Moje články

O strážného se postarala sama. Čepel nože otřela do nohavice. Ozvala se kukačka. Jednou. Dvakrát. Když kukala potřetí, výstřely na okamžik ztichly. Opřeli se do člunů. Zuřivý ryk. Nepřítel zjistil, že skrýš je prázdná. Z krytu stromů se vynořil ustupující oddíl námořních pěšáků.
“Prestone, sekeru!”
Přehoupla se přes bort veslice. Několika údery sekery proděravěla dno. Ještě tři! Fletcher pochopil. Popadl vlastní sekeru. Řev se blížil. Poslední úder. Úprk ke člunům. Už byli po kolena ve vodě. Hladina odrážela třesk výstřelů. Fletcher padl. Pár rukou ji pomohl přes bort.
Vesla se zanořila do vody.
Ozvalo se vzteklé lamentování.
Pronásledovat je nebudou.

V pozdním odpoledni se Skřivánovi podařilo šalupu setřást. Pan Whitfield rázoval po zádi, když přišel mladý Milton.
“Pane, prosím o dovolení vzít člun a vrátit se pro kapitána.”
“To by bylo příliš riskantní, pane Miltone. Pokud jsou vůbec naživu.”
Mladík stiskl pěst nesouhlasem.

Z lesa se přikradl stín. Štěkání mušket polevilo.
“Dlouho už nevydržíme, madam.”
Frances vykoukla škvírou mezi padlými kmeny.
“Pokusíme se dostat k vodě. Prestone,” obrátila se na tesaře. “Vezmete čtyři chlapy. Postaráte se o zásoby. Až je budete mít…”
“Fletcher umí nádhernou kukačku, madam.”
Přikývla.
“Seržante, přesvědčte je, že tady pořád dřepíme. Až Fletcher zakuká, zmizte taky.”

Dějství na hladině zálivu pozbylo důležitosti. Šance, že se probijí ke člunům, zmírala zadupaná v písku. Obrnili se na malém pahorku pocuchaném vichřicí. Muškety námořních pěšáků držely útočníky v uctivé vzdálenosti od jejich provizorní pevnůstky. Prozatím. Zásoby kulí a prachu neměli bezedné.
Frances vážila možnosti. V otevřeném boji je rozcupují. Vzdát se? Kdyby stáli proti řádným námořníkům, čekalo by je zajetí. Pár let v nějaké útulné díře. Dokud je nevymění nebo dokud boje neskončí. Rozkošná představa. Jenže tohle byli kapeři, piráti. S lapacím listem. Ale pořád piráti. Na jejich gentlemanské jednání by nevsadila ani zlámanou grešli.
Udrží se do tmy?

Kovový hlas zvonu bil na poplach. Na palubě vypukla horečná aktivita. Rozkazy štěkané rychlém sledu, zdánlivě bez ladu a skladu, provázené drnčením bubnu. Dusot nohou. Skřípění kotevních lan. Hrkání děl do střílen. Uvolnit se. Nabrat vítr. Odrazit úder.
La Gaviota vypálila první salvu.

Od nepřátel je dělil bílý pruh pláže. Spořádaný oddíl námořních pěšáků dával zdání řádu.
“Jsme v pořádný bryndě” zašklebil se tesař. Mladíček po jeho pravici mumlal zmatená slova modlitby. “Hlavu vzhůru mladej, kapitán má určitě nějakej plán. Vždycky má nějakej plán.”
Tentokrát se mýlil.

Pohled přes záliv.
Whitfield se k nim otočil zády.
Ale možná zachrání loď.

Tepání seker se neslo přes hladinu zálivu. Blížilo se poledne.
“Žádný strachy, madam. Zase ji dáme do kupy…”
Tesař větu nedokončil. Hlídka na skalnatém výběžku vykřikla.
“La Gaviota!”

Vynořila za mysem, který záliv chránil. Bouři přečkala bez úhony. Nachytala je v nedbalkách. Skřivánek stál na kotvách. Chromý. Čtvrtina mužů na břehu. Kapitán šalupy si byl své výhody vědom. Na vodu spustil čluny.

