Moje články

V květnu roku 1543 zesnul v Kromborku Mikuláš Kopernik, v rukou první vydání své knihy O obězích nebeských sfér.
O pět let později jsem přišel na svět já. Můj život se stal blouděním po Evropě, zmítané náboženskými válkami. Všude jsem rozvíjel filozofii, vystavěnou na Kopernikově učení. Vesmír je nekonečný, jako výkon nekonečné a božské moci, protože soudím, že by bylo jí nehodné, aby tvořila pouze jeden a konečný svět, když může vytvořit mimo tento svět také jiný svět a mnohé další.
Svatá inkvizice se rozhodla zničit Kopernikovu setbu. Měl jsem popřít učení o pohybu Země a nehybnosti Slunce. Neodvolal jsem.

Každý večer usedá Charles Messier k dalekohledu. Vyhlíží kometu, o které Edmund Halley prohlásil, že ji mohou opět očekávat. Delisle spočítal předpokládanou dráhu letu, Messier tedy ví, kam namířit dalekohled. Naděje v něm večer vzklíčí a umírá před ránem. Zase nic. Jen tam - blízko oka Býka - jakýsi nadýchaný obláček. Mohla by to být jiná kometa.
V mezičase při pokukování po Halleyho kometě objekt proměří. Je to mlhovina, nazvaná později Krabí. Následuje kulová hvězdokupa M2. Pečlivě je zapisuje, všechny tyhle pochybné objekty. Jejich polohy se mu budou hodit, aby je odlišil od komety, kterou uvidí první a dá jí své jméno.

Seděli na břehu, neviditelní pro svět, ale všudypřítomní. Nesouhlasně sledovali, jak si dva mužové překlopili nad hlavy člun a vydali se do mořské hlubiny.
"Mne jednou vynechali," ozval se zákon zachování hybnosti, "za blbce budete vy."
"Já tak moc ne," ozval se Boyleův-Mariotův zákon. "Vzduch se pod lodí udrží, stlačení bude na každý hloubkový metr o desetinu objemu. Loď kotví na mělčině. To udýchají. Tebe je mi líto, Archimédův zákone. Kdo se tě zastane?"
"Nikdo. Budu se bránit sám!" vykřikl jmenovaný a zabral vztlakovou silou. Loďka vyletěla jako střela na hladinu i Jackem, Willem, ocelovým řetězem a pastí na humry.

Ta písemka se mi opravdu povedla. Byla jsem na sebe hrdá. Zevnitř Komenský, zvenku Frištenský. Proklepnu si, co ve studentech je. Po vzoru Nikoly Tesly jsem vytvořila otázky - dvě odborné a tři ze všeobecného přehledu.
Výsledek mnou otřásl. Polovina z nich nevěděla, kdo byl Ptolemailos. Třetina neurčila hlavní město Brazílie. Jen dva znali autora Krakatitu. Debakl v odborných otázkách byl jen třešnička na dortu.
Po chvíli nevěřícného zírání mne osvítilo poznání. Tady ve sklepě není signál. Jsme příliš daleko od Googlu, daleko od Wikipedie. Museli se spolehnout jen na své znalosti. Ukázalo se, že většina z nich je reinkarnací dýně.

"Světlovod v žádném případě nespolknu."
"Vážený kolego," použil všechnu autoritu nadřízeného Hopkins, "sám jste vlákna táhl, tedy víte, že jsou ohebná a relativně tenká. Máme vám raději vecpat do žaludku tenhle krám?"
Při pohledu na Kussmaulův rigidní tubus, který připomínal fakírův meč, student zezelenal.
"Odvahu, příteli! Znecitlivím vám mandle. Tak: Ham!" Hirschowitz zkušenou rukou vtlačil světlovod tou správnou trubicí, kam až to šlo.
Hopkins připojil k vláknům xenonovou výbojku.
"Světlo jako ve dne. Padesát tisíc obrazových bodů. Obraz jako víno. Vyfotím."
"Hleďme, dvanácterník. To jsme hluboko. Nepřenášejí vlákna teplo?"
"Oc eeee." Brk.
"Otřu vám ústa. Že to byl fascinující experiment?"

