Čas, kdy se nikdy nikde nic neděje

Dopolední klid. Takový ten čas, kdy se nikdy nikde nic neděje.
Slunce svítilo vysoko na obloze. Opékalo jim zátylky. Pot jim v těžkých kapkách stékal po zádech. Košile už dávno odložili. Teď litovali, byli spálení na troud. Jeden myslel na to, že už se asi na zádech nikdy nevyspí a přemýšlel o tom, jak to vyřeší, protože tak spal vždycky.
Poslední kop. Objevily se před nimi vrata. Právě včas. Podle jejich propočtů bylo za dvě minuty poledne a ony se měly otevřít. Čekali. Nic. Čekali ještě dvě hodiny. A stále byl takový ten čas, kdy se nikdy nikde nic neděje.