Padesátka - Kobovy noční můry-9
- Číst dál
- 24 komentářů
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Drupal-web.cz - tvorba a migrace webů v Drupalu. Katecheze. Kniha jízd. Sborová kancelář. Místa reformace.
Musím moc poděkovat tetám betám, které mi trpělivě četly a betovaly moje drabble. Bez nich by mé texty byly daleko méně srozumitelné.
A protože jich je právě pět, uvedu u každé dvě drabble, která mne mimořádně potěšila. Vezmu to podle abecedy:
Arenga psala dva fandomy. Čajový cyklus je velmi půvabné vyprávění s prvorepublikovým a magickým nádechem. Vybírám například Ještě kousek rozhovoru nad cestopisem. U Starmelu nás autorka napínala jak malé gatě, cože je to ten keriakt - a hlavně, jak to všechno dopadne. Takže vysvětlení je například tady: protože tento svět o polární kraje ani nezavadí, zajímalo mne, jak se popasuje s tučňákem. A hle, povedlo se! Druhá návštěva u knihaře
Regi přizvala k DMD dva spoluautory, Hagrida z HP a Indy, borderkolii. Od Hagrida se mi líbilo všechno, takže sáhnu namátkou a vyberu (hlavně kvůli jeho tatínkovi) Kam si chodí Hagrid pro radu. Indy kouzelně vysvětlila, jak je to s tetováním v drabbli Hlavolam.
Tora nás dobře naladí fandomem Hotel U devíti koček. Co drabble, to perla. Vybírám například kouzelné Jak to s nima bylo nahnutý (a zdravím domácího, je to svatý muž :D ). Drabble historická vyberou vždycky nějaké zajímavé téma, o kterém jsem neměla ani tušení. Slyšeli jste někdy o pracovním zařazení Penguin uptaker?
Katty píše moc pěkně například Cirkus Humberto, ale letos se věnovala HP, příběhu Teddyho a Megan. Takže jedno pro Teddyho, který byl nominován jako ten, Kdo je udrží na uzdě? a jedno pro Megan, o které nikdo neví, zda je Divoška.
No a nakonec trochu tajemná Čarodějnice, která mi umí fakt zvednout náladu. Většinou opravuje pohádky, přesněji, uvádí je na pravou míru. Žádná pohádka už pro vás nebude jako předtím. Přečtěte si třeba Monolog vrány anebo KET, pardon,
Nekecáme, makáme (a daně rádi platíme).
Děkuji i všem, kdo si letos v tom velkém nasazení našli čas na komentování mých článků. Především však děkuji organizátorům, bez kterých by DMD nebylo, za spoustu nasazení při této akci. Těším se na přečtenou příští duben.
Takže opět stručná reference o přírůstcích do fandomu.
Letos se ve fandomu objevilo (kromě starých osvědčených harcovníků) několik nových tváří. Takže to asi vezmu podle abecedy:
Pro začátek a.j.rimmer vás pozve do podivného světa přístupného jen vybraným: Quod Erat Demonstrandum.
Aziz vysvětlí i odpůrcům nikotinu, co to taky může být Kuřák.
Od Dain bych vybrala třeba zajímavé až děsivé drabble Chtěli byste opravdové ticho?
Od Hippopotamie mne pobavil už název drabblete, natož jeho obsah. No, co si pomyslíte uprostřed dubna, když čtete název A všichni sedí na zadcích a píšou a píšou a píšou …?
Chrudoš Brkoslav Štýřický pronikl do fandomu hned první den drabblem, které sedlo k tématu jako ulité. Přečtěte si jej, chcete-li vědět, jak souvisejí Akční potenciál a akce drabblistova.
Katie pronikla do fandomu s informatikou. Chcete návod, Jak psát drabble? Objektově!
Keneu napsala krásnou romantickou vědeckou pohádku Krystalka.
Lodní šroub letos přispěla do fandomu hádankou: Hádej, kdo jsem?
Kde se vzal, tu se vzal, přiletěl k nám netopýr budečský. Píše krásně nejen o svém živočišném druhu. Pokochejte se například představou, která vám pak nepůjde z hlavy. Ano, Zadek nesedí.
Letos neviathiel nepsala o matematice, ale o tématu, z kterého až mrazí: Vůdcem snadno a rychle.
Tenny se zamýšlí o tom, co vlastně je a není jazyk: Malebná slova zakázaná, zavržená, možná i živá.
Vatoz dokonale vysvětluje, veršem i prózou, jak se dělá instantní káva: Hořká věž. No a taky si přečtěte, k čemu je dobrá(? :D) cibetková káva...
Do fandomu přispěla i Wendyses matematickým drabblem Taylor.
Takže autorů je třináct, se mnou čtrnáct. Neberte to prosím tak, že neumím počítat. Umím zaokrouhlovat na desítky. :D
Buď zdrávo, Slunce, když ráno vycházíš,
od kolébky k hrobu všechny nás provázíš.
Ptáci tě před svítáním volávají
v čase, kdy opět hnízdit začínají,
chválí tebe, Slunce, každý tvor,
ať z nížin, z luk, moře, nebo z hor.
Um lidský písně pro tebe skládá,
cink, housle, loutna sladce je hrává.