Forenzní technik vytáhl krabičku s terčíky pokrytými uhlíkovou lepící páskou, kterou otřel ruce podezřelých.
Přendal terčíky do komory elektronového mikroskopu a zapnul čerpání. Zaostřil elektronový svazek na terčík. Nejprve je potřeba vyhledat částice kulovitého tvaru. Pak pomocí zpětně odražených elektronů zjistit, zda jsou složeny z těžkých prvků.
Nakonec ověřit přesné chemické složení.
Hledání mikrometrových kuliček na milimetrovém terčíku byla mravenčí práce. Dva terčíky byly prázdné - jen vlasy, řasy, kousky kůže, prach.
Na třetím se konečně rozsvítily na černém pozadí světlé hvězdičky. Je na správné stopě. Zaostřil na ně a podrobil je prvkové analýze. Barium, antimon, olovo.
Střílel podezřelý číslo dvě.

Přednáškový sál akademie praskal ve švech. Místo rozverných studentů a důstojných profesorů ho naplnily dámy ve večerních róbách a pánové ve fracích. Celé odpoledne provzdychali nad tím dilematem - obléci se jako na odpolední čaj, anebo jako do divadla? Co dělat, když půjde o přednášku s koncertem?
Když přednášející vstoupil, musel univerzitní sluha zakašlat, aby vzali na vědomí malého, nenápadného, tuctového muže. Ten vzal do ruky smyčec a otevřel ústa.
Prostými, jasnými slovy objasnil vznik tónu. Pak jeho citlivé ruce rozechvěly strunu a kovové desky. Kruhové, čtvercové, trojúhelníkové plechy se rozezpívaly. Krupice na nich vykreslila kouzelné obrazce. Hudba zněla pro oči.

"Dobrý den, kolegové, velice si vážím vašeho zájmu o deformační testy. Vyzkoušíme nejprve klasické tažení ocelové tyčky. Jedním okem sledujte, zda se průřez tyčky nezužuje, druhým vznikající graf závislosti prodloužení na napětí, třetím ručičku dilatometru. Prodloužení okem nesledujte, protože ho neuvidíte - i ta ručička má převod jedna k deseti."
Ocelová tyčinka prošla úspěšně oblastí platnosti Hookova zákona, skluzem, tečením, zpevněním a vypekla přednášejícího, který prorokoval, že praskne uprostřed.
"A teď materiál, který lze zatěžovat opakovaně... Tady jsem měl vzorky, gumové pásky, kam jsem je založil?"
"No nic - má tu někdo na sobě tepláky, abychom vypárali gumu?"
"Dneska se nosí legíny."

Seděli v restauraci na břehu jezera, sytili se vůní sněhu a doušky místního piva.
"Je neočekávaně dobré," pravil Max Planck. "Ale v Berlíně byste mohl mít lepší. A nejen pivo."
"Třeba vlastní ústav pro teoretickou fyziku," upil ze sklenice Walter Nerst.
"Žádná vyučovací povinnost, ale právo konat přednášky dle libosti."
"K tomu členství v Pruské akademii věd a nejvyšší možný plat."
"Nuže?"
Albert Einstein se zamyslel.
"Nabídky si vážím, ale musíte mne nyní omluvit. Přijdu se rozloučit na nádraží."
"Jak nám oznámíte své rozhodnutí?"
"Květinou. Bílá - zůstanu, červená - odjedeme spolu."
Na perón se Einstein dostavil s červenou růží v ruce.

Polní maršál Mitrofan Nedělin, vrchní velitel sovětských strategických raketových sil, bouchl do stolu.
"Nesmysl! Nesnažte se termín vypuštění zase posunout! Politbyro nezajímá, že máte únik pohonných hmot z nádrží. Více času nedostanete. Ukažte, co ve vás je. Raketa startuje zítra. To je rozkaz."
Kolem padesátky techniků se přímo na startovací rampě pustilo do opravy rakety, z níž nebyly vyčerpány pohonné hmoty - kyselina dusičná a asymetrický dimethylhydrazin. Při závěrečných prověrkách energetického systému rakety došlo pravděpodobně vinou zkratu k zážehu části rakety. Před zraky polního maršála došlo k požáru a následné explozi.
Ztráta padesáti pracovníků nadlouho ochromila civilní i vojenský raketový výzkum.

