Moje články

Musím moc poděkovat tetám betám, které mi trpělivě četly a betovaly moje drabble. Bez nich by mé texty byly daleko méně srozumitelné.
A protože jich je právě pět, uvedu u každé dvě drabble, která mne mimořádně potěšila. Vezmu to podle abecedy:
Arenga psala dva fandomy. Čajový cyklus je velmi půvabné vyprávění s prvorepublikovým a magickým nádechem. Vybírám například Ještě kousek rozhovoru nad cestopisem. U Starmelu nás autorka napínala jak malé gatě, cože je to ten keriakt - a hlavně, jak to všechno dopadne. Takže vysvětlení je například tady: protože tento svět o polární kraje ani nezavadí, zajímalo mne, jak se popasuje s tučňákem. A hle, povedlo se! Druhá návštěva u knihaře
Regi přizvala k DMD dva spoluautory, Hagrida z HP a Indy, borderkolii. Od Hagrida se mi líbilo všechno, takže sáhnu namátkou a vyberu (hlavně kvůli jeho tatínkovi) Kam si chodí Hagrid pro radu. Indy kouzelně vysvětlila, jak je to s tetováním v drabbli Hlavolam.
Tora nás dobře naladí fandomem Hotel U devíti koček. Co drabble, to perla. Vybírám například kouzelné Jak to s nima bylo nahnutý (a zdravím domácího, je to svatý muž :D ). Drabble historická vyberou vždycky nějaké zajímavé téma, o kterém jsem neměla ani tušení. Slyšeli jste někdy o pracovním zařazení Penguin uptaker?
Katty píše moc pěkně například Cirkus Humberto, ale letos se věnovala HP, příběhu Teddyho a Megan. Takže jedno pro Teddyho, který byl nominován jako ten, Kdo je udrží na uzdě? a jedno pro Megan, o které nikdo neví, zda je Divoška.
No a nakonec trochu tajemná Čarodějnice, která mi umí fakt zvednout náladu. Většinou opravuje pohádky, přesněji, uvádí je na pravou míru. Žádná pohádka už pro vás nebude jako předtím. Přečtěte si třeba Monolog vrány anebo KET, pardon,
Nekecáme, makáme (a daně rádi platíme).
Děkuji i všem, kdo si letos v tom velkém nasazení našli čas na komentování mých článků. Především však děkuji organizátorům, bez kterých by DMD nebylo, za spoustu nasazení při této akci. Těším se na přečtenou příští duben.

Letos se ve fandomu objevilo (kromě starých osvědčených harcovníků) několik nových tváří. Takže to asi vezmu podle abecedy:
Pro začátek a.j.rimmer vás pozve do podivného světa přístupného jen vybraným: Quod Erat Demonstrandum.
Aziz vysvětlí i odpůrcům nikotinu, co to taky může být Kuřák.
Od Dain bych vybrala třeba zajímavé až děsivé drabble Chtěli byste opravdové ticho?
Od Hippopotamie mne pobavil už název drabblete, natož jeho obsah. No, co si pomyslíte uprostřed dubna, když čtete název A všichni sedí na zadcích a píšou a píšou a píšou …?
Chrudoš Brkoslav Štýřický pronikl do fandomu hned první den drabblem, které sedlo k tématu jako ulité. Přečtěte si jej, chcete-li vědět, jak souvisejí Akční potenciál a akce drabblistova.
Katie pronikla do fandomu s informatikou. Chcete návod, Jak psát drabble? Objektově!
Keneu napsala krásnou romantickou vědeckou pohádku Krystalka.
Lodní šroub letos přispěla do fandomu hádankou: Hádej, kdo jsem?
Kde se vzal, tu se vzal, přiletěl k nám netopýr budečský. Píše krásně nejen o svém živočišném druhu. Pokochejte se například představou, která vám pak nepůjde z hlavy. Ano, Zadek nesedí.
Letos neviathiel nepsala o matematice, ale o tématu, z kterého až mrazí: Vůdcem snadno a rychle.
Tenny se zamýšlí o tom, co vlastně je a není jazyk: Malebná slova zakázaná, zavržená, možná i živá.
Vatoz dokonale vysvětluje, veršem i prózou, jak se dělá instantní káva: Hořká věž. No a taky si přečtěte, k čemu je dobrá(? :D) cibetková káva...
Do fandomu přispěla i Wendyses matematickým drabblem Taylor.
Takže autorů je třináct, se mnou čtrnáct. Neberte to prosím tak, že neumím počítat. Umím zaokrouhlovat na desítky. :D