I ten kluk malý, chlapec z Tahiti,
kupuje v krámě levně sešity,
látá kalhoty, učí se anglicky,
studovat Slunce chtěl by on navždycky!
Z chlapce už muž je, přestává zbrklý být,
však pořád Tobě život chce zasvětit.
Buď zdrávo, Slunce, když ráno vycházíš,
od kolébky k hrobu všechny nás provázíš.
Tahiti - část Štěpánova nad Svratkou. Proč a jak se tak nazývá bych si nechala na nějaké další drabble, bude-li téma příznivo.
cink - starý hudební nástroj, který zní "jako paprsek slunečního svitu pronikající soumrakem a temnotou"
Dnes zabrousím do knížky LADISLAV KŘIVSKÝ: Já a moje panoptikum, která obsahuje veselé příběhy z ondřejovské hvězdárny. Protože knížku nemám, beru informaci z anotace - takže příběh je rozvojem několika vět, uvedených v doslovu. Autor anotace je... ovšemže, Josip Kleczek.
Děje se někdy v době mezi koncem druhé světové války a začátkem normalizace.
Nevím, jestli si na to ještě pamatujete, ale byly doby, kdy se všechno plánovalo. Jak výroba, tak i prodej a nákupy. Leccos je pro chod hvězdárny zásadní, ale jako prostředek výzkumu to působí poněkud nepatřičným dojmem. Ale i to je potřeba objednat. Respektive: přesvědčit sekretářku Akademie věd, aby to objednala. Tak dáme slovo přímo jí a Josipu Kleczkovi...
"Pane doktore, jdete-li kvůli tomu, co všichni chlapi z hvězdárny, tak ne! O vás, speciálně o vás, jsem si nemyslela, že jste takový sprosťák!"
"Nechte si prosím vysvětlit..."
"Ne! Vy chlapi! Myslíte jen na jedno a věda to není..."
"Naopak, potřebujeme to pro vědecké účely."
"Hahaha. Tisícovku! Zásoby na rok dobré zábavy, ne?"
"Výzkumu."
"Chlap je potřebuje, ale vědec?"
"Sbíráme meteoritický prach. Kuličky železa a niklu, obroušené z meteorů. Usazují se na dně moří nebo rybníků. Chytají se na silné magnety, ale ty musejí být obaleny blankou. Tu odbahníme a pozorujeme pod mikroskopem. Ale bez..."
"Tak já ty prezervativy objednám!"
Jiným plánovaným zbožím pro hvězdárnu byly prezervativy. Potřebovali jsme je pro studium meteoritického prachu. Drobné kuličky ze železa a niklu, které vznikají ablací meteorů ve výškách kolem 100 km, se usazují na dně moří. Odtud se vynášejí a studují. Moře v Ondřejově není, a tak se meteoritický prach lovil pomocí silných magnetů v rybnících. Na póly byly nataženy prezervativy a nachytaný prach se očistil od bahna a studoval pod mikroskopem. Velmi to usnadnilo sběr prachu. Potřebné značné množství Akademie koupila, jen sekretářka v plánovacím oddělení poznamenala: Sprosťáci jedni!
Ondřejov, 16.6. 1994
Dnes rozvíjím vzpomínku Ondřeje Mikulaštíka. Vyprávění začínáme rok a den po slavnostním otevření sítě CESNET.
Na dveře počítačového sálu zlehka zaklepal docent Kleczek.
"Ondřeji, prosím, potřeboval bych pomoci s odesláním e-mailu. Pokud uvážíte, že na to máte čas a že kvůli tomu nevyhodíme tisíc korun zbytečně."
"Kam to bude, pane docente?"
"Do Amsterodamu. Výsledky včerejších pozorování, bez připojení, normální poštou by šly týden. Takhle na ně dneska naváží, protože posílám souřadnice. Škoda, že zatím neodešleme fotky. To se určitě časem zlepší."
"Pane profesore, jaktože víte o internetu víc než mladší kolegové?"
"Považuji ho za technologii budoucnosti, i když je v něm zatím zmatek. A navíc, ve svém věku si už nemohu dovolit neučit se rychle."
Již v roce 1991 byl podáván návrh na vybudování celorepublikové páteřní sítě. Ta měla propojovat všechna tuzemská akademická centra a dále by pak měly Internet rozvádět metropolitní sítě. Český projekt dostal jméno FESNET (Federal Educational and Scientific NETwork), později přejmenován na CESNET (Czech Educational and Scientific NETwork). Na Slovensku se souběžně začala budovat siť SANET (Slovak Academic NETwork).
Síť měla zpočátku uzly v Brně a Praze, ty byly propojeny pevnou linkou o rychlosti 64kps. K nim byly připojeny dalších jedenáct měst s vědeckými pracovišti.
Řada z těchto připojení byla realizována pomocí pronajaté pevné telefonní linky. A jaké byly tehdejší přenosové rychlosti? Kromě linky z Prahy do Brna (která měla již zmiňovaných 64 kbps), pracovaly všechny ostatní spoje na rychlosti 19,2 kbps. Také se rozrostl počet linek směřujících za hranice naší země. Z původně jediného spoje vedoucího z Prahy do rakouského Lince byla vytvořena linka Praha-Vídeň. Později přibylo spojení Praha-Amsterodam realizované spojem o rychlosti 64kbps, které cituji.