Převaloval se z boku na bok, natřásal si polštář, a stejně nedokázal usnout. V hlavě se mu honil dnešní den - znovu si opakoval instrukce konstruktéra, znovu seděl na předletové přípravě.
Co kdyby si zkusil číst? Ale co?
Když držel Ciolkovského knihu Do vesmíru poprvé v ruce jako školák, byla čtyřicet let stará. Vyprávěla o letu kosmickou raketou, o výstavbě kosmické stanice, o cestě k Měsíci, o životě v kosmickém prostoru či na jiných planetách. Vědecká fantazie, podložená léty výzkumů a výpočtů, která se v poslední době začala naplňovat.
Gagarin prožil nad knihou start rakety snad stokrát. Zítra ho zažije doopravdy.

Sklep se naplnil slepicemi. Pasteur jim očkoval čistou kulturu mikrobu slepičího moru. Slepice zmalátněly, začaly pospávat, padly a pošly. Co slepice, to stejný výsledek.
Až jednou slepice zmalátněla, ale do několika dní se vzpamatovala. Pobíhala po kleci a odmítala onemocnět.
"Proč ta slepice není nemocná?" týral Pasteur otázkami sebe i asistenty.
"Nebyla dávka mikrobu slabá?"
Pasteur naočkoval slepici čerstvou kulturou, přesto nadále spokojeně kvokala a zobala.
"Jak dlouho stála kultura, kterou jsme očkovali slepici poprvé?"
"Dva měsíce."
"Ach, ta šťastná neposlušná slepice! Zachránila nejen svůj život, ale i stovky dalších! Teď už dokážeme bojovat s neviditelným nepřítelem dřív, než zaútočí!"

Pasteur namáhavě sestupoval do sklepa. Otevřel dveře od spižírny a přehlédl její bohatství.
V rohu stála veliká kamna a dýchala horkem. Na bytelném stole stály baňky s úzkými hrdly, ucpanými vatičkou, skrz hrdla protažené tenké nitky, na nich zavěšené malé šedivé chumáčky. Mozky králíků zašlých na vzteklinu. Každá baňka byla pečlivě označená datem, kdy do ní byl mozek vložen. Na dně se třpytily krystalky hydroxidu draselného, které absorbují vlhkost. Jak se mozky sesychaly, virus vztekliny ztrácel na síle. Z nepřítele se stával spojenec v boji proti zákeřné nemoci.
Podivná sbírka starého muže byla cennější než přetékající pokladnice. Dokázala zachránit život.

"To jídlo jsem už někdy jedl," odstrčil student znechuceně talíř s klobáskou.
"Chutná jako včerejší steak. O co, že tam namleli zbytky?"
"O pintu piva."
Ten den došlo k dvěma podivným událostem: z vlhkoměrů někdo vybral sto gramů chloridu lithného a dva studenti nechali ležet na talíři skoro netknutý kus hovězího.
Ráno strčili cornwallskou taštičku do kapsy a zmizeli ve spektroskopické laboratoři.
Po chvíli povolali do laboratoře děkana. Ten shlédl plamenovou zkoušku náplně taštičky a purpurově zčervenal stejně jako plamen po vložení lithiových kationtů.
Bohužel bylo potřeba vyhodit nejen kuchaře, ale i několik šišek salámu, které večer naplnil do střívek.

Šest celých šest sekund před startem se zažehly hlavní motory raketoplánu.
Za tři celé šest sekundy byl start odvolán pro poruchu jednoho z nich.
Raketoplán se vrátil na start za sedmnáct dní.
Po třech a půl minutách od startu hlásilo čidlo na hlavním motoru přehřátí. Naštěstí to byla závada čidla.
Po čtyřech a půl minutách byl návrat na místo startu nemožný.
Po pěti minutách čtyřiceti pěti sekundách selhal prostřední motor.
Osm minut po startu museli vypnout astronauti jištění na dvou hlavních motorech. Naštěstí přistáli v pořádku.
Přes to všechno postavili nepoučitelní raketoplán Challenger za půl roku znovu na startovní rampu.