Frances ve spěchu formovala obranu. Od Skřivánka je odřízly čtyři přeplněné veslice. Kýl nejrychlejšího člunu se zaryl do písku. Na břeh se vyvalil neučesaný příval a strkanice. Co hrdlořezům chybělo na kázni, nahrazovali nadšením. Vítězstvím si byli jisti.

Naše máma samozřejmě tvrdí, že šplhat na její ramena je zcela určitě zločin proti lidskosti a rozhodně to je přinejmenším týrání. To je samozřejmě holý nesmysl. Je nad slunce jasnější, že využívání jejího těla jako sportovního náčiní (starší brácha ovšem upřednostňuje využití nohou jakožto hrazdy) je především projevem naší nehynoucí náklonnosti. Cožpak je láskyplnějšího projevu než usadit se objektu své touhy na hlavu a chodidla opřít o její rámě? V neposlední řadě se pak samozřejmě starám o její fyzickou kondici, duševní pohodu a pohotovost reflexů. A pak je to samozřejmě nesmírně zábavné. A smích, jak bylo vědecky dokázáno, prodlužuje život.

Skřivánek se těžkopádně kolébal na zčeřelé hladině. Pahýl zadního stěžně chmurně připomínal přestálou bouři.
Frances rozložila mapu.
“Nechcete se vrátit do přístavu, madam?” zeptal se pan Whitfield.
“Bouře nás zahnala příliš daleko. Severně od nás je skupina ostrovů. Leží mimo obvyklé trasy. Nebudeme tolik na ráně. Opravíme ji tam.”

Útočistě našli na západní straně ostrova. Rozbili tábor a tesařova parta se vydala najít vhodný kmen na opravu. Pan Milton vzal pár schopných střelců na lov. K večeru se vrátili s člunem plným velkých šedých ještěrů, několika velkými hlodavci a párem podivných bodlinatých tvorů. Jednoho z nich Jones upekl k večeř

Přikývla.
"Tak to pojďme najít."
Brodila se zakalenou vodou. Krysy prchaly před kradmě stoupající hladinou. Jestli nepřestanou nabírat, stane se už tak sotva ovladatelná fregata, bezvládnou hračkou ve spárech běsnících vln.
"Tady!"
"Dobrá práce. Ucpěte to."
"Bude to trvat, madam" mračil se tesař. "A možná to nebude stačit. Nezlobte se, že to říkám, ale je to stará kocábka."
"Tak jí trochu odlehčíme."

Hodili přes palubu všechno, bez čeho se mohli obejít, zatímco tesařova parta látala netěsnosti. Dva dny zápasili s bouří o holé životy. Dva muže vlny smetly z paluby. Přišli o košovou čnelku zadního stěžně. Třetího dne moře utichlo.

Přes noc se vichřice změnila v uragán. Tělo pana Glovera vydali vlnám bez proslovů. Fregata se zoufale snažila udržet kurz. Z palubního otvoru vyškrábal tesař. Než se dopotácel na záď, málem ho smetla vlna.
“Zasoby, madam!” křičel tesař. Slova zmírala v řevu bouře. Gesta hovořila jasně.
“Pane Whitfielde, máte velení!” křikla na prvního důstojníka.

Běsnění živlů pronikalo do hluboko do útrob lodi. Skřípění pump podkreslovalo symfonii zmaru.
“Chlapi pumupujou jako život, madam. Pořád stoupá.”
Pytle s obilím byly nasáklé vodou.
“Takhle z toho budeme moct vařit pivo,” zazubil se tesařův pomocník.
“Když přežijeme. Víte, kde to teče?”
“Ještě ne, madam.”

