Ráno

Dýchat, hlavně dýchat, i když to skoro nejde. Klopýtala prosluněnou ulicí a přitom vytvářela scenérii typickou pro noční stíny. Sousoší nepřípadnosti. Veškerou pozornost věnovala tomu, aby jí nohy odnesly dál, aspoň o jeden, o dva kroky. V hlavě prázdno. A nebo příliš plno? Tolik se jí točila, že ani nevěděla. Žaludek se jí zvedal, marná snaha, už stejně neměla co vyzvracet. Kolemjdoucí se od ní odvraceli, tak jednoznační ve své maloměstskosti, nezpochybnitelní ve své morálce. Odvrátila se taky, neuměla se jim vysmát a nechtěla se vidět v zrcadlech jejich pichlavých očí. Vlastní hranice. Asi byla šťastnější, když je ještě neznala.