Domem zněly akordy cemballa. "Lascia il lido, e il mare infido..." pěl roztržitý soprán.
"Caroline! Na co myslíš? Kvarty intonuješ přesně, rytmus držíš, ale víš, že to nestačí."
"Promiň, Williame. Já se soustředím." Zítra je v dílně výplata, musím nasáčkovat peníze, dokoupit leštící pastu na zrcadla, umýt okna, přepsat bratrovu přednášku pro Royal Society, a co uvařím na zítra?
"Nechme toho, Caroline. Pojď na pozorovací terasu. Mám pro tebe dárek. Tenhle dalekohled je jen tvůj."
Caroline Herschelová bratra objala. Vždycky chtěla vlastní dalekohled. Namířila ho vzhůru do tmy a přiblížila se k okuláru. Bratr objevil Uran. Co čeká na ni?

"Tak mladej, jdeme na to. Transformátor byl zapnut naprázdno před čtyřiadvaceti hodinami. Celou dobu předl jako kočka. Žádné bublinky v oleji, relátka šlapala. Začneme ho pozvolna zatěžovat. Dneska nastavuješ ty."
"Brnkačka."
"Mladejch frajerů jsou plný elektrikářský hřbitovy. Neblbni a odrecituj, co máme dělat."
"Postupně zatěžovat po dobu čtyřiceti osmi hodin na třicet až sto procent. Kontrolovat ampérmetry, voltmetry, indikátory teploty a vůbec ciferníky a displeje."
"Začni."
"Třicet dobrý, dávám padesát."
"Neblbni. Neper tolik do tý kočky! Vohřívá se volej! "
"To vydrží. Šedesát!"
"Neper tolik do tý kočky! Přehřeješ ho!"
To, co se linulo z vinutí, nešlo zdaleka označit jako vůni.

Profesor Maxmilian Dreyfuss, obvykle tak rezervovaný, se rozplýval nadšením. "Vážený pane kolego, už nápad s HEMA gelem, který absorbuje vodu a lze ho obrábět, byl geniální! Ale tyhle čtyři kousky, to jsou skvosty! Dokonalý tvar, hladký okraj, perfektní čirost. Oko je klidné, má dobrou slzivost. S tím uděláte díru do světa!"
Profesor Oto Wichterle se potěšeně usmál a zamíchal lžičkou kávu.
"Prozraďte mi, pane kolego, jak jste dosáhl takového výsledku."
"Víte, pane kolego, já si na odlévání kontaktních čoček vytvořil takové udělátko."
Dreyfuss se podíval na věc, kterou Wichterle vytáhl z aktovky, a přes všechnu úctu ke kolegovi zavyl smíchy.

Nevidím zlo.
Musím se soustředit jen na technické a technologické problémy při výrobě a montáži raket.
Těla dělníků, roztrhaná při explozi, odklízejí dřív, než přijdu.
Neslyším zlo.
Přede mnou vězně nikdy nebijí, sám jsem si vybral ty nejschopnější, tak proč si ničit pracovní sílu?
Skladiště je mimo doslech od mé pracovny.
Nemluvím zlo.
Stavíme tu rakety pro mezikontinentální lety. A tím pádem se připravujeme na lety od vesmíru.
Na Londýn je namířili jiní.
Nečiním zlo.
--------------
Jmenuji se Wernher von Braun a jsem konstruktérem a velitelem továrny na výrobu mezikontinentálních balistických raket. A teď mne omluvte, musím balit. Budu měnit zaměstnavatele.

Pečlivě stáhl zatemnění, rozsvítil a políbil dceru na čelo.
"Běž si lehnout. Ráno vyprav Pierra do školy. Musím místo mámy do institutu."
"Nepřišel od ní dopis?"
"Ne, ale určitě se má skvěle."
Anebo kašle krev a dusí se.
"Nemáš se čeho bát, Hélène."
Jen toho, že mě zatknou.
"Dobrou, tati."
Osaměl. Irène chybí jemu i dětem. V práci i doma. Představil si její oči, neposlušné vlnité vlasy, stisk její ruky.
Najednou stála uprostřed pokoje. "Irène!" "Frédéricku! Bojím se o vás. Musíte se mnou do Švýcarska, všichni tři, tady ti jde o život."
Pomyslel na svůj poslední odbojový úkol a přikývl.