Jeden by řekl, že mít prarodiče v domě, je nesporná výhoda. Obzvlášť takové, kteří se na vnoučata těší. Stačí vyjít patro a člověk získá množství užitečných rad. Ostatně kde jinde hledat pomoc, když si nevím rady s tím malým uzlíčkem, než u vlastní mámy? Striktní poučky rozbíjí sebevědomí prvorodičky. Střípky intuice tonou v slzách šestinedělí. Zkouším. Hledám. Cestu. I sebe samu. Kolik uplakaných večerů by mi usnadnilo, kdyby místo "tak kup umělý", řekla: "Prostě ho nakoj."
Kolik večerů jsem tápala? Jistota instikntů lepená paličatostí. V otázkách výživy se s mámou neshodneme a v rodině budu vždycky tak trochu přírodní úkaz.

Oblohu na východě pročísl blesk. Výstřel splynul s burácením hromu. Koule dopadla neškodně několik sáhů za zádí La Gavioty.
“Jak to míříte, chlapi?!” hartusil pan Glover. “Znovu nabít!”
Dělo zarachotilo, když paže námořníků zabraly, aby ho znovu vysunuli ze střílny. Dělmistr s doutnákem vyčkával na nejlepší okamžik, jaký mu rozzlobené moře mohlo dát.
“Pal!”
Přiložit doutnák už nestihl. Do boku Skřivánka udeřil nenadálý poryv. Fregata se prudce naklonila. Zděšený výkřik tonul v řevu vichřice. Dělo se osvobodilo z okovů. Prudký náraz. Hlaveň drtila kosti. Zmatek a spoušť.
La Gaviota se chopila příležitosti. Už ji nedoženou.
Pan Glover se rána nedočká.

Hnali se za šalupou, jakoby nebezpečí na východě nebylo. Kaper se využíval veškerý svůj um, aby unikl. Vichr nabíral sílu. Frances sledovala tmavnoucí oblohu. Na čele se jí rýsovaly vrásky. Počasí jim nepřálo.
“Pane Glovere, připravte stíhací děla.”
Třeba ho přesvědčí, aby se vzdal, než vůbec dojde k boji.
“Pane Whitfielde, až se vzdá, tak ji zajistíte. Velení se ujme podporučík a osm mužů. Výběr nechám na vašem uvážení.”
“A jestli se nevzdá, madam?”
“Pak ji budeme muset nechat být.”
Mají jedinou šanci. Když ji promarní, budou prchat i oni. Nedá svou loď všanc bouři. Ani za cenu lákavé kořisti.

Nad ránem Frances probudil nenadálý poryv větru. Oblékla kabát a vyšla na palubu. Hlídku měl druhý důstojník pan Glover s mladým panem Miltonem.
“Už ji skoro máme, madam.”
Dalekohledem rozeznala postavy na palubě i zdobené písmo na zádi. La Gaviota.
“Nezakřikněte to, Benjamine. Běžte vzbudit pana Whitfielda.”

Celý svět se smrskl na závěr štvanice. Sílící vítr ho vymaloval v odstínech šedi. Dvě malé skořápky uprostřed zvlněného nekonečna. Měli ji takřka na dosah a přece ne v hrsti. Mysl malovala obrazy možností. Představy se rozlétly za hranice horizontu. Tam, kde se mělo nebe barvit zlatem nového dne, bujela černá hradba bouře.

Po moři plují dvě plavidla, šalupa a fregata. Jejich počáteční vzdálenost činí tři námořní míle. V průběhu noci se rovnoměrně zvyšuje rychlost větru, který plavidla pohání. Počáteční rychlost fregaty činí osm uzlů a její zrychlení jsou dvě desetiny námořní míle za hodinu na druhou. Počáteční rychlost šalupy činí šest uzlů. Její zrychlení je tři desetiny námořní míle za hodinu na druhou. Za jak dlouho dojde k jejich střetu?

a) Fregata se se šalupou střetne za dvanáct hodin.
b) Fregata se se šalupou střetne za deset hodin.
c) Fregata se se šalupou střetne za osm hodin.
d) Šalupě se podaří uprchnout.

