Stála nad propastí života, ztracená v sobě i světě. Stála tam sama a koukala se dolů. Vítr si pohrával s jejími vlasy, ten lehký vítr, který předpovídá bouřku. Slzy jí hladily po tvářích, bylo jich tolik, že už je přestala stírat. Přemýšlela a váhala, zoufale se snažila chytit něčeho pozitivního. Nějaké pěkné vzpomínky nebo snu, co by jí od okraje propasti odstrčil vzad. Nemohla nic najít, propast v ní se stále prohlubovala. Čekala a zrak upírala k nebi.. Ještě jeden paprsek slunce, prosím.. V ten okamžik, ji chladná kapka deště dopadla na tvář... Rozpřáhla paže, zavřela oči a naklonila se...
Jen jeden paprsek, někdy stačí tak málo, ale přesto je to tak moc.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit