Tichý rozhovor

Mlčí. Mlčí tak hlasitě, jak to snad nikdo jiný ani nedokáže. Jeho teple ledová očka se upírají přímo na mě. Nehýbá se a skoro jako by ani nedýchal. Každá vteřina je delší než ta předchozí a nedaří se mi potlačit údiv nad tím, jak si najednou začínám připadat. Ten intenzivní pocit, že očima provinilce se tady rozhlížím já. Naplňuje mě od konečků prstů až po krk a tam se rozpíná a hrozí výbuchem. Toužím po slovech tak strašně moc, jako už dlouho ne. Jakýchkoli.
Ano, je pravda, že na chyby dvou bývají dva. Ale první jsem se ptala já!
Proč?