená také socializaci bocmana. Bocman nemá potřebu navazovat nové kontakty, ale co by pro zdravý mentální vývoj štěněte neudělala.
Naprostá většina pejskařů spadá do kategorie: "Ten je krásnej, můžu ho pohladit?"
Mezi nimi se obvykle najde někdo, kdo svolí se hrou nebo alespoň oňufáním.
Druhá kategorie předem hlásí, že se nekamarádí. Je fajn vědět na čem člověk je.
Třetí kategorií jsou chroničtí potížisté, co žerou psy.
Poslední kategorií, která se s předchozími volně volně prolíná, je: "Mám názor a musím ho sdělit."
Pokud tomu předchází první varianta, je jisté, že příště už bocman o takové kamarádění stát nebude.

Po vyplutí z Coraçãu zamířili k východu. Před sebou měli jen nekonečnou rozlohu oceánu a vyhlídku, že pevnou zemi nespatří dřív než na podzim. Do cíle své mrzké pouti doplují snad o Vánocích. Budou-li živly milosrdné.
Přes brlení Charlotte shodili dvě těla zašitá do hamak. Nebyla první.
Nebudou ani poslední.

Po bezmála čtyřech měsících na moři se hrany mezi trestanci z Chiméry a posádkou Skřivánka zdánlivě otupily. Spory se skryly do stínů. Šarvátky ustoupily kradmým pohledům. Přízrak Donnelyho osudu obcházel podpalubím.
Frances to věděla. Poznala poslušnost vykoupenou strachem. Poslušnost bez oddanosti.
Kázeň svázaná drilem, dřinou a důtkami balancovala nad propastí.

"Vy máte doma vzteklou kočku?" ptali se bocmana, když byl pan Bert psí mimino s třemi kily muší váhy a tlamičkou plnou piraních zoubků. Jak dlouho tahle váze trvala už si nepamatuje. Mimoděk si strhne strup na předloktí - toho dne už třetí. Ví, že to nemá dělat.
"Neškrábej se, budeš mít jizvy."
To poslouchala celé dětství, kdykoliv začala na odřených kolenou a loktech tvořit krátery. Nemůže si pomoct. Nedělá to vědomě.
Její ruce spíš než útok kočky domácí připomínají nájezd medvíďat. Deset kilo připravených hrát si na zabíjenou třeba o půlnoci.
Jednou z toho vyroste.
Strupy se změní ve vzpomínky.

Na palubách obou lodí panoval čilý ruch, jaký obvykle provázel nakládání zásob, když se z hlavního stěžně Skřivánka ozvalo volání.
Charlotte a Atlas se blížily k přístavu.

Na stole byly rozložené mapy. Uniformy ve vlhkém parnu dusily. Pot štípal na kůži.
Kapitán Grenville si uvolnil knoflík u vesty.
„Doyle, jestli dobře vidím, vámi navrhovaná trasa je delší.“
„Při vší úctě, Grenville, kolikrát jste obeplul svět?“ opáčila Frances.
Grenville se poškrábal na zátylku. Mezi prsty rozmáčkl veš. K odpovědi se však neměl.
Debata byla u konce. Nikdo jiný námitky nevznesl.
O jednu loď přišli. Udělá všechno pro to, aby byla poslední.

Pan Bert se tvářil jako lord. Všem dával najevo, že mu nesahají ani po jezevčí kotníky. Ve skutečnosti byl docela obyčejný levoboček.
Midshipman je možná potrhlý pako a mamlas, pyšní se ovšem původem. Že to s sebou nese nečekané záludnosti se bocman dozvěděla při první návštěvě.
"Kdyby se mu uši nechtěly postavit, tak mu je oholte."
Bocman přikyvuje s hrůzou v očích.
Také je potřeba hlídat, jestli se všechny důležité součástky nachází tam, kam patří. Teorie by ušla. Praxe je horší. Nahmátla jednu? Nebo dvě? Nebo jednu dvakrát?
Bocman usuzuje, že bude nejlepší si nechat to zkontrolovat odborníkem. Radši opakovaně.

U ostrova Charlotte ani Atlas nenašli. A když se neobjevily ani po nejzazším předem stanoveném datu setkání, zamířil Skřivánek s Chimérou na křídlech pasátu ke Coraçãu. Mohli jen doufat, že ztracené družky nepotkal stejný osud jako nebohou Harpyji.
Že se shledají.

Frances se před návštěvou velitele přístavu sešla s panem Lytonem a lodním hospodářem, aby dali dohromady, jaké zásoby bude potřeba doplnit.
„Musíme sehnat nové slepice,“ utrousila při pohledu na rostoucí seznam.
Pluli zoufale pomalu. Už dobré dva týdny nebyla ke snídani vejce. Poslední ovci porazili před týdnem. Jen koza pořád statečně dávala mléko, takže byla stejného osudu prozatím ušetřena.

Naprostá většina psů jsou popelnice. Dokonce i za všech okolností důstojný pan Bert za nejlepší parfém považoval řádně uleželého kapra.
Midshipman je profesionální vysavač s heslem "hlavně nenápadně". Aniž by si toho bocman všimla, je schopen sebrat prakticky cokoliv. Bocman mu potom z tlamy loví nejrůznější poklady - použité papírové kapesníky, igelitové sáčky, okoralý kus chleba.
Zatím největším úlovkem byla žába. Dokonale mrtvá a samozřejmě řádně uleželá. Z tlamičky midshipanovi nenápadně trčela jen nožička, když si toho bocman všimla. Po zjištění podstaty úlovku nejprve poněkud nedůstojně zaječela. Následovalo nekompromisní zabavení doprovázené barvitým komentářem.
Nic mu nedopřeje. Přece není žádnej zatracenej žabožrout.