Sotva kaper Skřivánka zmerčil, stočil loď po větru a vzal nohy na ramena. Moc dobře věděl, že s dvanáctiliberkami na palubě fregaty se sotva může měřit. Své svobody se však nehodlal vzdát.
“Budeme ho pronásledovat, madam? Do hodiny padne tma.”
“Ovšem, pane Whitfielde. Rozkazy máme jasné. Tak ať nám neuteče.”

Skřivánek rozkvetl plachtami. Umírající slunce je barvilo do zlatova. Kýlová brázda rozčísla klidnou hladinu. Hořela večerem. Frances vyšplhala na hlavní stěžeň. Sledovala prchající šalupu pohledem dravce. Pluli nanejvýš rychlostí osm uzlů. Vlahý vítr hladil tváře. Osamělost výšky osvobozovala mysl i ducha. Snad do rána vítr zesílí. A daruje jim křídla.

Druhého dne se jejich cesty rozdělily. Královna zamířila na západ směrem k pevnině. Skřivánek měl plout na východ, než se za několik týdnů zase shledají na smluveném místě. Navzdory ročnímu období jim počasí přálo. Modrá obloha bez mráčku slibovala klidnou plavbu. Prozatím.

Poplašné zvolání přeťalo klid nedělního večera.
“Placha! Plachta tři čárky na pravoboku!”
Falešný popěvěk hrubých hlasů, který se linul z podpalubí, umlčelo drnčení bubnu a hvizd píšťaly.
Frances vyběhla na palubu.
“Pane Miltone, hlášení!”
“Šalupa, madam.”
Roztáhla dalekohled. S trochou štěstí je čekala snadná kořist.
“Pane Whitfielde, povede výsadek.”
Je na čase, aby ukázal, co v něm vězí.

Permoníčci s čelovkou pytlující v hloubi Koněpruských jeskyní zeminu z předjarního sesuvu. Podívali se tam, kam návštěvníci běžně nechodí.

Katamarán křižující hladinu Lipenské přehrady. Pršelo a byla zima.

Nekonečná šňůra postav stoupající co noha nohu mine do sedla pod Rombonem. Drobné kvítky pomrkávající mezi kamením. Ve stanu pro tři jich spalo sedm.

Vytrvalý déšť, mlha a muchničky. Ty potvory vlezou úplně všude. Pocit že ten zatracenej kopec nikdy neskončí. Měří 764 metrů a my je stoupáme prakticky od hladiny moře.

Vzpomínky ztracené v mlze. Opravdu jsem to byla já? Vzpomínky z minulých životů. Pořád jsem to já? Svazaná pouty mateřství.

Kolébaly se na bok po boku. Plachty nastavené večernímu vánku, než se jejich cesty rozejdou.
Tom pozval Frances a pár jejich důstojníků k večeři. Talíře byly poseté zbytky, které už nikdo nechtěl. Víno rozvazovalo jazyky. Košilaté vtipy a odrhovačky střídaly historky.
Tom se naklonil k mladému panu Mitonovi.
“To jednou tady kapitán, tehdy ještě poručík…” kývl směrem k Frances.
Pokusila se ho přerušit.
“...S pár chlapa jim tehdy pěkně zatopila…”
Kanonáda slov. Tanec pravdy s vinným opojením.
“...Na stěžeň přivázala žlutou vlajku, aby se jim všichni obloukem vyhnuli.”
“Já si to pamatuju trochu jinak,” zašklebila se.
Polovina tam tehdy zůstala.

Stevard přebíral obsah koše. Půlku selete bude muset zpracovat hned. Zavařeniny vydrží. Zelené banány. Pomeranče. Citrony. Jako poslední vylovil plody, které ze všeho nejvíc připomínaly velká, žlutá lesklá vejce. Nedůveřivě si je prohlížel.
“Madam, co je tohle?”
“Nemám nejmenší tušeni, Jonesi. Jsem námořník, ne botanik.”
“Je to vůbec k jídlu? A jak to mám, u všech rohatejch, připravit?”
“Předpokládám, že paní Miltonová se mě nesnaží otrávit. Vy si s tím nějak poradíte. Nasekejte to třeba do koláče.”