Pro srovnání - tehdejší průměrná mzda byla 7 004 Kč hrubého a dnešní přenosová rychlost je okolo 10-20 Mbps.
Koho zajímají další detaily, například ceny, nechť se podívá na stránky https://www.fi.muni.cz/usr/jkucera/pv109/2000/xchlad.htm .
Navazuje na Praxe na hvězdárně v Ondřejově a vysvětluje, co je ta srandička, kterou lze zvládnout bez návodu.
"Projekční dalekohled, vážení. Tady máte pozorovací protokoly, tužky HB a pastelky. Služby si rozdělte. Takže jako v salónu krásy - co hodinu Sluníčku spočítáte všechny pihy. A doufám, že nikdo není tak pitomý, aby se podíval do okuláru přímo!"
Slouží po dvojicích. Jeden hlídá nastavení dalekohledu, druhý maluje sluneční skvrny. V protokolu vyčerňují umbry, obtahují obrysy penumber, červeně a žlutě krášlí fakulová pole.
Ranní sluníčko příjemně hřeje. Dopolední se začíná opírat do zad. Polední pálí a praží. Odpolední se zakusuje do zátylků. Večerní lechtání na tvářích bolí.
Po slunce západu všichni chápou, že koukání do Slunce není jediné nebezpečí jejich práce.
Vyplněný protokol vypadá takhle.
Umbra je tmavý střed sluneční skrvny, penumbra její šedý okraj, fakulová pole jsou shluky fakulí, světlejších bodů na pozadí fotosféry.
Název drabble je vypůjčený ze Skácelovy básně Krátký popis léta.
Ondřejov, mezi 1945 a 1949, úvodní věta zazněla na Karlově univerzitě na konci letního zkouškového období
"Vážení, máte po zkouškách, nicméně kdo to s astronomií myslí vážně, nebude si válet šunky doma, ale pojede do Ondřejova," prohlásil docent Link.
...
Skupina mladých astronomů se zvědavě rozhlíží po observatoři.
"Tamtu srandičku zvládnete bez návodu, pro služby u spektrohelioskopu a radioteleskopu dostanete instruktáž."
Josip sedí u spektrohelioskopu. Zorné pole je červené, pozoruje v H alfa čáře. Co to...
"Erupce!"
"Kde?!" ozve se od radioteleskopu.
"Na Slunci!"
"Souřadnice, troubo!"
Radioteleskop natáčejí do pozice.
Josip poskakuje vzrušením na židličce. I přesto stíhá mačkat spoušť fotoaparátu.
Jediná erupce toho dne.
"Ach jo, seděli jsme všichni a jen Josip si vyseděl ostruhy. Klikař!"
Všichni byli podle vzpomínek V. Bumby (kromě něj) Dr. Z. Švestka, Dr. M. Blaha, Dr.L. Fritcová, Dr. J. Kleczek, Dr. L. Křivský, Dr. V. Letfus a Dr. B. Valníček.
Spektrohelioskop je upravený dalekohled, kombinovaný se spektroskopem. Štěrbina spektroskopu sleduje povrch Slunce, světlo z ní dopadá na skleněný hranol, který rozkládá světlo do jednotlivých barev. Podle toho, kam umístí pozorovatel okulár (a následovně i fotoaparát), volí si, v jaké barvě získá snímek. Nejde jen o estetické hledisko, jednotlivé barvy odpovídají prvkům, které se na slunečním povrchu anebo lehce pod ním nacházejí. Nejčastěji se pozoruje na H alfa čáře, červené čáře vodíku o vlnové délce 656,28 nm, někdy na H beta čáře (vodík, modrozelená), někdy na čarách jiných prvků (vápník, modrofialová).
Biafra (Afrika), někdy mezi 1967 a 1970
Průvodce turistů znuděně sledoval bojový tanec. Dnes se tančí jen pro potěchu návštěvníků. Nudní patroni - samý vědec.
Podupávání a bubnování přerval zděšený výkřik. Bojovníci strnuli, podmračení, kopí napřažená. Otočil se. Ruka bílého muže hladila posvátnou kost. Průšvih!
"Nejsi šaman! Zaplatíš daň nejvyšší - zemřeš!" Náčelník opřel hrot oštěpu o krk překvapeného muže.
Průvodci letěly hlavou myšlenky jako splašené gazely. Proboha, toho ne. Včera spolu seděli nad pivem a běloch odpovídal na jeho otázky. Mluvili o Slunci...
"On je šaman! Muž, který se ptá Slunce! A ono mu odpovídá!"
Náčelník zarazil oštěp do země. "Takový muž, i když bílý, je můj bratr."
Nelžu. Nevymýšlím si. Opravdu se to Josipu Kleczkovi přihodilo.
Tratarata, rachotí kola vlaku. Josip nedočkavě vyhlíží z okna.
Jindy ho vlaky či letadla unášely do vzdálených končin, k vysněným místům.
Astronomický institut, Skalnaté pleso, Československo.
Geofyzikální institut Slovenské akademie věd, Bratislava.
University of Mining and Metallurgy, Cracow, Poland.
Observatoire de Paris-Meudon, Meudon, France.
Academy of Athens, Greece.
