Osobák

Tahali jsme sirky. Tohle byl běh, u kterýho šlo o kejhák, a to jako vážně. Můžete třikrát hádat, na koho to vyšlo.
„Tak jo,“ nadechla se Janine. „Potřebujeme odlákat zombíky od základny a to co možná nejrychleji. Tohle by je mohlo přimět pohnout zadkem.“
Podíval jsem se do kýble. Byl z polovičky plnej něčeho, co připomínalo zvratky namíchaný s gumídkama.
„Fajn,“ řek‘ jsem, „nechci vě…“
Janine vzala kýbl a převrhla mi ho na hlavu.
Zaječel jsem jak ženská. Prostě to ze mě vylítlo.
„Se pobleju! Smrdim jako tejden starý mozky!“
„Smrdíš jako čerstvý mozky. A teď běž.“
Běžel jsem. Rychle.