Kaherine Miltonová odplula směrem k domovu nazítří ráno. Skřivánek v doprovodu Tomovy Královny vyklouzl z přístavu s ranním odlivem o dva dny později.

Sklenka se roztříštila o zem. Ve tváři pana Whitfielda se objevilo naprosté zmatení.
Frances musela uznat, že po dechu lapal jen zlomek vteřiny.
“Zběžně, pa- madam.”
“Dobrá. Dohlédnete, aby byl Skřivánek připravený k vplutí nejpozději do tří dnů.”
“Rozkaz, madam.”
“Můžete jít.”

***

Odpolední slunce pražilo. Pomocníci tesaře natírali oblé boky fregaty jakoby laskali tělo milenky.
“Člun, ahoj!” zahalekala hlídka z ráhnoví.

“Katherine,” usmála se Frances, zatímco na palubu vytahovali velký koš.
“Přišla jsem se rozloučit. Donesla jsem něco na přilepšenou.”
“Můj stevard tě bude zbožňovat. Obvykle si stýská nad žalostným stavem mých osobních zásob. A důstojnická jídelna také. Odplouváš zítra?”

Hradba formálnosti halila zvědavost. Za slovy precizně volenými, se skrývaly otázky.
Víno pohladilo stěny poháru.
“Jaká byla plavba?”
Měřili se pohledy ve snaze odhadnout se navzájem.

Malý. Hubený. Nepříliš padnoucí uniforma. Kapitán by si mohl dovolit lepšího krejčího. Ryšavá kštice a obličej, kterému slunce nesvědčí, připomínaly pouličního zlodějíčka. Jak asi přišel k té jizvě?

Průměrný chlapík. Třetí syn bez vyhlídek na dědictví, ale dostatkem známých, aby mu trochu umetli cestičku. Tak proč ve svém věku ještě nemá loď? V čem je háček? Nebo má jednoduše smůlu?

Přijal nabízenou sklenku.
“Dobrá, pane.”
“Pro příště ‘madam’. Už jste se seznámil s lodí?”

Seděli ve stínu taverny. Vlhký, dusný vzduch čpěl solí, vůní exotických květin a zápachem hnijících ryb. Tomův džbánek byl téměř prázdný. Druhý dávno zteplal.
“Tak co ti dělá vrásky?”
Frances ze džbánu vylovila utopenou mouchu. Znechuceně se zašklebila. Tvář měla spálenou do ruda.
“První důstojník.”
“Zamítli…?”
Kývla.
Potřásl hlavou.
“Znáš ho?”
“Z doslechu.”
Nemusela říkat víc. Její výraz troubil rozhořčení do světa.

***

Ostrý hvizd píšťal. Fanfára moře. Oznamoval, že neomezený vládce toho malého dřevěného světa se vrací.

Přelétla posádku pohledem. Důvěrně známé tváře. I ty méně. Jedna neznámá.
“Pane Whitfielde, o druhém zvonění se hlaste v mé kajutě.”
“Rozkaz, pane.”

Rozlepit oko. Druhé je beznadějně slepené ospalkami. Nepravidelné oddechování přináší úlevu. Benjamínek rodu spí. Pokusím se co možná nejtišeji převalit na bok. Stále oddechuje. Opatrně vstávám. Plížím se bytem. Hlavně nevzbudit nepřítele! Za tenhle výkon by se nemusel stydět ani Olda Šetrnej. Do obýváku je otevřeno. S elegancí velryby na mělčině tančím mezi nastraženými pastmi. Koleje jsou pro žabaře. Rozsypané vagóny jsou horší. Ty mrchy kloužou. Ale zkušený zálesák se jim hravě vyhne. Zato lego. Vždycky se objeví tam, kde ho člověk nečeká. Knihovna připomínající výlohu apatyky už je na dosah. Natahuju ruku po kapkách do očí.
"Mamiii!?"
Zásah. Potopena.