Kupole se otvírala jako rozloupnutý pomeranč, až se hvězdná obloha dotkla objektivu Hookerova dalekohledu.
Edwin Hubble přistoupil k okuláru a doostřil obraz. Pokynul dámě. Elsa Einsteinová se sklonila k okuláru, pohlédla do něj a přenechala své místo manželovi. Walter Adams, ředitel observatoře, dojatě pravil: "Vážení hosté, toto je největší teleskop na světě!"
"K čemu je potřebný takový velikán?" otázala se zdvořile Elsa.
Adams začal vysvětlovat: "Zde pan Hubble objevil s jeho pomocí nové galaxie ležící hluboko v kosmu. Rozšiřují se naše hranice poznání. Brzo dokážeme stanovit i strukturu vesmíru."
"Skutečně? Můj muž to obyčejně dělá na druhé straně staré obálky."

Výhonky ho obtáčely pevněji a pevněji. Ze vzdálených vzpomínek k němu dolehl hlas: "Co se stane, žáku Cartere, třeme-li ebonitovou tyč liščím ocasem?" Vylovil pomůcky a modlil se, aby se ozvalo vysvobozující zasršení.
Místo toho se Adéla začala otřásat. Smíchy.
"Počkej, jak to schytáš!"
"Kiš kiš, nenabiješ!"
"Ebonit je přece v triboelektrické řadě nejzápornější!"
"No, to je."
"A liščí ocas je kladný! Musí to fungovat!"
"Ve vlhkém skleníku?"
Zarazil se.
"Co s tím uděláš, tribomoulo?" posmívala se Adéla.
Carter svraštil brvy. Pomocí tyče si přitáhl k ruce létací klobouk, roztočil vrtuli do plných obrátek a odřízl Adélu těsně nad květináčem.

Nikdy více blábolení při fyzice!
Nerozumíte výkladu učitele? Vysvětlete si to mezi sebou!
Přečtěte si otázku, promyslete možnosti, odpovězte každý sám.
Zůstanete ještě chvíli v napětí, zda je vaše odpověď správná nebo ne.
Několik příštích okamžiků strávíte v kruhu svých vrstevníků při diskuzi o otázce.
Tak fyziku mějte v lásce.

Anton Antonovič hladil Gavrilka po nozdrách. "Nooo, malý, klííd, nekřičí na tebe."
Hlas Nikolaje Semjonoviče nabíral na síle i výšce.
Kůň začal ržát a stavět se na zadní. Anton Antonovič se zamračil. Jeho koně nikdo lekat nebude.
"Uklidněte se!" zašeptal tak, že to bylo slyšet na celý sál. "Oba! Vy, Nikolaji Sergejeviči, první! Gavrilko je citlivá duše, nervózní lidi nesnáší!"
Nikolaj Sergejevič dokončil obhajobu klidněji. Nesmí v pacientovi vyvolat syndrom bílého pláště.
"Mohl byste prosím, Antone Antonoviči, pacienta položit?"
"Hají. Pan doktor ti změří tlak. Na ocase, to ještě neznáš. Tiše, malý, on musí poslouchat. A pak trubička. Poslední, slibujeme."

Adresát: Kancelář pro uvádění fyzikálních misinterpretací na pravou míru
Věc: Crookesův mlýnek
Vážení,
prosím, pomozte. Trápí nás misinterpetace otáčení Crokesova mlýnku. Prý jsme zodpovědni za otáčení lopatek my, protože se od lesklé plochy odrážíme a v černé pohlcujeme. Jenže to by se mlýnek musil točit tak, že by lesklá plocha následovala černou, což se neděje. Za otáčení mohou molekuly ohřátého vzduchu. Pokusili jsme se jim vysvětlit, že máme lopatkami točit my, použili jsme ty nejpádnější argumenty, ale vzhledem k poměru energií chápete, jakou jsme dostali nakládačku. Nelze-li přemoci molekuly, zkuste prosím natlouci pravdu do hlav fyzikální veřejnosti.
Vaše zoufalé fotony.