Departamento de Fisica de la Tierra y del Cosmos, Facultad de Ciencias, Universidad de Palma de Mallorca, Spain.
Osservatorio Astrofisico di Catania, Italy.
Sacramento Peak Observatory, Sacramento Mountains, New Mexico.
Dnes je to jiné.
Praha. Ždár nad Sázavou. Olešná. Rozsochy. Rožná. Věžná. Nedvědice.
Srdce buší do rytmu kol.
Svratka, Hodůnka, Štěpánov.
DOMOV.
Inspirováno putováním Josipa Kleczka nejen za vědeckými úspěchy.
Děje se v Utrechtu, v univerzitní pozorovatelně Sonnenborgh, patrně v roce 1967.
"Na obou stranách opony je to stejné," tvrdil Zdeněk Švestka Corneliovi de Jager. "Sepíšete článek, pošlete do časopisu, čekáte měsíc, dva, tři a nic... ticho po pěšině."
"Zbytečně to zdržuje."
"Založme vlastní časopis jen se solární tématikou. Kde ale vzít nakladatele?"
"Reidel to zvládne, jenže my dva jako redaktoři nestačíme. Potřebujeme hostující redaktory. Recenzenty, kteří rozhodnou o přijetí do tří čtyř týdnů a vezmou si s sebou svou poštu na stáže a nebudou pohřbívat nepřečtené příspěvky pod nově došlé. Takové, co si dokáží představit, co zažívá autor, když čeká na vyjádření o svém článku."
"Podívejte, támhle jeden takový jde. Josipe!"
Ano, Josip Kleczek byl zrovna na stáži v Utrechtu. Předpokládám, že se se Švestkou znali ze studií, Švestka promoval na Karlově Univerzitě o rok dřív.
Časopis funguje dodnes.
Nadávání autorů, že recenzent příliš dlouho mlčí, je nadčasové.
Děje se mezi lety 1941 a 1943 ve Štěpánově nad Svratkou, závěrečná scéna někdy mezi 1949 a 1954 ve Spojených státech amerických (nedaří se mi lépe dohledat, spíše ke konci období).
Josip zase pase kozy. Dneska má s sebou jablka, knihu "Englisch" Langenscheidt, tužku, staré noviny... a zrcadlo.
"Ich. I. Lese: [ei]." Josip otvírá pečlivě ústa a kontroluje jejich obraz v zrcadle.
Má to opravdu znít tak, jak slyší? Nejspíš ano. Pusu přece otvírá přesně podle návodu. Ještě si to několikrát napíše a další slovo. Rozuměl by mu Angličan?
...
Josip se zastaví na ranveji s kufrem v ruce. Oslovil jej neznámý muž: "Hello. Are you Mister Kleczek?!"
Ja, das bin ich.
"Yes, it is me."
"Nice to meet you," uklonil se muž.
Kleczek se usmál. Konečně uvěřil, že se anglicky domluví.
Proč se Josip učí anglicky takhle komplikovaně, osvětlí možná nějaké další drabble.
Země obíhá kolem Slunce, ale z ní to vidíte jinak. Vesmír se promítá na kouli, uprostřed které jste. Koule má póly (severní je Polárka) a rovník - na něm jsou souhvězdí Zvířetníku.
Slunce obíhá kolem Země po dráze nazývané ekliptika. Je proti vesmírnému rovníku skloněná a protíná ho ve dvou bodech - jarním a podzimním.
Jarní bod prý nastává, když Slunce vstoupí do souhvězdí Skopce. Pěkné, symbolické znamení. Jenomže... tohle platilo naposledy třináct set let před Kristem. Mezitím se průsečík posunul do souhvězdí Ryb.
Sluníčko se Zemí se dodnes hádají, kdo je na vině: jestli Slunce stáčející ekliptiku, anebo Země naklánějící osu...
Samozřejmě, ta hádka nemá řešení. Zemská rotace není jen prosté otáčení, ale je tam i precese - změna směru zemské osy vůči severnímu pólu oblohy. A toto lze popsat i tak, že oběžná dráha Slunce kolem Země mění svou rovinu.
Jarní bod je důležitý pro astronomy, protože od něj začínají měřit souřadnice hvězd na té kouli kolem nás. Takže přijít o tak význačnou pozici je degradace.
6. září 2017
Co si neuděláš sám, nemáš. Takže, jak k vám letím, píšu si nekrolog.
Nejdřív se představím. Jsem Výron. Žádné blbé vtipy, prosím. Výron koronární hmoty třídy X. Prostě eXtra.
Kde jsem se vzal? Můj otec Hélios si kýchl. Astronomové tomu odborně říkají erupce, ale zkrátka se urve kus plazmatu z fotosféry a letí k Zemi. Těšte se na mne tam dole!
Jo, vím, že se nakonec rozplesknu o ten magnetický deštník, co nad sebou máte, ale předtím si zařádím. Nenápadně vyřadím pár komunikačních sítí, potichu vlítnu do rozvoden a až nakonec rozsvítím bombastickou polární září. Když pojít, tak s parádou!
Prostě se toho Sluníčka letos nějak držím...
Citovaná událost se stala v roce 2012.
