Prázdnota

Stáli na hranici lesa. Nebe bylo světlé, pokroucené větve stromů se proti němu rýsovaly jako ohořelé paže vzpínající se v zoufalé prosbě o milost. Bylo ticho; teď už ano. Eärendil vyplouval, jasný silmaril se vyhoupl nad obzor.
„Kdy jsi naposled plakal?“ prolomil mlčení Maedhros.
Maglor se na něj nepodíval. Řekl jen: „Už si nevzpomínám.“
„Bojím se, že už to nedokážu, bratře.“
Maglor se zhluboka nadechl. V chřípí stále cítil pach krve. Plášť se zdál těžší a těžší.
„Mám pocit, jako by ve mně rostla prázdnota, uzlovala mi střeva a požírala mě zevnitř…“ pokračoval Maedhros.
Maglor přikývl: „Já zvracím každé ráno.“