Zlámaljelitovi

"Podívej, Zdirádku, rosnatka, to je masožravka", upozorňuje Jenovéfa.
Zdirad si ji prohlíží a pak vznese otázku:
"A kde má nějakou tlamu, aby to maso dostala do sebe?"
"Nežere maso, jako třeba řízky, ale chytá a lepí na sebe mouchy a podobný hmyz", vysvětluje Pankrác.
"A proč se jí říká masožravka?"
"Hmyz je také maso."
"Ale takové nejíme", doplňuje Jenovéfa.
"To už tak docela neplatí, hmyz do gastronomie proniká. Už bylo pár akcí, kde bylo možno hmyz ochutnat. Také bych rád někdy zkusil třeba takovou smaženou kobylku."
"Na takovou akci si ale půjdeš sám, fujtajble ani neochutnávám!", rázně odvětí Jenovéfa Pankráci.

Pankrác se Zdiradem stavějí sněhuláka. Koule jsou na sobě již navršeny a zbývá dopracovat detaily. Pankrác vytahuje z kapsy mrkev a instaluje ji typicky jako nos.
"Tati, nemáš ještě jednu?"
"Ne, proč?"
"Jako pindíka."
Pankrác se chystá namítnout, že je to sněhulačka, avšak vzápětí mu dochází, že by Zdirádek chtěl tvořit ňadra. Naštěstí se mu vybaví vzpomínka z mládí.
"Zdirádku, budeme jiní frajeři, toho pindíka mu uděláme ze sněhu!"
A začne vzpomínat, jak tehdy spolužáci na koleji formovali sněhulákovi ztopořený úd.
A pokud se jim tvorba povede, tak bude muset Zdirádka zapřísáhnout, aby se jejich výtvorem rozhodně nechlubil doma Jenovéfě.

"Tati, půjdeme na led?"
"V žádném případě!"
"Nesmíme tam?"
"To ne, ale vstup je tam na vlastní nebezpečí. A nepůjdeme tam, protože je teplá zima a led je tenký", vysvětluje Pankrác.
"A co je to vlastní nebezpečí?"
"To znamená, že když se tam proboříme a utopíme, tak z nikoho nevymůžeme žádné penízky. Tedy my už ne, ale pozůstalí, v našem případě maminka."
"A kdyby nebylo nebezpečí vlastní, bylo by to hodně peněz?"
Pankráci došlo, že se ve snaze vysvětlit právnický termín dostal na tenký led, aniž lezl na ten skutečný.
"Zdirádku, hospůdka",mění téma. "Jdeme na čaj a něco dobrého!"

Nadešel den D, kdy měl být Aurelius předán novým opatrovníkům. Pankráce přepadla nostalgie, i když od počátku věděl, že Aureliův pobyt v jejich domácnosti byl jen dočasnou výpomocí.
Byla to nová zkušenost nejen pro Zdirada, ale i pro Pankráce, který doma nikdy žádné zvíře neměl. Na rozdíl od Jenovéfy. Nikdy by do sebe neřekl, že nechá tohoto tvora sdílet lože s ním a s Jenovéfou. Teď mu to ale už připadlo naprosto přirozené.
Aureliovy propriety jsou sbaleny, převozní taška připravena. Doufám, že ti tu bylo s námi stejně dobře, jako nám s tebou. Tak pac a pusu, milý kocoure Aurelie!

Do chaty vnikly první paprsky ranního slunce. Pankrác vstává a vychází před chatu. Labužnicky si vychutnává ráno v přírodě. Bos a v trenýrkách se vydává k potoku, aby v něm provedl ranní mytí. Ale to už za ním přichází i Jenovéfa, též více neoděna než oděna. Ne, nic žhavého nebude, za chvíli se může vzbudit i Zdirádek.
"Miláčku", začne Jenovéfa, "opravdu se hodláš celý pobyt neholit?"
"To se ví, že ano, hned tak se mi opět nepoštěstí být patnáct dnů mimo civilizaci."
"Budeš jak Krakonoš..."
"A proč ne, chatu si rodiče pořizovali, aby se sblížili s přírodou, tak to naplňujme."