Miloval všechny. Připravoval je zodpovědně pro budoucí život. Nemohl-li s nimi trávit dny, nastavil noci. Byl náročný. Žádal, aby byly krásné; snažil se, aby byly moudré; učil je učit jiné. Pak s pýchou sledoval, jak žijí svým životem. Nevadilo mu, když šly z ruky do ruky a vracely se do nových domovů zmačkané a otrhané - bylo to pro něj důkazem, že je stvořil žádoucí.
Dnes slaví velký svátek. Bude aspoň ta nejmladší oceněna? V duchu je vidí - poletují kolem něj a třepotají listy.
Ano!
Cenu Magnesia litera za literaturu faktu získává kniha Josipa Kleczka Život se Sluncem a ve vesmíru.
Nejméně jedno z pěti dětí Josipa Kleczka byla dcera, ale více o ní nevím. Tak píši o dětech duchovních.
Píši o Josipu Kleczkovi už dost dlouho, takže se dnes zeptejme přímo jeho. Pane docente, jaké je skutečné terno pro astronoma - sluníčkáře?
Na to musím odpovědět trochu zeširoka.
V žhavém jádře slunce se slučují atomy vodíku na hélium. Díky této reakci slunce hřeje a svítí.
Jádro je obaleno dalšími vrstvami. Poslední, fotosféra, tvoří sluneční kotouč, jak ho vidíme ze Země.
Následují plynové obaly, především korona. Do ní probublávají zevnitř erupce a protuberance, které jsem chtěl odjakživa studovat.
Toužíte-li uvidět koronu, musíte ji pozorovat tak, aby ji nepřezářila fotosféra. Máme na to přístroj, koronograf. Zakryje sluneční kotouč, ale stačí jen na pozorování vnitřní korony. Abyste mohli pozorovat koronu vnější, potřebujete vyhrát terno.
Být na správném místě ve správný čas. Při úplném slunečním zatmění.
Pan docent by to nejspíš ve skutečnosti zvládl lépe, ale pokusila jsem se vysvětlit, proč mají astronomové tak rádi úplná sluneční zatmění. Doc. Kleczek neměl (aspoň na počátku své vědecké činnosti) na totální zatmění štěstí, musel si všechno vysedět u koronografu a spektroskopu.
Nejhezčí snímky korony dělá prof. Druckmüller z brněnského VUT. Počtěte si anebo se pokochejte obrázky. http://www.zam.fme.vutbr.cz/~druck/Index.htm
Děje se krátce před 7. 8. 1930, Josipovi Kleczkovi je sedm.
"Paní Kleczková!" Otočili se, ona i Josipek. Čekal na ně. Cyril Vázler, dělník z cihelny.
Vypadal svátečně. Vlasy učesané, vousy oholené, cihlový prach umytý.
"Mohl bych Vám něco ukázat?"
Vedl ji za město, na rovinku u řeky. Bylo tam třináct domků a parcely na prodej. Josipek poskakoval jako kůzle.
Cyril kopl do bodláčí. "To vyklučíme. Šéf mi slíbil cihly za polovic. Měli bychom zajít za starostou, o parcely je zájem. A za farářem... jestli byste chtěla."
Josipek se přiloudal. "Chceš na koně?"
U zvoničky se zastavil, sundal dítě a nabídl jí dlaň.
Do kostela vstoupili všichni tři ruku v ruce.
Okresní úřad v Novém Městě schválil 7. 8. 1930 prodej parcel v katastru Za městečkem.
Číslo 2 koupili Alois a Marie Jurmanovi (parcela 481/2 - 358 m2 za 794.-) a č. 4 Cyril Vázler a Emilie Kleczková.
Nesoutěžní, protože je druhé k tématu
Takový tučňák, na tom se příroda vyřádila. Jsou druhy, například tučňák císařský, které žijí v nehostinných oblastech blízko jižního pólu. Jak se tam dokáží rozmnožovat? A jak dokáží přežít sněhové bouře a mrazy několik desítek stupňů pod nulou?
Řešení je jednoduché.
Tučňáci si nestaví hnízda - vejce by promrzlo. Samice ho po snesení překutálí zobákem na své nohy a přikryje břišním kožním vakem (jediná ženská na světe, kde se povislý břich cení). A umí to i otec.
Ve sněžných bouřích platí, že v jednotě je síla. Samotný tučňák by zahynul - jeho tělesná teplota je příliš vysoká a on umrzne. Více tučňáků utvoří kruh. V jeho středu dosahuje teplota až padesáti stupňů Celsia. Jaký div, že odtud tučňáci po chvíli prchají směrem k okrajům, kde je chladněji. Velký kruh tučňáků se v bouři neustále pohybuje tak, že jednotliví ptáci vyšlapávají do sněhu spirály.
Setkání je datováno 1965, expedice buď mezi lety 1957 a 1959 anebo 1961 a 1963.
Mystifikace s existujícími osobami.
Pánové se už sešli před třiceti lety v Jak je krásně vidět, když je taková tma!
Josip a Toník spolu opět seděli u jednoho dalekohledu.
"Vidíš," kývl hlavou Antonín Mrkos, "tak jsem se vrátil k planetám a planetkám. Akorát už mám pořádný dalekohled. To by se táta divil!"
"A jak se ti líbilo v Antarktidě? Články jsem četl, ale co osobní dojmy? Polární záře, příroda a tak. Kde je to hezčí? Na Vostoku nebo na Mirném?"
