Mezi vločkami

Někdy hledáme své děti v obláčcích páry, které nám stoupají od úst. Vyhlížíme čerstvý sníh, jestli se v něm k našemu prahu nebudou krást stopy. Ale pak si připomeneme, že sněhové dívky nikdy neunesou horko lidského srdce nebo plamene. I tak ji občas zkoušíme znovu vytvarovat.
Někdy se díváme na krví potřísněné závěje po honu a říkáme si, jestli něco podobného vídávala naše matka, když kašlala do kapesníku a přála si dcerušku s tak rudými rty a bílou pletí. Jeden z lovců nás brzy bude muset zabít.
Někdy však všemu navzdory doputujeme do severní země a vysvobodíme svou ztracenou lásku.