Pankrác s rodinkou sedí v restauraci. Nedělní půldenní výlet je úspěšně završen chutným, přímo svátečním obědem. Pozře poslední doušky pivního speciálu a pak již platí číšníkovi. Je pamětliv přísloví z minulých století o nelezení do hospody bez peněz, takže jej nezaskočí, že restaurace neakceptuje platební karty.
Jak se ten svět změnil, napadne Pankráce, pračlověk toto řešit nemusel. Ulovil si svého mamuta... Dokázal bych to já? Nedokázal! Ani to tele na dnešní řízek.
Asi je dobře, že máme sofistikovanou ekonomiku.
Ale to se už blíží k nádraží, kde za okamžik zakoupí jízdenky integrovaného dopravního systému. Další z tisíců transakcí v životě.

Pankráce vzbudil hrabavý zvuk. To nepochybně kocour Aurelius zahrabával svůj produkt do kočkolitu. Pankrác vypnul budík, který měl zakrátko zazvonit a vstal. Též něco vyprodukoval, ovšem v příslušné místnůstce. Pak zlikvidoval produkty obou. A již je tu snídaně. Aurelius je připraven u svých misek. Dostává granule a vodu, pak teprve Pankrác chystá jídlo pro sebe a rodinu. Ty se máš, kamaráde, myslí si Pankrác, avšak kocoura opečovává s láskou. Byť k němu přišel jako slepý k houslím, vše zorganizovala Jenovéfa. Nasycený Aurelius mizí do postele k Jenovéfě, ta dnes vstává později.
A stejně jsme, Aurelie, kolegové, z jedné říše - živočišné.

Jak už to tak bývá, jednou se Zdirad s rodiči dostal do debaty o kosmických raketách, UFO a mimozemšťanech.
"...a v UFO létají malí a oškliví mimozemšťani nebo ufoni", rozumuje Zdirad.
"UFO se jmenuje UFO proto, že je nepoznané, takže nemusí být vždy mimozemské", snaží se to rozmotat Pankrác.
"A mimozemšťany ještě nikdo nespatřil, takže nemusí být malí a oškliví", doplňuje Jenovéfa.
"Takže jsou možná i hezcí?"
"Možná, Zdirádku, ale pokud existují, tak jsou od nás moc daleko. Světlo tam letí celé roky."
"Na Marsu?"
"Ne, tam letí jen minuty", upřesňuje Pankrác.
"Tak proč se jim taky někdy říká marťani?"

Pankrác s Jenovéfou sedí večer v obýváku, když tu Jenovéfě spočine zrak na jejím piánu. Praví Pankráci:
"Neměli bychom už brzy zkusit nechat zapsat Zdirádka do lidušky?"
"Nevím, hudební sluch snad po tobě má... Chceme však z něj mít umělce?"
"To snad ani ne, ale umění člověka povznáší. Proto jsem si sem to piáno po svatbě dotáhla."
"Ale moc na ně v současnosti nebrnkáš..."
"Protože nestíhám, když jsi od rána do večera v práci a já tu odedřu vše sama."
"Pravdu máš. A Zdirada to umění opravdu povznese. Investice do vzdělání se vyplatí. Kdy že má zdejší liduška ty přijímačky?"

Rodinka sedí před chatou a kochá se západem slunce.
"Tati, proč je sluníčko kulaté?", přeruší idylku Zdirad.
"Protože je to energeticky nejvýhodnější", vypadne automaticky z Pankráce.
"Co je to energeticky nejvýhodnější?", kontruje synek.
"Prosím tě, tohle říkat dítěti...". usměrňuje Jenovéfa.
"Tak jinak, protože by se muselo moc namáhat, kdyby chtělo být třeba kostkou", snaží se to zlidštit Pankrác.
"A sluníčko je líné?"
"Není, přece nám svítí".
"Tak proč se nenamáhá, aby nebylo kulaté?"
"Proč by to dělalo, koule je dokonalý tvar".
"Jak to?"
Pankrác se raději již do rozborů nepouští a praví:
"Neřeš to, Zdirádku, hlavně když nám sluníčko svítí".