Buď zdrávo, Slunce, když ráno vycházíš,
od kolébky k hrobu všechny nás provázíš.
Ptáci tě před svítáním volávají
v čase, kdy opět hnízdit začínají,
chválí tebe, Slunce, každý tvor,
ať z nížin, z luk, moře, nebo z hor.
Um lidský písně pro tebe skládá,
cink, housle, loutna sladce je hrává.
I ten kluk malý, chlapec z Tahiti,
kupuje v krámě levně sešity,
látá kalhoty, učí se anglicky,
studovat Slunce chtěl by on navždycky!
Z chlapce už muž je, přestává zbrklý být,
však pořád Tobě život chce zasvětit.
Buď zdrávo, Slunce, když ráno vycházíš,
od kolébky k hrobu všechny nás provázíš.

"Pane doktore, jdete-li kvůli tomu, co všichni chlapi z hvězdárny, tak ne! O vás, speciálně o vás, jsem si nemyslela, že jste takový sprosťák!"
"Nechte si prosím vysvětlit..."
"Ne! Vy chlapi! Myslíte jen na jedno a věda to není..."
"Naopak, potřebujeme to pro vědecké účely."
"Hahaha. Tisícovku! Zásoby na rok dobré zábavy, ne?"
"Výzkumu."
"Chlap je potřebuje, ale vědec?"
"Sbíráme meteoritický prach. Kuličky železa a niklu, obroušené z meteorů. Usazují se na dně moří nebo rybníků. Chytají se na silné magnety, ale ty musejí být obaleny blankou. Tu odbahníme a pozorujeme pod mikroskopem. Ale bez..."
"Tak já ty prezervativy objednám!"

Na dveře počítačového sálu zlehka zaklepal docent Kleczek.
"Ondřeji, prosím, potřeboval bych pomoci s odesláním e-mailu. Pokud uvážíte, že na to máte čas a že kvůli tomu nevyhodíme tisíc korun zbytečně."
"Kam to bude, pane docente?"
"Do Amsterodamu. Výsledky včerejších pozorování, bez připojení, normální poštou by šly týden. Takhle na ně dneska naváží, protože posílám souřadnice. Škoda, že zatím neodešleme fotky. To se určitě časem zlepší."
"Pane profesore, jaktože víte o internetu víc než mladší kolegové?"
"Považuji ho za technologii budoucnosti, i když je v něm zatím zmatek. A navíc, ve svém věku si už nemohu dovolit neučit se rychle."

"Projekční dalekohled, vážení. Tady máte pozorovací protokoly, tužky HB a pastelky. Služby si rozdělte. Takže jako v salónu krásy - co hodinu Sluníčku spočítáte všechny pihy. A doufám, že nikdo není tak pitomý, aby se podíval do okuláru přímo!"
Slouží po dvojicích. Jeden hlídá nastavení dalekohledu, druhý maluje sluneční skvrny. V protokolu vyčerňují umbry, obtahují obrysy penumber, červeně a žlutě krášlí fakulová pole.
Ranní sluníčko příjemně hřeje. Dopolední se začíná opírat do zad. Polední pálí a praží. Odpolední se zakusuje do zátylků. Večerní lechtání na tvářích bolí.
Po slunce západu všichni chápou, že koukání do Slunce není jediné nebezpečí jejich práce.

