15. Bezpečné území

Vyjet na odpoledne nebo už ráno, však je to jedno. Auto s radostí polyká míle. Jedou ve dvojici, na sever. Ostře zelená tráva hovězí farmy v Great Glen se jim vypálí do sítnice; tady se pěstují stejky. Ve Spean Bridge nahoru do kopce, zdraví je monument tří vojáků hledících k masivu Ben Nevisu. Dneska nemají moc dobrý výhled, mraky jsou nízko.
Široká, rovná silnice kolem Loch Lochy, několik odpočinkových míst obsahujících asi tři obytné vozy.
V noci jim bude zima.
V Lagganu přejíždějí kanál, most je dole. Asi zůstane dole nějakou dobu.
Kolona se rozvětví v Invergarry. Červené auto pokračuje po břehu Kaledonského kanálu, šedé míří do kopce.
Tahle trasa je zelená, to je ověřené. Ale stejně; autorádio je vypnuté. Potřebují zůstávat ve střehu, jeden nikdy neví.
Vzájemný hovor je ale povolen. Dokonce vyžadován. Mluvte na řidiče, ať vám neusne, říkali v autoškole.
Ale neočekávejte, že vám bude nějak podrobně odpovídat.
„Teda takhle prázdnou silnici tu nepamatuju.“
„U-hm.“
„Jako jo, možná, když jsem byl kluk. Já jsem z Inverness a tady v tom okolí jsme trávívali prázdniny...“
„U-hm.“
„... ale tenkrát teda tady takhle pěkná asfaltka nebyla. Spíš se jezdívalo přes Invermoriston, jak je tam ta A887 podél potoka. Mírné stoupání, ne tady to stoupání do sedla.“
„Hm.“
„Sakra, to je výhled, vidíš to? Modříny jsou už zelený, to je panečku... jestlipak si budu moct zarybařit. V týhle době asi dovolenou hned tak nedostaneme.“
„Hm.“
„Nojo. Máš pravdu.“
„U-hm.“
„Hele... mlha! Teda mrak. To teda přišlo úplně znenadání.“
„Jo.“
„Zase lepší, než kdyby svítilo Slunce. To bychom za chvíli, až zatočíme, jeli celou cestu proti němu. A to je dost nepříjemný.“
„To je.“
„V těch serpentinách v klesání dávej bacha, navlhlý kloužou.“
„Jasně.“
„Jo, hele, já vím, že je to jako ověřeně bezpečná oblast, ale neměli bychom zastavit tam... u tý benzínky u přehrady? U tý drahý? Jen tak se poptat, třeba budem moct vyzelenit něco navíc.“
„Dobře.“
„A jsme na křižovatce. To šlo fakt rychle, když se před náma necoural žádnej turista. Hoď tam blinkr... u mě dobrý...“
„Chrisi?“
„No?“
„Drž hubu.“
Někteří řidiči prostě nemají rádi, když na ně mluvíte. I když je to čistě pro jejich dobro.
V autě zavládlo mírně dotčené ticho.
Benzínka u přehrady, ta drahá, měla vypnutý poutač a v obchůdku zhasnuto. Na tabuli nesvítily ceny pohonných hmot, o deset pencí dražší než na Skye a o třicet než ve Fort Williamu.
Nikde nikdo.
Panovala tu atmosféra opuštěného westernového městečka nebo začátku nějakého hororu.
Na parkovišti ale nestálo žádné auto. Bylo docela jasné, co se tu stalo.
Pumpař nepřijel na směnu.
Chris měl pravdu, silnice byla nezvykle pustá.
Právě proto, asi kvůli zákonu schválnosti, potkali v klesajících serpentinách malý náklaďáček. Jel sotva čtyřicítkou, kola za středovou čarou. Předjet se nedal.
A zrovna tady. Kde by se dalo samospádem krásně zrychlit.
