Pedro

Svoboda byla opojná.
Chutnala jako tráva u cesty, jako voda z louže, jako kus utopence zpod stolu na zahrádce hospody.
Voněla jako večerní mlha z řeky, jako rozpálený asfalt, jako potkan, který zmizel v nedovřené popelnici. Voněla jako tajná značka na rohu.
Svoboda volala. Volala jako stovky cvrčků na louce mezi přivaděči na dálnici, jako děti za plotem hřiště, jako rozzlobený uzenář.
Volala jako jeho vlastní lidé.
"Pedro! K noze! Pedroooooo!"
V noci, když usínal pod hvězdami, mu chyběli. Hlavně ti malí. Kudy se k nim vrátit? Už je necítil ani neslyšel.
Naštěstí měl ještě svůj obrázek, napsaný v uchu.