"Vážení, máte po zkouškách, nicméně kdo to s astronomií myslí vážně, nebude si válet šunky doma, ale pojede do Ondřejova," prohlásil docent Link.
...
Skupina mladých astronomů se zvědavě rozhlíží po observatoři.
"Tamtu srandičku zvládnete bez návodu, pro služby u spektrohelioskopu a radioteleskopu dostanete instruktáž."
Josip sedí u spektrohelioskopu. Zorné pole je červené, pozoruje v H alfa čáře. Co to...
"Erupce!"
"Kde?!" ozve se od radioteleskopu.
"Na Slunci!"
"Souřadnice, troubo!"
Radioteleskop natáčejí do pozice.
Josip poskakuje vzrušením na židličce. I přesto stíhá mačkat spoušť fotoaparátu.
Jediná erupce toho dne.
"Ach jo, seděli jsme všichni a jen Josip si vyseděl ostruhy. Klikař!"

Průvodce turistů znuděně sledoval bojový tanec. Dnes se tančí jen pro potěchu návštěvníků. Nudní patroni - samý vědec.
Podupávání a bubnování přerval zděšený výkřik. Bojovníci strnuli, podmračení, kopí napřažená. Otočil se. Ruka bílého muže hladila posvátnou kost. Průšvih!
"Nejsi šaman! Zaplatíš daň nejvyšší - zemřeš!" Náčelník opřel hrot oštěpu o krk překvapeného muže.
Průvodci letěly hlavou myšlenky jako splašené gazely. Proboha, toho ne. Včera spolu seděli nad pivem a běloch odpovídal na jeho otázky. Mluvili o Slunci...
"On je šaman! Muž, který se ptá Slunce! A ono mu odpovídá!"
Náčelník zarazil oštěp do země. "Takový muž, i když bílý, je můj bratr."

Tratarata, rachotí kola vlaku. Josip nedočkavě vyhlíží z okna.
Jindy ho vlaky či letadla unášely do vzdálených končin, k vysněným místům.
Astronomický institut, Skalnaté pleso, Československo.
Geofyzikální institut Slovenské akademie věd, Bratislava.
University of Mining and Metallurgy, Cracow, Poland.
Observatoire de Paris-Meudon, Meudon, France.
Academy of Athens, Greece.
Departamento de Fisica de la Tierra y del Cosmos, Facultad de Ciencias, Universidad de Palma de Mallorca, Spain.
Osservatorio Astrofisico di Catania, Italy.
Sacramento Peak Observatory, Sacramento Mountains, New Mexico.
Dnes je to jiné.
Praha. Ždár nad Sázavou. Olešná. Rozsochy. Rožná. Věžná. Nedvědice.
Srdce buší do rytmu kol.
Svratka, Hodůnka, Štěpánov.
DOMOV.

"Na obou stranách opony je to stejné," tvrdil Zdeněk Švestka Corneliovi de Jager. "Sepíšete článek, pošlete do časopisu, čekáte měsíc, dva, tři a nic... ticho po pěšině."
"Zbytečně to zdržuje."
"Založme vlastní časopis jen se solární tématikou. Kde ale vzít nakladatele?"
"Reidel to zvládne, jenže my dva jako redaktoři nestačíme. Potřebujeme hostující redaktory. Recenzenty, kteří rozhodnou o přijetí do tří čtyř týdnů a vezmou si s sebou svou poštu na stáže a nebudou pohřbívat nepřečtené příspěvky pod nově došlé. Takové, co si dokáží představit, co zažívá autor, když čeká na vyjádření o svém článku."
"Podívejte, támhle jeden takový jde. Josipe!"

Josip zase pase kozy. Dneska má s sebou jablka, knihu "Englisch" Langenscheidt, tužku, staré noviny... a zrcadlo.
"Ich. I. Lese: [ei]." Josip otvírá pečlivě ústa a kontroluje jejich obraz v zrcadle.
Má to opravdu znít tak, jak slyší? Nejspíš ano. Pusu přece otvírá přesně podle návodu. Ještě si to několikrát napíše a další slovo. Rozuměl by mu Angličan?
...
Josip se zastaví na ranveji s kufrem v ruce. Oslovil jej neznámý muž: "Hello. Are you Mister Kleczek?!"
Ja, das bin ich.
"Yes, it is me."
"Nice to meet you," uklonil se muž.
Kleczek se usmál. Konečně uvěřil, že se anglicky domluví.