„Třeba odbočí na Glenelg, hele, teď bude odbočka. Tam je trajekt na Skye, víš to? Jo, to je fakt. Než postavili most, tak tady bylo spoustu trajektů, ale tenhle snad jediný zůstal, teda pak ten z Mallaigu. Bez mostu byla Skye pěkný zapadákov...“
„Chrisi... mlč.“
„Neodbočil. Škoda.“
Řidič zavrčel.
Na široké a rovné silnici bylo náklaďáček snadné předjet. Ale o mnoho rychleji stejně nejeli, přece jen chtěli zachovávat rozumnou spotřebu.
Stejně se jim jelo lépe, když nemuseli koukat na zadek cizího auta.
Brzy je pozdravila známá silueta Eilean Donan. Parkoviště bylo poloprázdné, tedy relativně. Přesto však obsahovalo víc aut, než viděli za celou cestu.
Zajeli na ně.
Překvapivě, návštěvnické centrum bylo zavřené. Až na záchody, samozřejmě. Budku na kraji mostu však přes to hlídal mladý muž v kiltu a s mečem u pasu.
„Dobré odpoledne. Vy tu pracujete?“
„Hrad je pro veřejnost zavřený.“
Chris spolkl poznámku, že oni by si vstupenku stejně nekoupili.
„To vidím. Nás ale zajímají spíš... informace.“
„Ne o hradu,“ skočil Chris do řeči svému kolegovi. „Spíš o zdejší situaci. Jistě je vám známo, že celkově je poněkud nejasná.“
„Náčelník Mackenzie má jasno,“ pokrčil rameny strážce. „Stěhuje rodinu do hradu. A ujímá podle svého zákonného práva vlády.“
„Aha.“
„O svoje lidi se postará.“
„To je.. dobrý...“
„Jenom pro místní, promiňte.“
„Né... to nevadí.“
„To je dobře. Jsem rád, že nic nenamítáte. Meč nenosím na ozdobu.“
„Um... dobře...“
„Vím, ještě před pár dny by to bylo protizákonné, ale situace se poněkud změnila...“
„To ano...“
Mladík poněkud roztál. Asi se trochu obával větších námitek a možná i toho, že bude muset uplatňovat zdejší zákon i silou. Když si uvědomil, že návštěvníci opravdu jenom projíždějí a nechtějí zabrat hrad (který očividně považoval za strategicky důležité místo), nebo si stěžovat, ústně ani písemně, s ochotou poskytl informace o sjízdnosti blízkých komunikací.
Tým tedy mohl vyzelenit silnici až do Lochcarronu, poděkovat, a opatrně odjet.
„Tady možná budou problémy,“ prohlásil zachmuřeně řidič a spojil se vysílačkou s Fort Williamem.
Pomalu už se šíralo. Do Lochcarronu to nebylo daleko, ale chtěli ještě zkontrolovat cestu do Plocktonu. Původně plánovali zůstat na parkovišti u hradu, ale v nové situaci se to nezdálo rozumné, jeden nikdy neví. Proto jen přejeli most a zaparkovali na Ardelve Pointu.
Výhled na hrad byl naprosto úžasný.
Cvak!
Majestátní budovu ozářilo osvětlení. Žluté a oranžové. Skotská vlajka se v něm nádherně vyjímala.
„Teda, to je žrádlo.“
„Hm.“
Podělili se o konzervu a na vařiči udělali čaj, ošizený, bez mléka.
Užívali si výhled a ticho.
Cvak!
Osvětlení zhaslo.
Svítící okna hradu taky.
I světla v Dornie.
„Člověče, ten hrad je to... moderně rekonstruovanej.“
„No a co.“
„Maj tam splachovací záchody.“
„A?“
„Bez elektřiny jsou v hajzlu. Haha, v hajzlu. Záchody maj v hajzlu. Hahaha.“
Povzdechnutí do tmy.
„Co jsem komu udělal?“