Poslední

Za noci sebrali své zuby a drápy,
hádali, sečetli, co lidi trápí.
Větřili ve vzduchu, že žene se změna,
a jedna z bran byla nezamčená.
Všichni moc toužili prozkoumat svět,
z vězení proklouznout, nehledět zpět.
Stvořeni byli z hlubiny snění,
dary a zmary tak štědře obdaření.
Můry žalu křídly třepotaly,
krkavci zrady skřehotali,
zoufalství našlo si poslíčky výry
a hydry válek dštily své síry.
Když prchli do dálky ti podivní tvoři,
ozval se šramot v laboratoři.
Ve skříňce, v lahvičce zní tiché škrabání,
ta náhlá samota hrůzu jí nahání.
Poslední zůstala – ach, kam se poděje?
Nejmenší, ztracená myš dobré naděje.