Zlámaljelitovi

Pankrác, Jenovéfa a Zdirad pochodují po pěšině na zalesněné stráni. Občas spatří veverku, případně nějakého ptáčka, jinak kromě nich tam není ani živáčka. A to se drží turistické značky! Idylku nenaruší ani občasné prosvištění rychlovlaku po trati zamaskované v zeleni na dně údolí.
Uvolní pěšinku na projetí cyklistovi, který je nadlouho posledním člověkem, kterého potkávají. Ten si ale dá, v tomto náročném terénu!
Přicházejí ke zřícenině, či spíše zbytkům hrádku. Tam též pusto, jako by tam od jeho zániku ve středověku nikdo nebyl.
Lidé jsou dnes líní, myslí si Pankrác. Ale zase si to tu sami můžeme mnohem lépe vychutnat!

"Zdirade, pohni trochu, stále ještě nemáš zakryté ani dno toho kyblíku," popohání Pankrác synka sbírajícího borůvky.
"No jo, tatínku, když ty mu dáš tak obří nádobu, to pak nepřibývá," zastává se Zdirada Jenovéfa.
"Ať je rád, že jsem mu nedal padesátilitrový barel..."
"Legracisto, chtěl bys, aby nasbíral nekonečno borůvek."
"Kolik je nekonečno?" ozve se Zdirad.
"Strašně moc, tolik borůvek se nevejde ani do toho padesátilitráku," odvětí Pankrác.
"A kolik se tam vejde?"
"Takových sto tisíc, dvě stě tisíc..." odhaduje Pankrác.
"Sakra, chlapi, pusy vám jedou a ruce stojí," péruje oba Jenovéfa.
"Tak tedy do toho, nezůstávejme na dně!" zvolá Pankrác.

"Zdirade, do toho vagónu ne, tam je první třída" usměrňuje Pankrác syna.
"Prvňáci?"
"Ne, ve vlaku to znamená něco jiného. První třídou jezdí patriciát, elita, prostě ti
hodně bohatí a vysoce postavení, pokud nezhrdají veřejnou dopravou, a druhou třídou plebs, tedy my ostatní."
"A dalšími třídami?"
"Jsou tu jen dvě. Kdyby jich bylo devět, jako ve škole, tou poslední by musel být asi dobytčák."
"Však pro některé by se hodil," komentuje Jenovéfa nepořádek v kupé.
"My se tu ovšem budeme chovat čistotněji, než ti pasažéři před námi. Pamatuj, Zdirade, ač plebejec, můžeš být jemný a kultivovaný jinoch," praví významně Pankrác.

"Tuhle starou mapu, Zdirádku, brát nebudeme, raději si vytiskneme novou, podívej, hic sunt leones," praví Pankrác.
"Co??"
"Zde jsou lvi."
"V Rakousku mají lvy?"
"V přírodě tam samozřejmě lvi nejsou a nebyli. To se říkávalo o neprobádaných končinách, které na mapách značili právě takto bíle. Rakousko ovšem nebylo neprobádané, ale tajné."
"Jak to?"
"Aby se tam našinci nepokoušeli uprchnout. Ono by to stejně ani s mapou nebylo lehké, neboť tam byla železná opona."
"Co to bylo?"
"Vysvětluj, tatínku!" pobízí Pankráce Jenovéfa.
"To ti povím na místě samém, ještě tam z té opony mají malé zbytky na památku," odkládá odpověď Pankrác.

"Tati, co to je?"
"Tento pionýrský šátek tu mám jako memento na něco, na co nejsem hrdý. Jako většina ostatních jsem myslel, že stát se pionýrem je něco, co nelze odmítnout. Jen výjimečně se mezi námi našli disidenti, kteří mezi pionýry nevstoupili."
"A teď mu, tatínku, vysvětli, co je to disident," zareaguje Jenovéfa.
"Disident je ten, kdo jde proti proudu, proti tomu, co většina ostatních považuje za správné. Já to, bohužel, na rozdíl od jednoho mého kamaráda, nebyl."
"Proč?"
"Protože jsem věřil většině. Buď rád, Zdirádku, že tebe už dnes nikdo do žádné organizace nenahání, to je opravdu vymoženost demokracie."

"Ne, děkujeme, nebudeme chtít!" odmítá Pankrác rázně a spěchá se Zdiradem pryč z dosahu agitátora rozdávajícího časopis s názvem Probuďte se!
"Proč?" ptá se Zdirad.
"Potřebujeme se probudit? Nepotřebujeme. Přece nespíme!"
"Ale nikdo nemůže číst ve spaní. Pro koho ten časopis tedy je?" namítá logicky Zdirádek.
Pankrác cítí, že bude muset s pravdou ven.
"Ten časopis píší Svědci Jehovovi pro ty, které chtějí dostat do svých řad."
"Kdo je to ten Jehov?"
"Říká se Jehova a ty se s ním nikdy nezaplétej!"
"Kdo to tedy je?"
"Ten, kdo tu všechno řídí. A kdo říká, že je jeho svědek, ten kecá."

Každý teď tvoříme
svou vlastní množinu,
máme kolem sebe
obrovskou bublinu.
Bublina pevná je,
zcela neprostupná,
a tak Ty, Tabito,
jsi tak nedostupná.
Pojď, zkusme prorazit
ty naše bubliny,
a nás, prvky, spojit
do jedné množiny.
Přestože Zdirad jsem,
radím zdi rozbourat,
Tabito, prosím, věř,
že Tě mám tuze rád.
Vyluzujme spolu
tóny harmonické,
naše soužití, snad,
nebude dramatické.
Tak jako ty tóny,
budou souzníti nám,
i ty naše duše,
Tabito, přísahám.
Na cestě životem
chtěl bych Tě provázet,
ach, jak já moc toužím
o to se ucházet.
A až nám vyhládne,
má milá Tabito,
nám dvěma rozlomím
nějaké jelito.