Svoji, napořád

Znal všechna její zákoutí. Znal každý zákrut, kličku, meandr, kilometry poklidné hladiny i zpěněné hřbety peřejí. Znal tenounký, ledově sladký pramínek vysoko v horách, věděl, kde se ze zurčícího potůčku stává divokou bystřinou, tisíckrát sledoval její cestu ze strmějících štítů, klikatou jako život, osamělou jako smrt. Znal ji za nocí, znal všechny odstíny západů slunce ve vlnách. A znal dobře i tohle místo, místo, kde se její rozlehlý, důstojný proud pomalu, rozvážně vléval do Řeky všech řek. Jeho milovaná, ta, kterou nedokáže opustit.
Neozvalo se nic, když vklouzl pod hladinu. Voda ho přijala bez námitek. Byl její, a ona jeho.