Vévodovi každý vyhoví, a rád

nesoutěžní kousek typu "nemohu si pomoci"
Velitel stráže měl dobrý pocit: ochránil svého pána před nákazou. Nikdo neprověřený se do jeho blízkosti nedostane.
Jenže vévoda v Paláci nebyl. Od svítání pomáhal ve čtvrti služebníků.
Po poledni chvíli odpočíval, když na jeho obličej padl stín.
„Myslíte, že umřu, pane?“
Kloučkovi bylo asi sedm. Ruce i tváře měl poseté černočervenými vředy. Nemoc postupovala.
„Budeš v pořádku, Tami,“ ujistil ho.
Chlapec natáhl ruku. Na dlani plné boláků leželo zelené jablko: dar vděčnosti.
Vévoda ho bez váhání uchopil a zakousl se do něj.
Smrť, který držel hošíka za rameno, jen nevěřícně zavrtěl hlavou.
Pak kluka pustil.
JÁ MOHU POČKAT.