"Byl byste tak laskav a řekl: Pojďte se podívat na mou zahradu?"
...
"Bohužel, nesprávně, zkuste prosím raději povědět: Mohl bych se jít podívat na vaši zahradu?"
...
"Je mi líto, zase špatně."
"Já vám nerozumím? Které slovo jsem řekl špatně?"
"Žádné nebo všechna. Vy jste nepochopil ducha japonštiny. Když totiž chcete požádat hostitele o prohlídku zahrady, řeknete: Byl byste tak neskutečně laskav a dovolil mi spatřit vaši proslulou nádhernou zahradu? A pokud zvete návštěvu do své zahrady, řeknete: Neobtěžovalo by vás popatřit na mou skrovnou zahrádku?"
V tu chvíli jsem pochopil, že i když se japonsky naučím, umět japonsky nikdy nebudu.

Seděli a spokojeně pokuřovali.
"Řetěz Watson-Wattových pozemních radarů na jihovýchodním pobřeží je dokončen," uryl baron Beaverbrook. "Nové Randallovy magnetrony zpřesnily zaměření. A myslím, že takový dosah jako my Němci nemají. Budeme mít brzo na krku jejich technické špiony. Ledaže bychom vymysleli dobrou krycí historku, proč naše protivzdušná vidí dál než jejich."
Winston Churchill zamyšleně kousl do doutníku.
"Mají ji mít. Do jejich rukou padne vojenská zásilka. Top secret. Plná loď mrkve. Jejich vědcům dojde, že je v ní provitamín A, co vyživuje sítnici. Čímž posuneme těžiště německého výzkumu do jiného oboru."
"A myslíte, že jim to vydrží alespoň do zimy?"

Další pokus. Další zápis do deníku. Úspěch, anebo zase neúspěch?
Pracuj. Deset let na tom pracuji. Od té doby, co jsem přiblížil podle Oerstedova vzoru magnetickou střelku k vodiči protékanému proudem a ona se pohnula. To znamená, že pomocí elektrického pole lze vyvolat pole magnetické. Já chci opak - pomocí magnetického pole získat pole elektrické. Napětí, tedy i proud. Pak budeme mít další zdroje proudu, nejen chemické baterie.
Dokonči. Ale jak? Konstantní proud vytvoří konstantní magnetické pole. Konstantní magnetické pole nevytvoří elektrický proud. Ale co kdyby ta pole byla proměnná?
Publikuj. Změnou magnetického toku získáme elektrické napětí. Narodil se nový zákon.

"Zrakové centrum volá okohybné svaly. Mohly byste konečně pohnout bulvou a nezírat na ten zelený obdélník?"
"Litujeme, máme zákaz."
"Tak jinak. Zrakové centrum volá svaly víček. Vy jste zapomněly mrkat nebo co?"
"My bychom rády, ale ona to zakazuje."
"Zavřít taky nejde?"
"Negativní."
"Má šéfová rozum? Zelené a modré čípky ve žluté skvrně jsou přehlcené. Cis retinin dochází, všechen se mění na trans a ona čumí jako v tranzu!"
"A konec. Zelené a modré jsou mimo službu."
"Okohybné svaly, co blbnete? Proč točíte bulvu k té bílé zdi? Chcete vidět rudě?"
"Obdélník? ČERVENÝ?"
"Samozřejmě, paní kolegyně! A teď - vysvětlete proč!"

"Nebojte se, pane, zde anesteziolog vám dá narkózu a bolest přestane. Břicho máte jako prkno, zbytečně bychom vás polohováním trápili."
"Spí? Prosím o předozadní rentgenový snímek břicha pod bránicí, hledáme pneumoperitoneum. Ano, vzduch tam je. Pootočte rentgenku pro horizontální projekci, ať můžeme bublinu lokalizovat. Nevypínejte to, budete za chvíli opět snímkovat. Pacienta si natočím sám. Protržení střeva vylučuji, bude tam prasklý žaludeční vřed. Škoda, že ten není pod rentgenem vidět. Připravte se, budeme operovat. Rutinní postup. Zašijeme žaludeční stěnu a uděláme finální revizi."
"Pozor!"
"Klid, kolego, vše mám pod kontrolou. Tepnu neproříznu a o prsty se snad taky nepřipravím, ne?"