Země obíhá kolem Slunce, ale z ní to vidíte jinak. Vesmír se promítá na kouli, uprostřed které jste. Koule má póly (severní je Polárka) a rovník - na něm jsou souhvězdí Zvířetníku.
Slunce obíhá kolem Země po dráze nazývané ekliptika. Je proti vesmírnému rovníku skloněná a protíná ho ve dvou bodech - jarním a podzimním.
Jarní bod prý nastává, když Slunce vstoupí do souhvězdí Skopce. Pěkné, symbolické znamení. Jenomže... tohle platilo naposledy třináct set let před Kristem. Mezitím se průsečík posunul do souhvězdí Ryb.
Sluníčko se Zemí se dodnes hádají, kdo je na vině: jestli Slunce stáčející ekliptiku, anebo Země naklánějící osu...

Co si neuděláš sám, nemáš. Takže, jak k vám letím, píšu si nekrolog.
Nejdřív se představím. Jsem Výron. Žádné blbé vtipy, prosím. Výron koronární hmoty třídy X. Prostě eXtra.
Kde jsem se vzal? Můj otec Hélios si kýchl. Astronomové tomu odborně říkají erupce, ale zkrátka se urve kus plazmatu z fotosféry a letí k Zemi. Těšte se na mne tam dole!
Jo, vím, že se nakonec rozplesknu o ten magnetický deštník, co nad sebou máte, ale předtím si zařádím. Nenápadně vyřadím pár komunikačních sítí, potichu vlítnu do rozvoden a až nakonec rozsvítím bombastickou polární září. Když pojít, tak s parádou!

Miloval všechny. Připravoval je zodpovědně pro budoucí život. Nemohl-li s nimi trávit dny, nastavil noci. Byl náročný. Žádal, aby byly krásné; snažil se, aby byly moudré; učil je učit jiné. Pak s pýchou sledoval, jak žijí svým životem. Nevadilo mu, když šly z ruky do ruky a vracely se do nových domovů zmačkané a otrhané - bylo to pro něj důkazem, že je stvořil žádoucí.
Dnes slaví velký svátek. Bude aspoň ta nejmladší oceněna? V duchu je vidí - poletují kolem něj a třepotají listy.
Ano!
Cenu Magnesia litera za literaturu faktu získává kniha Josipa Kleczka Život se Sluncem a ve vesmíru.

Na to musím odpovědět trochu zeširoka.
V žhavém jádře slunce se slučují atomy vodíku na hélium. Díky této reakci slunce hřeje a svítí.
Jádro je obaleno dalšími vrstvami. Poslední, fotosféra, tvoří sluneční kotouč, jak ho vidíme ze Země.
Následují plynové obaly, především korona. Do ní probublávají zevnitř erupce a protuberance, které jsem chtěl odjakživa studovat.
Toužíte-li uvidět koronu, musíte ji pozorovat tak, aby ji nepřezářila fotosféra. Máme na to přístroj, koronograf. Zakryje sluneční kotouč, ale stačí jen na pozorování vnitřní korony. Abyste mohli pozorovat koronu vnější, potřebujete vyhrát terno.
Být na správném místě ve správný čas. Při úplném slunečním zatmění.

"Paní Kleczková!" Otočili se, ona i Josipek. Čekal na ně. Cyril Vázler, dělník z cihelny.
Vypadal svátečně. Vlasy učesané, vousy oholené, cihlový prach umytý.
"Mohl bych Vám něco ukázat?"
Vedl ji za město, na rovinku u řeky. Bylo tam třináct domků a parcely na prodej. Josipek poskakoval jako kůzle.
Cyril kopl do bodláčí. "To vyklučíme. Šéf mi slíbil cihly za polovic. Měli bychom zajít za starostou, o parcely je zájem. A za farářem... jestli byste chtěla."
Josipek se přiloudal. "Chceš na koně?"
U zvoničky se zastavil, sundal dítě a nabídl jí dlaň.
Do kostela vstoupili všichni tři ruku v ruce.

