Zlámaljelitovi

"Jsme v končině kavárnami oplývající, dnes svačíme zde," praví Jenovéfa.
"Třikrát sachr, dvakrát horkou čokoládu, jednou latte macchiato," objednává Pankrác.
"Mají zde i alžírskou či irskou," konstatuje Jenovéfa.
"Ano, ale po ránu alkohol nepiji. Výjimku jsem udělal jen jednou za sto let."
"Kdy?" je zvědav Zdirad.
"Po vítězství našich hokejistů na olympiádě v Naganu. To jsem oslavil štamprletem slivovice, ač bylo teprve osm ráno."
"To aby naši sportovci příliš nevyhrávali, sic budeš ohrožen alkoholismem," přehání Jenovéfa.
"Člověk musí pečlivě vybírat a nevytvářet si nejrůznější záminky. Ostatně Nagano dodnes označují jako turnaj století. Dnes tedy budeme hřešit pouze mlsáním," dí Pankrác.

1. -Omáčku ostrou či jemnou?
-Určitě jemnou!
2. -To pálí jak čert!
-Je v tom vzácné koření. A v Indii toto jedí i mnohem menší děti.
3. -Nezapomínej, tatínku, že v Indii mají plechové děti, jak bylo řečeno v jistém seriálu.
4. - Proč se, sakra, nedržíme jelit?

Život, ten probíhá,
nahoru a dolů,
proto ho, Tabito,
prožijme spolu.
Ač nejsem Tydlitát,
tydlitátuji rád,
když hudba souzní nám,
mám žízeň jako trám.
Tu žízeň po lásce,
tak mne už občerstvi,
má touha čistá je,
není to obžerství.
Být s Tebou napořád,
Tvé duši nablízku,
světem bych prochodil
nejednu tenisku.
Nechť duše souzní nám,
tak jako muzika,
flirty a nevěry,
to se mě netýká!
Na rukou budu Tě
v životě nositi,
proto už začínám
svaly si mastiti.
Neboj se, nezradím,
mám svou rodovou čest,
a o Tvé blaho chci
bojovat ostošest.
Tak prosím, uvěř mi, Tabito,
Tvůj Zdirad Zlámaljelito.

"Podívej, Zdirádku, to je vila skoro jako zámek," ukazuje Jenovéfa.
"Podnikatelské baroko," konstatuje Pankrác.
"A existuje třeba i podnikatelské rokoko?" ptá se Zdirad.
"Doufám, že ne, ovšem nejsem si jist. V hlavách zbohatlíků se vylíhne ledacos a za peníze architekt vyprojektuje cokoliv," odvětí Pankrác.
"Jednou si postavím něco podobného!" prohlásí Zdirad.
"Doufám, že pokud se na to zmůžeš, tak si postavíš něco vkusnějšího," reaguje Pankrác. "Zatím si můžeš stavět vzdušné zámky."
"Vzdušné zámky?"
"Ano, to může každý. Vzduch je zadarmo. A nikomu se při tom nepodaří vytvořit takovou příšernost," konstatuje Pankrác.
"Protože vzdušný zámek zůstává ve stavitelově fantazii," doplňuje Jenovéfa.

"Konečně chlapštější využití zrcadla!" konstatuje Pankrác periferně zahlédnuvší Zdirádka zkoušejícího si v trenýrkách kulturistické pózy.
"Koukej, tati, na mé bicáky!"
"No, zatím spíše bicáčky. A taky tricáčky a quadricáčky. Ale začni cvičit a bude to lepší. Také jsem v mládí schwarzeneggřil," vzpomíná Pankrác na svá studentská léta.
"Co?"
"Snažil se přiblížit Schwarzeneggerovi v kolejní posilovně čili schwarzeneggrárně. Koupím ti k narozeninám nějaké přiměřené činky a s nimi můžeš začít. A až povyrosteš, vezmu tě do nějaké schwarzeneggrárny na posilovací stroje."
Tu se vrací domů Jenovéfa a okamžitě reaguje:
"Chlapi, zítra na chatě naštípete dříví! To bude nejlepší schwarzeneggrárna! A nejsmysluplnější!"

"Jdu sklepničit," hlásí Pankrác odcházeje s s čímsi do sklepa.
"Ničit sklep?" ptá se Zdirad.
"Ne, dělat sklepníka."
"To těžko, víno tam nemáme," uvádí rozhovor na pravou míru Jenovéfa.
"To je pravda, já jsem tak nanejvýš sklípkan," přiznává Pankrác. "Sklepník čili sklepmistr, nebo také sommelier, je odborník na víno, který se o ně ve sklepě stará. A radí lidem, jaké víno si mají dát k jakému jídlu. Je to zajímavé povolání."
"Tohle by mne bavilo," praví Zdirad.
"Proč ne, tak se dobře uč!" odvětí Pankrác.
Stejně je mu jasné, že to Zdirádka brzy přejde, podobně jako automechanik či módní návrhář.

"Zdirade, co to píšeš za úkol?" táže se Pankrác.
"Opisuji školní řád!"
"Co???"
"Někdo kecal v hodině, a tak máme celá třída tento zvláštní úkol. Nejradši bych se na to vy..."
"Žádné vy..., pěkně to dopíšeš, budeš zkrátka držet krok a pusu!"
"Proč?"
"Protože jsi paní učitelce subordinován!"
"Tatínku, vysvětluj rozumně!" zasahuje Jenovéfa.
"Tak jinak: škola bez kázně je jako mlýn bez vody, pravil již dávno sám veliký Jan Ámos Komenský."
"Ale kolektivní trest je nespravedlivý, tati..."
"Zdirádku, teď jsi především členem kolektivu, kde musí být disciplína, jinak byste všichni takříkajíc lezli po stromech jako opice, v individuum musíš dospět."

"Zdirade, co děláš pořád před tím zrcadlem? Nic proti upravenosti, ale toto se už na chlapa nehodí!" hubuje Pankrác.
"Vyčesávám si vlasy nahoru, chci být cool!"
"Nemyslím, že by to bylo až tak úchvatné. A rozhodně v tom není holá závist," přejede si Pankrác mimoděk rukou přes svou pleš. "A taky není cool říkat pořád cool."
Pankrácova slova nepadají na úrodnou půdu, proto kázání pokračuje:
"Dej si bacha, ať nedopadneš jak ta marnivá komorná z Pernštejna!"
"Jak?"
"Musíme tě s maminkou brzy na ten hrad vzít," praví Pankrác věda, že správný efekt bude mít ta pověst jen na místě samém.