"Na Vostoku. Jak je totiž Mirnyj na pobřeží, nestojí práce za nic."
"Jak to?"
"Pro tučňáky není kam šlápnout. Stojí na pobřeží, čechrají si peří, čučí po tobě... a tváří se tak příšerně optimisticky jako ty!" dokončil známý mrzout Toník.
Brno, 1943
Varování: drsné a depresivní, 15+
Nikdy o tom nemluvil. Většinu věcí si musíme jen domýšlet.
Nezatkli ho při zátahu na štěpánovskou odbojovou skupinu, ale dřív a jinde - nejspíš po maturitě na gymnáziu, možná se třemi spolužáky.
Odvezli je do Brna. Dvě slova, která budila hrůzu: Kounicovy koleje.
Pod okny cely bylo popraviště. Příchozí, většinou brněnští Němci, kterým nebylo líto tří marek za vstupenku, jásali a povzbuzovali popravčí četu.
Každý den končil salvami.
Každý výslech končil hrozbou, že na něj také dojde.
Na dně duše přesto poblikával plamínek naděje - víra, že jeho sen se splní a on pojede do Ameriky. Pozorovat Slunce největšími dalekohledy na světě.
Navazuje na http://www.sosaci.net/node/29436 Budoucnost skrytá ve studánce a předchází http://sosaci.net/node/29884 Maminko, neboj, zvládnu to.
Osoby: Antonín Mrkos ze Střemchoví (Toník), Josip Kleczek ze Štěpánova nad Svratkou (Josip), Toníkův tatínek
[Lehké kroky za plotem.]
[Psí štěknutí.]
Josip (šeptem): "Tiše, Broku. Toníků, slyšíš?"
Toník: "Josipe, polez na půdu! Zvládneš to potmě?"
[Kroky na žebříku.]
Josip: "Máš? Upravils ho?"
Toník: "Přidal jsem pomocný objektiv. Na Dřínové jsem viděl každý kámen. Táta se má!"
Josip (překvapeně): "Já myslel, že je tvůj?"
Toník (nejistě): "Nooo...." (nadšeně) "Už vyšel! Vidím prstenec! Ten je!"
Josip: "Půjč mi taky dalekohled. Nádhera!"
Tatínek (rozhorleně): "No vida! Ráno má jít na trávu a on čučí na hvězdičky! Mým dalekohledem! Co jste s ním provedli? Co ta trubka, kruci? To si ještě vyřídíme! Kluci kluci, copak vás ta astronomie uživí?"
Antonín Mrkos (27. ledna 1918 Střemchoví, okres Brno-venkov – 29. května 1996 Praha) byl český astronom. Objevil množství planetek a komet, z nichž nejznámější je kometa 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková. Působil především na slovenské observatoři na Skalnatém plese a na hvězdárně na Kleti.
Josip má doma povinnosti. Stará se o velmi náročné zákazníky a ještě se k tomu chce připravovat do školy.
Někdy po 1935, Tahiti (část Štěpánova nad Svratkou)
Navazuje na včerejší drabble První den v první třídě
Josipek si píská, švihá prutem po okolních plotech a občas přetáhne vyzáblý kozí zadek. Musí se o ně postarat. Napást, podojit, vyčistit chlívek, zatímco se budou na dvoře docpávat starým chlebem.
"Holký, na pastvů, jdemé, jdemé!" pobízí obě rohaté dámy. Až se konečně napasou a napojí, lehnou si do stínu a on vytáhne francouzská slovíčka. Jestli ho do té doby ty potvory nepřivedou k šílenství.
"Bělko, necháš Jurmanovo zelí?!"
"Lízo, nedusej ten plot!"
"Kozy pitomý, k jezu ne!"
Konečně vytahuje učebnici. Je m'appelle Josip.
Ležíte?
Chcete kus jabka?
Merci, je suis servi, že jo, vy čertice rohatý.
Fin. Maison, chèvres!
1.9.1935 Tišnov
Josip, v nové bílé košili a vyžehlených kalhotách, stoupá od nádraží k ulici Na Hrádku. Nalevo hora Květnice, pod ní šumí Besének, napravo majestátní budova gymnázia.
Josip pozorně naslouchá projevu ředitele Břízy. Vítá žáky, vyzývá je k pilnému učení. Zítra začínají - matematika, fyzika, němčina, francouzština, latina - dnes jen dokončí třídnické záležitosti. A poplatky a školné platit včas, prosím.
Josip Kleczek po přečtení svého jména vstane a ukloní se. Ze šátku vybalí peníze na přijímací poplatek, na učební a herní pomůcky. Celých třicet korun. Doufá, že čtyři sta ročního školného mu bude odpuštěno ne pro nemajetnost, ale kvůli dobrým studijním výsledkům.
Prima je samozřejmě první třída osmiletého gymnázia.
Gymnázium v Tišnově Na Hrádku funguje dodnes. Založeno bylo v roce 1920 jako městské, v roce 1928 absolvovali první maturanti. Z původně přihlášených 80 primánů v roce 1920 jich úspěšně ukončilo studium 26, z toho 11 s vyznamenáním. Opravdu náročná škola. Bylo-li Josipovi přislíbeno odpuštění školného, musel při přijímacích zkouškách opravdu zaujmout.
nedatováno, nejspíše někdy v době okolo Sestup z výšin až k orbě
I Josipa Kleczka si jednou pozvala na kobereček StB. O co stáli? Správně, nabídka ke spolupráci.