Tučňáci si nestaví hnízda - vejce by promrzlo. Samice ho po snesení překutálí zobákem na své nohy a přikryje břišním kožním vakem (jediná ženská na světe, kde se povislý břich cení). A umí to i otec.
Ve sněžných bouřích platí, že v jednotě je síla. Samotný tučňák by zahynul - jeho tělesná teplota je příliš vysoká a on umrzne. Více tučňáků utvoří kruh. V jeho středu dosahuje teplota až padesáti stupňů Celsia. Jaký div, že odtud tučňáci po chvíli prchají směrem k okrajům, kde je chladněji. Velký kruh tučňáků se v bouři neustále pohybuje tak, že jednotliví ptáci vyšlapávají do sněhu spirály.

Josip a Toník spolu opět seděli u jednoho dalekohledu.
"Vidíš," kývl hlavou Antonín Mrkos, "tak jsem se vrátil k planetám a planetkám. Akorát už mám pořádný dalekohled. To by se táta divil!"
"A jak se ti líbilo v Antarktidě? Články jsem četl, ale co osobní dojmy? Polární záře, příroda a tak. Kde je to hezčí? Na Vostoku nebo na Mirném?"
"Na Vostoku. Jak je totiž Mirnyj na pobřeží, nestojí práce za nic."
"Jak to?"
"Pro tučňáky není kam šlápnout. Stojí na pobřeží, čechrají si peří, čučí po tobě... a tváří se tak příšerně optimisticky jako ty!" dokončil známý mrzout Toník.

Nikdy o tom nemluvil. Většinu věcí si musíme jen domýšlet.
Nezatkli ho při zátahu na štěpánovskou odbojovou skupinu, ale dřív a jinde - nejspíš po maturitě na gymnáziu, možná se třemi spolužáky.
Odvezli je do Brna. Dvě slova, která budila hrůzu: Kounicovy koleje.
Pod okny cely bylo popraviště. Příchozí, většinou brněnští Němci, kterým nebylo líto tří marek za vstupenku, jásali a povzbuzovali popravčí četu.
Každý den končil salvami.
Každý výslech končil hrozbou, že na něj také dojde.
Na dně duše přesto poblikával plamínek naděje - víra, že jeho sen se splní a on pojede do Ameriky. Pozorovat Slunce největšími dalekohledy na světě.

[Lehké kroky za plotem.]
[Psí štěknutí.]
Josip (šeptem): "Tiše, Broku. Toníků, slyšíš?"
Toník: "Josipe, polez na půdu! Zvládneš to potmě?"
[Kroky na žebříku.]
Josip: "Máš? Upravils ho?"
Toník: "Přidal jsem pomocný objektiv. Na Dřínové jsem viděl každý kámen. Táta se má!"
Josip (překvapeně): "Já myslel, že je tvůj?"
Toník (nejistě): "Nooo...." (nadšeně) "Už vyšel! Vidím prstenec! Ten je!"
Josip: "Půjč mi taky dalekohled. Nádhera!"
Tatínek (rozhorleně): "No vida! Ráno má jít na trávu a on čučí na hvězdičky! Mým dalekohledem! Co jste s ním provedli? Co ta trubka, kruci? To si ještě vyřídíme! Kluci kluci, copak vás ta astronomie uživí?"

Josipek si píská, švihá prutem po okolních plotech a občas přetáhne vyzáblý kozí zadek. Musí se o ně postarat. Napást, podojit, vyčistit chlívek, zatímco se budou na dvoře docpávat starým chlebem.
"Holký, na pastvů, jdemé, jdemé!" pobízí obě rohaté dámy. Až se konečně napasou a napojí, lehnou si do stínu a on vytáhne francouzská slovíčka. Jestli ho do té doby ty potvory nepřivedou k šílenství.
"Bělko, necháš Jurmanovo zelí?!"
"Lízo, nedusej ten plot!"
"Kozy pitomý, k jezu ne!"
Konečně vytahuje učebnici. Je m'appelle Josip.
Ležíte?
Chcete kus jabka?
Merci, je suis servi, že jo, vy čertice rohatý.
Fin. Maison, chèvres!

