Vzpomínka, nůžky, oko, znáte to

,,Pssst! Něco slyším!"
,,Neslyšíš!"
,,Kroky."
,,Kdo by tu chodil, zamkla jsi."
,,Asi."
Viděla jsem, že je na tom stejně, bojí se. Vyskočila jsem a zamkla dveře.
Vrazila jsem jí do ruky kružítko a sobě nůžky, jediné zbraně co jsme měly.
,,Moment překvapení je největší výhoda!"
S napřaženými nůžkami, jsem začala odemykat... klapnutí zámku a ticho... Už jen klika.
Stály jsme ve zbrani, sbírajíc odvahu, když se dveře otevřely.
Instinktivně jsem máchla nůžkami a neminula.
Onen chodec byla má sestra, která utržila jen škrábanec pod oko, cenťák výš a byla by slepá.
Dodnes se nám směje, ale bez ohlášení už nechodí.