Kormidelník vedl Francesin bark k vraku Harpyje tak blízko, jak jen se odvážil. Člun kapitána Grenvilla se držel za nimi.
Preston s rukou na pásce si zbědované torzo prohlížel okem zkušeného tesaře.
„Je to marný. Tu neopravíme ani, abychom ji mohli vzít do vleku.“
„Slyšel jste to, Grenville?“ houkla Frances ke druhému člunu.
„Co navrhujete?“ kapitán Grenville nedokázal potlačit povýšený tón.
„Spálíme ji,“ odpověděla Frances.
„Doyle, vy jste se úplně pomátl!“
„Jsme ve válečném stavu. Chcete, aby padla do rukou nepříteli?“
Těch historek o vracích, které se objevily docela plavbyschopné, už pár slyšela.
Když odplouvali, plameny barvily moře do oranžova.

Jako každé psí mimino má i midshopman neodbytnou touhu žvýkat a hlodat prakticky cokoliv. Samozřejmě má k dispozici spoustu k ohlodávání vhodných předmětů. Ale zakázané ovoce nejvíc chutná. Zábrana do dveří na zahradu už má esteticky upravenou spodní laťku. Z koberců neméně esteticky trčí nitě, které bocman pravidelně zastřihává. Největším lákadlem jsou ovšem bocmanovy boty. Ty správně uleželé. Víte, jaká je to dřina rozhryzat bocmanovi boty? To je nejprve musíte ukrást. A to není jen tak! Bocman nikdy nespí! A když už se to podaří, musíte hryzat rychle. Bocman opravdu nikdy nespí!
Ale jednou! Jednou se to midshipmanovi určitě podaří!

rumova_vila
To ji tady opravdu chcete nechat?

potizista67
Máte nějaký lepší návrh?

rumova_vila
Musíte ji vzít s sebou. Je naprosto nezodpovědné ji tady nechat.

potizista67
Bylo by nezodpovědné brát ji s sebou.

rumova_vila
Je to vaše povinnost!

Uživatel potizista67 zrušil odesílání zprávy

Uživatel potizista67 zrušil odesílání zprávy

potizista67
Viděl jste ta poškození? Stačí, aby se trochu zhoršilo počasí, a rozpadne se. A ani já ani vy nemáme dostatek prostředků, abychom ji opravili.

Uživatel rumova_vila zrušil odesílání zprávy

rumova_vila
Co kdybychom to probrali v klidu nad skleničkou něčeho dobrého?

potizista67
Myslím, že vy už jste těch skleniček vypil víc než dost.

Z vraku Harpyje zachránili sotva hrstku. Byli odraní, prochladlí a hladoví. Když dostali suché šaty a grog, kormidelník se rozpovídal.
Příliš pozdě rozkázal kapitán ubrat plachty. Stará kocábka těžkou dřinu nevydržela. Trestanci v podpalubí se do jednoho utopili. Posádku smetly z paluby neovladatelné lodi vlny. Jen oni čtyři měli štěstí.

Fergus donesl Donnellymu misku hrachu. Předloktí měl ovázané.
„Jak seš mladej, tak seš blbej.“
Ve světle lucerny Donnelly připomínal přízrak.
„Na starý kolena chceš dřít na krále...“ hlesl.
„K čertu s králem!“ odplivl si Fergus. „Už jsi někdy viděl, jak se věší?“
Donnelly zavrtěl hlavou. Prudkost mládí nehleděla na důsledky.

Pan Bert byl za mlada pes geologický. Ochotně provázel bocmana na výpravách za obyvateli prvohorních moří i po stopách zaniklých cihelen, ze kterých pocházejí nálezy koňských, sobích a mamutích kostí z poslední doby ledové. Zatímco se bocman a zbytek party mladých paleontologů přehraboval kamením, Pan Bert hlídal proviant.

Midshipman zatím provádí vykopávky pouze na zahradě (kdyby ho bocman nechala, tak už místo rododendronu stojí nová stanice metra nebo možná dvě) a jeho největším úlovkem jsou ulity páskovek a hlemýžďů zahradních. Opuštěné ale zatím nefosilizované. Zato jsou prý skvělý zdroj vápníku. Tvrdí midshipman, když s labužnickým výrazem, drtí schránky mezi zuby.

Odpoledne pokročilo, když Frances nechala Donnellyho odvést. Zbytek plavby stráví pod zámkem.
Z karafy nalila vino. Nabídla sklenku panu Laytonovi.
„Je to zatraceně nešťastná plavba,“ utrousila.
Pan Layton potřásl hlavou.
Jeden muž odsouzený k smrti. Dva zranění. Tři lodě nezvěstné.
Frances zamyšleně studovala mapu rozloženou na stole.
„Nemá smysl tu déle křižovat. Jestli tu bouři přečkaly, zamířily sem,“ ukázala na malý ostrov ztracený v oceánu.
Pan Layton se chystal odpovědět, když z paluby přišla zpráva o vraku na pravoboku.
Jako torzo dávno vyhynulého netvora ležel na hladině trup lodi. Vaz měla přeražený. Žebra zlámaná.
„Dejte spustit čluny!“
Možná všichni neutonuli.