Josip, v nové bílé košili a vyžehlených kalhotách, stoupá od nádraží k ulici Na Hrádku. Nalevo hora Květnice, pod ní šumí Besének, napravo majestátní budova gymnázia.
Josip pozorně naslouchá projevu ředitele Břízy. Vítá žáky, vyzývá je k pilnému učení. Zítra začínají - matematika, fyzika, němčina, francouzština, latina - dnes jen dokončí třídnické záležitosti. A poplatky a školné platit včas, prosím.
Josip Kleczek po přečtení svého jména vstane a ukloní se. Ze šátku vybalí peníze na přijímací poplatek, na učební a herní pomůcky. Celých třicet korun. Doufá, že čtyři sta ročního školného mu bude odpuštěno ne pro nemajetnost, ale kvůli dobrým studijním výsledkům.

"Soudruhu, jsi nadmíru schopný astronom. Ale musíš být více uvědomělý. Naše vlast tě hýčká, platí ti cesty do zahraničí, i za moře. Je načase jí to odplatit."
Co mi to nabízejí? Udavačství?
Zavrtěl hlavou.
"Podívej, nejsi ještě ani docent, ale můžeš být. Stačí..."
Sladké vyhlídky. Ale ztratit sebeúctu?
"A máš pět dětí..."
Nadechl se.
"Ano. A bojím se bolesti. Když mne budete dlouho trápit, podepíšu. Ale pak budu na potkání každému říkat, ať se mnou nemluví, že jsem fízl."
Vyšetřovatel mu pohlédl do očí.
Ten to udělá.
"Ven!"
Odcházel z úřadovny Státní bezpečnosti a v ústech cítil hnusnou, kyselou pachuť.

"Dobrý den, pane profesore,... promiňte, vy máte návštěvu."
"Pojďte dál, to vás bude zajímat. Jde o obecnou teorii relativity."
Proboha, snad ne další lidový bádalík? Profesora obvykle vyhledávají šílenci, co dokazují, že Einstein byl úplně pitomý. Ale tenhle má něco... ne, tenhle není takový.
"Chystám nové vydání astronomického výkladového slovníku a chci si ujasnit, zda text o obecné relativitě neobsahuje věcné chyby. Na to je nejlepší osobní kontakt. Popovídat si s odborníkem o tématu a teprve pak zkusit srozumitelně elementarizovat..."
A oba starší pánové spolu vlídně hovořili o záhadách relativistické kosmologie a doktorandka ani nedýchala. Ten den poznala Josipa Kleczka.

"Vot Tamara pasmatri
i igrušky nazavi.
Kukla Lora, miška Byška,
zájčik, dáže knížka,
kúbiky i mjač,
barabán, mašína,
kóška i kartína."
Josip Kleczek si básničku přeříkává už po desáté. Dobré každé slovíčko, které si uloží do hlavy. Baraban. Buben. Bum-ta-ra-ta, ba-ra-ban. Zájčik, kóška, miška, knížka. Ostatní nepůjdou tak snadno, ale on se nevzdá.
Vzpomíná na den, kdy pocítil touhu umět rusky. Na jeviště vystoupil Pjatnického soubor. Začal písní Svatá válka. Mráz z toho basového dunění běhal po zádech. A on tak chtěl rozumět slovům...
Fascinace ruštinou ho neopustila. Po roce složil univerznitní zkoušku a vedl celkem osm kurzů tohoto jazyka.

Začítal se do výsledků pozorování a zase je pokládal na stůl. I když se nutil, nedokázal se soustředit. S láskou přejel rukou po hřbetech knih v knihovně. Antičtí filosofové. Teď se nenosí.
Jak malá záminka stačí závistivcům.
Vzpomněl si na bílá místa, která v astronomii vyplnil. Zavedení objektivní míry mohutnosti slunečních erupcí, studia protuberancí... s tím vším teď bude konec.
Ne, beznaději propadat nemůže. Má ženu a děti a musí je nakrmit. Už si domluvil v místním JZD místo traktoristy.
...
Komise Akademie věd rozhodla o Kleczkově setrvání na hvězdárně. Nejen pro odbornou zdatnost, ale i proto, že vychovává pět dětí.

