1. Rybářská výprava

Na zastávku autobusu to neměl daleko, ale rozhodl se radši jít pěšky. Třeba cestou vychladne.
Zapnul si bederní pás batohu a posunul pouzdro s pruty. Dveře za sebou tiše zaklapl, jak byl zvyklý. Není třeba dělat nějaký povyk. Pružným krokem, který popíral jeho padesát let, se vydal na vlak.
Šel rychle a soustředil se na cíl cesty. Nádraží. Sám.
Přistihnul se, že se na tichý víkend nezřízeně těší. Po těch letech už mu ani nebylo smutno.
Asi si zvykám.
Kde udělal chybu? Nikde. Škole moc nedal a narukoval v šestnácti. V osmnácti služba v Severním Irsku, služební postup. Několik pokusů dostat se k SAS, ten poslední dokonce skoro úspěšný. Nakonec se do zahraničí stejně podíval.
Něco mu chybělo, stárnul. A najednou láska až za hrob, musíte se vzít rychle, to víte, on je voják... co kdyby se něco stalo? První a pak druhé dítě, počaté během krátkých dovolených, pak i delší volno. Doma ho to dusilo, děti ječí, kdyby nebyly tak roztomilé, tak by lidstvo asi dávno vyhynulo, protože takhle se přece žít nedá. A kdo je ta žena, se kterou spí, a proč si ji vlastně vůbec bral?
Stejně není doma. Pořád je někde válka.
Vracel se domů; vždycky se vracel domů. Děti rostly a byly z nich najednou zajímaví tvorové; Rose závodně plavala a Jake hrál fotbal. Chodívali spolu na ryby. Byl na ně pyšný, i když je vlastně neznal.
Pak konec služby, už byl moc starý, má dost našetřeno, může žít v pohodlí.
Willowbrae je nová čtvrť, trochu drahá. Malé řadové domečky, aspoň v jejich ulici, ale každý má aspoň miniaturní zahrádku a hned nad nimi se tyčí Artušovo sedlo. Když už nemůžeš zvládnout lidi a město, tak si vyběhneš na kopec a najednou jsi volný.
A na kopec běhá často.
S ženou si nemají co říct, ale po těch letech jim to vlastně ani nevadí. Jsou spíš spolubydlící než partneři, ale známe horší manželství.
Děti, ach ty děti. Kde jsou ty časy kdy hodily tašku do kouta a vybíhaly ze dveří. Sedí ve svých pokojích, na hlavě sluchátka, a křičí na počítač.
Měl neustále dojem, že někde udělal nějakou chybu, ale neuvědomoval si jakou. Dřív je skoro neznal, protože se nevídali. Teď s nimi sice bydlel, ale neznal je už vůbec. A taky se nevídali.
Stejně to zkoušel. Třeba teď, ve škole měli volno. Dcera nebyla doma, už zase přespávala u kamarádky, ale syn...
„Nechceš na ryby? Jedu do Inverness a mám tam zamluvený člun, projedeme jezera...“
„Večer mám raid,“ odmávnul ho Jake. „Možná příště.“
Ani se na něj nepodíval.
Dveře zaklaply tiše. A když šel rychle, tak nepřemýšlel. A přece... možná... příště.
Měl rád tuhle cestu na nádraží. Pod Artušovým sedlem a potom kolem nového skotského parlamentu. Ať si kdo chce co chce říká, tahle budova vypadá, jako by sem patřila odjakživa. Vlní se jako moře a vypíná se jako mořské útesy. Rákos na oknech a střechách vtahuje do betonové džungle přírodu. A zcela zastiňuje královnin palác přes ulici.
Trochu si zašel Královskou mílí, ale vysloveně jenom proto, aby si koupil sendvič... a aby k nádraží mohl seběhnout uzoučkým průchodem. Město kypělo turisty, ale tahle místa měl rád i tak.
Pohodlný vlak ho unášel k Inverness. Pořádně se uvelebil ale až tehdy, když přejeli červený železniční most. Toho výhledu se nikdy nemohl nabažit.
A pak už na sever, stále na sever. Někde za Pitlochry snědl sendvič a zapil ho čajem z termosky. Do Inverness to netrvalo nijak dlouho.
Tady na severu nebylo tolik turistů jako v Edinburghu, ale nádraží bylo stejně slušně zaplněné. Pomalu se proplétal kolem obchůdků s upomínkovými předměty, značkovými "tradičními skotskými" čokoládami, whiskami, špendlíky s bodlákem, svetry z ovčí vlny a podobnými předměty. Vydal se cestou kolem hradu, jeden most, kousek po staré známé A82, druhý most a už měl marínu na dohled.
Jako mladý občas plachtíval, ale teď si víc cenil pohodlí. Čekal na něj pěkný motorový člun, na který by se vešlo i pět lidí.
Bude mít spoustu místa.
K večeři si koupil rybu s hranolky, ale ta, zapomenutá, chladla v kajutě, když odvazoval lana. Měl hluku a civilizace až dost. Ze všeho nejdřív vyjede ze města.
Člun pomalu prdlal kanálem, s přehledem dodržoval maximální rychlost a on cítil, jak se s každým ujetým yardem uvolňuje víc a víc.
Proč vlastně žijou lidi ve městech? Tady se dá teprv dýchat!
Zakotvil kousek nad Dochgarroch Locks. Před sebou už viděl nízké kopce; aspoň v téhle části jezer byly ještě nízké.
Uvidíme, kam se zítra dostanu.
Snědl smutnou a lepkavou rybu s vychladlými a gumovými hranolky a chutnalo mu jako nikdy. Hlasitá hudba z lodi o kus dál mu ani moc nevadila, stejně si zítra může přispat. Čeká ho Loch Ness, to na rybaření moc není, ale bez potíží by ho měl zvládnout přeplout, zvládnout odpolední otevření zdymadel ve Fort Augustu a k večeru už by se měl uvelebit v některém z tichých ramen Kaledonského kanálu. Tam by mohly brát jako zjednané.
Ale po pravdě řečeno, tenhle výlet ani tak moc není o rybách.
Hudba utichla.
Rozsvítil kotevní světlo, ale v kabině nechal tmu. Aspoň mu do ní nenalétaly muchničky. Snad bude zítra foukat, i když naštěstí se nad jezery nedrží.
No jo, výhody táboření na lodi.
Z lodi po proudu zněl hlasitý hovor.
Na lodi proti proudu někdo zvučně chrápal.
Úplně jako v kasárnách.
Úplně jako doma.
Vzduch byl svěží a čistý, všude klid a mír.
Vlastně lepší než doma.