"Soudruhu, jsi nadmíru schopný astronom. Ale musíš být více uvědomělý. Naše vlast tě hýčká, platí ti cesty do zahraničí, i za moře. Je načase jí to odplatit."
Co mi to nabízejí? Udavačství?
Zavrtěl hlavou.
"Podívej, nejsi ještě ani docent, ale můžeš být. Stačí..."
Sladké vyhlídky. Ale ztratit sebeúctu?
"A máš pět dětí..."
Nadechl se.
"Ano. A bojím se bolesti. Když mne budete dlouho trápit, podepíšu. Ale pak budu na potkání každému říkat, ať se mnou nemluví, že jsem fízl."
Vyšetřovatel mu pohlédl do očí.
Ten to udělá.
"Ven!"
Odcházel z úřadovny Státní bezpečnosti a v ústech cítil hnusnou, kyselou pachuť.
První a poslední pokus StB získat Josipa Kleczka pro spolupráci.
Brno, 1998
"Dobrý den, pane profesore,... promiňte, vy máte návštěvu."
"Pojďte dál, to vás bude zajímat. Jde o obecnou teorii relativity."
Proboha, snad ne další lidový bádalík? Profesora obvykle vyhledávají šílenci, co dokazují, že Einstein byl úplně pitomý. Ale tenhle má něco... ne, tenhle není takový.
"Chystám nové vydání astronomického výkladového slovníku a chci si ujasnit, zda text o obecné relativitě neobsahuje věcné chyby. Na to je nejlepší osobní kontakt. Popovídat si s odborníkem o tématu a teprve pak zkusit srozumitelně elementarizovat..."
A oba starší pánové spolu vlídně hovořili o záhadách relativistické kosmologie a doktorandka ani nedýchala. Ten den poznala Josipa Kleczka.
Astronomický slovník byl čtyřsvazkový šestijazyčný slovník Space Sciences Dictionary, který začátkem devadesátých let vytvořil Josip Kleczek se svou manželkou Helenou Kleczkovou. Panu profesorovi bylo nabídnuto za tu kapitolu spoluautorství, ale ten s díky odmítl.
Prý je pro něj dostatečnou odměnou pěkné popovídání s kolegou...
V drabbleti se připomíná jeden ze série koncertu Státního ruského lidového souboru Pjatnického, u příležitosti 40. výročí VŘSR, v roce 1957. Soubor tehdy byl na zájezdu v ČSR. Dokument o tomto souboru z roku 1944 je zde.
"Vot Tamara pasmatri
i igrušky nazavi.
Kukla Lora, miška Byška,
zájčik, dáže knížka,
kúbiky i mjač,
barabán, mašína,
kóška i kartína."
Josip Kleczek si básničku přeříkává už po desáté. Dobré každé slovíčko, které si uloží do hlavy. Baraban. Buben. Bum-ta-ra-ta, ba-ra-ban. Zájčik, kóška, miška, knížka. Ostatní nepůjdou tak snadno, ale on se nevzdá.
Vzpomíná na den, kdy pocítil touhu umět rusky. Na jeviště vystoupil Pjatnického soubor. Začal písní Svatá válka. Mráz z toho basového dunění běhal po zádech. A on tak chtěl rozumět slovům...
Fascinace ruštinou ho neopustila. Po roce složil univerznitní zkoušku a vedl celkem osm kurzů tohoto jazyka.
Svatou válku nazpívali neuvěřitelně Alexandrovci. Tato nahrávka je ovšem bližší atmosféře té doby.
Děje se v Astronomickém ústavu Akademie věd v Ondřejově v době normalizace
Začítal se do výsledků pozorování a zase je pokládal na stůl. I když se nutil, nedokázal se soustředit. S láskou přejel rukou po hřbetech knih v knihovně. Antičtí filosofové. Teď se nenosí.
Jak malá záminka stačí závistivcům.
Vzpomněl si na bílá místa, která v astronomii vyplnil. Zavedení objektivní míry mohutnosti slunečních erupcí, studia protuberancí... s tím vším teď bude konec.
Ne, beznaději propadat nemůže. Má ženu a děti a musí je nakrmit. Už si domluvil v místním JZD místo traktoristy.
...
Komise Akademie věd rozhodla o Kleczkově setrvání na hvězdárně. Nejen pro odbornou zdatnost, ale i proto, že vychovává pět dětí.
Děje se přibližně v roce 1934 ve Štěpánově nad Svratkou, Josipovi táhne na jedenáctý rok.
"Maminko, ptala ses mne, co bych si přál za vysvědčení. Příští rok chci začít studovat tišnovské gymnázium. Jako Toník Mrkos ze Střemchoví."
"Josipku, já vím, že se dobře učíš a že by sis to zasloužil, ale jak to uděláme? Toníkovi tatínek platí studium a i ten drahý dalekohled, co se ti tak líbí, mu mohl koupit. Ale co my? Vždyť nemáme ani na cukr do čaje o vánocích, ani korunu na autobus k vlaku do Tišnova."