"Maminko, ptala ses mne, co bych si přál za vysvědčení. Příští rok chci začít studovat tišnovské gymnázium. Jako Toník Mrkos ze Střemchoví."
"Josipku, já vím, že se dobře učíš a že by sis to zasloužil, ale jak to uděláme? Toníkovi tatínek platí studium a i ten drahý dalekohled, co se ti tak líbí, mu mohl koupit. Ale co my? Vždyť nemáme ani na cukr do čaje o vánocích, ani korunu na autobus k vlaku do Tišnova."
"Maminko, už nejsem malý. Můžu pracovat. Pomáhat sedlákovi za jídlo a pást dobytek. To dá nějakou korunu a ještě se u toho mohu učit."

"Josipe, vyšlo to!" září šéf hvězdárny. "Díky poslední publikaci tě zve ředitel Americké astronomické společnost na přednáškové turné! Navíc budeš rok pracovat na největší sluneční observatoři!"
"To by prosím nešlo."
"Cože???"
"Víte, jsem v angličtině samouk. Učím se z učebnic, každé slovíčko opakuji desetkrát, než mi vejde do hlavy. Píši pomalu, koukám do slovníků a mluvnic a teď mám přednášet? Co když nevyjádřím, co chci říci? Co když mé výslovnosti nikdo nebude rozumět?"
"Taková nabídka se neodmítá. Americká astronomická společnostá si tě vyžádala rovnou u Nejedlého. Posílají letenku. Zpáteční."
Josip rezignovaně přikývne. Konec konců, vždycky může sednout na zpáteční letadlo.

Josip hledí před sebe. Sepsat heslo není jen tak. Text musí být úderný, přesný, ale přitom srozumitelný. Lze-li jej doplnit obrázkem či grafem, měl by tam být. Je-li v nejnovějších odborných časopisech o heslu něco nového, musí se starý text zrevidovat a opravit.
Josip po sobě pozorně pročítá první verzi. Je dost srozumitelná pro mladého čtenáře? Přemítá o ní s nadhledem svých téměř osmi křížků, šedesátileté učitelské praxe a tisíce pronesených popularizačních přednášek. Opravuje důkladněji než korektor a recenzent dohromady.
V hromadě papírů vzniká heslo za heslem. Je jich nakonec přes pět tisíc.
Velká encyklopedie vesmíru vychází v roce 2002.

Chlapec sedí vedle studánky a pozoruje její hladinu. Z temného nebe se v ní odrážejí hvězdy třpytivé jako démanty. Vypadají menší a méně se se mihotají než ty, které pozorovával s tatínkem. Jugoslávské hvězdy se nemohly zhlížet v hladkém vodním zrcadle. Moře šumělo, pěnilo, doráželo na břehy a zpívávalo malému chlapci tu nejkrásnější ukolébavku...
Maminka věděla, kde syna hledat. Pohladila spící dítě po tváři. "Probuď se, Josipku, jdeme domů."
Jak je podobný svému otci, zadrhla se v ní myšlenka. Polkla slzy. Býváválo. Teď už mají jen jeden druhého.
Tmavé oči se otevřely. "Maminko," zašeptal Josip, "já budu jednou hvězdářem, víš?"

Seskočil na náměstí z vozu, poplácal koně, kývl na poděkování kočímu. Na sobě rakouskou uniformu, v ruce otlučený kufřík, ve druhé adresu. Tu potřeboval nejvíc, jeho cizí výslovnosti lidé prostě nerozuměli. Kráčel zvolna ulicí a v kapse ho hřál dopis.
"Milý neznámý hrdino,
šijeme s děvčaty uniformy a povídáme si, kampak se asi zatoulají, ke komu se asi dostanou. Tak jsem si řekla, že bys mi mohl napsat, odkud jsi a co děláš. Opatruj se, vojáku, a nenech se zabít pro císaře pána."
Zaklepal na dveře a vstoupil. Překvapeně zvedla hlavu od šití.
"Tražim devojku koja će biti moja nevesta."