Šílený liják hnaný větrem tloukl do oken. Ještě že natrefili na hostinec.
Promrzlými prsty si nedokázala stáhnout rukavičku. On na tom nebyl lépe. V zoufalé snaze pomoci jí z mokrých šatů použil i zuby. Rozepínal, rozvazoval a trhal, až tam stála jen v korzetu a spodničce.
Podíval se na ni a znovu se roztřásl, ale tentokrát vzrušením. Další závan větru srazil kouř z komína zpět do místnosti a odhozená spodnička se vznesla až ke stropu.
Nadšeně vykřikl a jí bylo jasné, že má vlézt do postele. Popřípadě za kamna.
Sama. Protože on stráví noc šitím horkovzdušného balónu, který konečně poletí.

Rozeběhli se k němu, vrtěli ocasy, loudili cukr, dávali pac. Každým štěknutím skandovali: "Pasteur! Pasteur! Sláva jemu, nezemřeme na vzteklinu! Milujeme ho i přes dvacet jedna včel do kožichu! Pasteur!"
Cestu mu zastoupila zoufalá žena.
"Pro lásku Boží, zachraňte mého syna! Předevčírem ho pokousal vzteklý pes. Náš doktor říkal, že vy jediný můžete."
Pasteur a lékař prohlédli rány Josífka Meistera. Proti infekci byly ošetřeny dobře, virus vztekliny však už koloval v těle. Do dvou měsíců chlapec onemocní a zemře. Pokud se ho nepovede včas imunizovat...
"Josífku, uděláme dohodu. Po každé injekci dostaneš bílou myšku."
Žena poklekla a políbila Pasteurovi ruku.

V roce 1827 pozoroval Robert Brown chaotický pohyb pylových zrnek ve vodě. Posléze bylo pozorováno stejné chování částic tuše. Teoretické vysvětlení jevu publikoval ve svém zázračném roce 1905 Albert Einstein. Praktické ověření Einsteinova vztahu dokončil Jean Baptiste Perrin v roce 1909. Příběh byl - zdánlivě - uzavřen.
V roce 2013 dokončil tým Jamese C. Sturma konstrukci brownovských západek, které dokáží roztřídit viry podle velikosti anebo odstranit nečistoty z vody. Mají mikroskopické rozměry a využívají schopnosti Brownova pohybu pohybovat více s malými částicemi než s velkými.
Za poslední stránkou vědecké publikace základního výzkumu začíná výzkum aplikovaný. A poté uvedení vynálezu do denního života.

"Vizita!"
Do pokoje vplul majestátní primář následovaný suitou lékařů, asistentů, sester a mediků.
"Dobrý den. Diagnózy!"
"Čtyřicetiletý muž, poruchy funkce gastrointestinálního traktu, nausea, vomitus, vomitus cruentus. Interní vyšetření a krevní testy nenašly nic."
"Nuže," rozhlédl se primář, "jak dále postupovat... Fritzi Munku?"
Jmenovaný se orosil. "Navrhl bych rentgenologické vyšetření jícnu a žaludku, pane primáři. S kontrastní látkou."
"Správně. Čtete nejnovější vědecké publikace? Co se zkoušelo?"
"Před dvěma lety aplikoval Rieder potravu značenou bismutem. Velmi dobrá kontrastní látka, ale nejspíš ji tělo nevylučuje. Upřednostnil bych síran barnatý. Nebude tělem absorbován."
"Výborně! Nuže, vážený pane, co snídáte nejraději?"
"Ovesnou kaši, pane primáři."

Poklidný život dvorního matematika Torricelliho rozvířili stavitelé velkovévody toskánského dotazem, jak dostat vodu na terasu ve výšce dvanáct metrů nad spodním jezírkem, když jsou schopni dosáhnout pomocí sací pumpy jen výšky deseti metrů.
Rada pro ně byla jednoduchá, ale Torricelli začal hledat příčinu. Konzultoval problém i s Galileim, a pak ho napadlo použít místo vody rtuť - a hleďme, i ta vystoupila pouze do určité výšky.
Torricelli kdysi napsal, že žijeme potopeni na dně moře vzduchu. Nyní dokázal změřit i jeho hloubku.
A velkovévoda se mohl podivovat, proč postavili druhou, nižší terasu s jezírkem a proč na ní stojí ta pumpa.