"Maminko, už nejsem malý. Můžu pracovat. Pomáhat sedlákovi za jídlo a pást dobytek. To dá nějakou korunu a ještě se u toho mohu učit."
Děje se na hvězdárně v Ondřejově, někdy mezi 1949 a 1954 (nedaří se mi lépe dohledat, spíše ke konci období).
"Josipe, vyšlo to!" září šéf hvězdárny. "Díky poslední publikaci tě zve ředitel Americké astronomické společnost na přednáškové turné! Navíc budeš rok pracovat na největší sluneční observatoři!"
"To by prosím nešlo."
"Cože???"
"Víte, jsem v angličtině samouk. Učím se z učebnic, každé slovíčko opakuji desetkrát, než mi vejde do hlavy. Píši pomalu, koukám do slovníků a mluvnic a teď mám přednášet? Co když nevyjádřím, co chci říci? Co když mé výslovnosti nikdo nebude rozumět?"
"Taková nabídka se neodmítá. Americká astronomická společnostá si tě vyžádala rovnou u Nejedlého. Posílají letenku. Zpáteční."
Josip rezignovaně přikývne. Konec konců, vždycky může sednout na zpáteční letadlo.
Nakonec to nebylo až tak děsivé. Přednášky zaujaly a výzkum nesl ovoce. Soustředil se na sluneční erupce a protuberance. Po návratu, už počátkem 60. let minulého století, zavedl objektivní míru mohutnosti erupcí a na jejich základě sestavil katalog erupční činnosti Slunce, který byl hojně citován dlouhou řadu let. A další objevy a popularizace následovaly.
Navazuje na Budoucnost skrytá ve studánce, i když s velkým časovým odstupem. Děje se před rokem 2002.
Josip hledí před sebe. Sepsat heslo není jen tak. Text musí být úderný, přesný, ale přitom srozumitelný. Lze-li jej doplnit obrázkem či grafem, měl by tam být. Je-li v nejnovějších odborných časopisech o heslu něco nového, musí se starý text zrevidovat a opravit.
Josip po sobě pozorně pročítá první verzi. Je dost srozumitelná pro mladého čtenáře? Přemítá o ní s nadhledem svých téměř osmi křížků, šedesátileté učitelské praxe a tisíce pronesených popularizačních přednášek. Opravuje důkladněji než korektor a recenzent dohromady.
V hromadě papírů vzniká heslo za heslem. Je jich nakonec přes pět tisíc.
Velká encyklopedie vesmíru vychází v roce 2002.
Protože se tu objevuje už třetí drabble o Josipu Kleczkovi - a zajímalo by mne, kolik jich ještě duben dá - dovoluji si malé věnování. První v řadě, Návrat do neznáma, věnuji Arenze za inspiraci, dnešní a včerejší Regi, Toře a Katty za dobré rady a betování. Díky moc, děvčata.
Navazuje na Návrat do neznáma, děje se v roce 1930 ve Štěpánově nad Svratkou.
Chlapec sedí vedle studánky a pozoruje její hladinu. Z temného nebe se v ní odrážejí hvězdy třpytivé jako démanty. Vypadají menší a méně se se mihotají než ty, které pozorovával s tatínkem. Jugoslávské hvězdy se nemohly zhlížet v hladkém vodním zrcadle. Moře šumělo, pěnilo, doráželo na břehy a zpívávalo malému chlapci tu nejkrásnější ukolébavku...
Maminka věděla, kde syna hledat. Pohladila spící dítě po tváři. "Probuď se, Josipku, jdeme domů."
Jak je podobný svému otci, zadrhla se v ní myšlenka. Polkla slzy. Býváválo. Teď už mají jen jeden druhého.
Tmavé oči se otevřely. "Maminko," zašeptal Josip, "já budu jednou hvězdářem, víš?"
Malý Josip Kleczek se sice narodil v bývalé Jugoslávii, ale po smrti tatínka se matka se sedmiletým synem vrátila domů do vlasti. Kleczek sám takto vzpomínal na své mladistvé okouzlení astronomií.
Štěpánov nad Svratkou, 1918
Nesoutěžní, mám splněno
Seskočil na náměstí z vozu, poplácal koně, kývl na poděkování kočímu. Na sobě rakouskou uniformu, v ruce otlučený kufřík, ve druhé adresu. Tu potřeboval nejvíc, jeho cizí výslovnosti lidé prostě nerozuměli. Kráčel zvolna ulicí a v kapse ho hřál dopis.
"Milý neznámý hrdino,
šijeme s děvčaty uniformy a povídáme si, kampak se asi zatoulají, ke komu se asi dostanou. Tak jsem si řekla, že bys mi mohl napsat, odkud jsi a co děláš. Opatruj se, vojáku, a nenech se zabít pro císaře pána."
Zaklepal na dveře a vstoupil. Překvapeně zvedla hlavu od šití.
"Tražim devojku koja će biti moja nevesta."
Je to historka ze života. Děvčata ze Štěpánova šila uniformy pro vojáky rakouské armády. Vložily do nich dopisy. Někteří mladíci jen odpověděli, ale tento rovnou přijel a děvče si namluvil. Jejich syn byl Josip Kleczek, významný český astronom a popularizátor astronomie.