Vážený pane,
odepisuji na Váš dopis, který jste adresoval mému snoubenci Nielsovi. Musím Vám poděkovat za veškerou podporu, kterou jste mu věnoval.
Niels celý život bojoval s chudobou a vždy nacházel přátele, kteří byli ochotni mu pomoci odbornou radou i finančním zabezpečením. Odměnou jim byla jen radost z jeho geniálních objevů a možnosti jeho dalšího odborného rozvoje.
Vaše zpráva o získání profesorského místa v Berlíně pro mého milovaného by byla naprosto skvělá. Ale on si ji už bohužel nepřečte. Dva dny před odesláním Vašeho dopisu prohrál boj s tuberkulózou. Nebýt toho, mohl být nyní konečně finančně zabezpečen a šťastně ženat.

Ono se řekne, poslouchejte volání přírody. Jenomže jeho cesta k cíli je spletitá.
Za boltcem je vnější zvukovod, v němž se zvuk zeslabí.
Pak zabubnuje na bubínek. K němu přiléhá soustava tří kůstek - kladívko, kovadlinka a třmínek. Kůstky tvoří páku, která signál jedenapůlkrát zesílí. Stahuje je k sobě nejmenší sval lidského těla, dlouhý pouhý jeden milimetr.
Za oválným okénkem je hlemýžď. Je naplněn tekutinou, do jeho stěny je zapuštěna soustava vlákének, která převádí mechanickou energii zvukového vlnění na elektrický signál, a to tak, že rozlišuje jednotlivé frekvence signálu.
Volání přírody doputuje do mozku. A tam se zarazí o svobodnou vůli.

Zatoužila jsem po domácí majonéze. Opatrně rozbíjím vejce a překlápím žloutek z jedné půlky skořápky do druhé.
"Milý Donato Bramante," pravil Leonardo da Vinci, "vypadá to divně, že přeřezávám vejce pilkou. Nicméně chceme prozkoumat rozložení tlaků v kopuli vejčitého tvaru, a tak nesmíme poškodit základy modelu."
Pouštím mixér na malé obrátky a ke žloutku pomalu přilévám olej. Čekám, kdy žloutek a olej vytvoří emulzi.
"Jakpak vypadá kapka majonézy pod mikroskopem?" zamyslel se Jean Baptiste Perrin. "To jsou úžasné kuličky! Přesně takové potřebuji pro analýzu Brownova pohybu! Ale udělám si je radši z gumiguty!"
Když vařím, mívám vždy plnou kuchyň návštěv.

"Zaberte, chlapi! Vytrhneme ze země ty tři kolíky!"
"Vyvrátíme ten sloup!"
"Už padá! Pozor na krabice, trčí z nich ostré hřebíky!"
"Rozlámejme ty tyče, ať nezůstane nic!"
"Nevědomci, co to činíte?" Před vysokou postavou přímětického faráře uhýbají sedláci pohledy, přešlapují, sekery schovávají za záda.
"Otče," dívá se jeden z nich na špičky bot. "My museli. Jinak by uschlo všechno obilí. Ten povětrnostní stroj..."
"Čím vám vadil?"
"On prý přece měl vysávat z oblohy mraky. Co tu stojí, pořádně neprší. Když tu nebyl, pršelo. Takže za to může. Teď začne konečně zas pršet."
Prokopius Diviš obrátil oči k nebi: "Sancta simplicitas!"

Drahý otče!
Předem mého dopisu přijměte srdečné pozdravy mé i Liviiny. Sestra je opět schopna dojít do kostela, takže se můžeme spolu za Vás modlit.
Dej Bůh, tatínku, abyste Vám zase bylo lépe. Jak mi psal Viviani, Váš zrak se prý zhoršil. Neklesejte však proto na mysli, Bůh Vám odebral světlo Vašich očí výměnou za slavné objevy pohybu slunečních skvrn, a pro potěchu Vám posílá věrného přítele, který je Vaší zřítelnicí i rukou. Jistě vymůže povolení, aby Vás navštívil Torricelli, takže se budete opět oddávat radostem přírodní filosofie.
Bohdá dle Vašeho diktátu sepíše i Discorsi.
Opatrujte se, drahý tatínku.
Virginie