Zlámaljelitovi

"Mami, co bude k večeři?"
"Pizza, Zdirádku."
"Jaká?"
"Frutti torrente."
"Tu neznám."
"Však uvidíš."
A Zdirádek skutečně překvapeně zírá na raky v pizze.
"S tatínkem jsme si kdysi v Itálii dali pizzu frutti di mare, čili plody moře, a jak nám chutnala! Tady na chatě ovšem moře nemáme, takže se musíme spokojit s plody potoka, tedy frutti torrente. A to jsou ti raci", vysvětluje Jenovéfa. A dodá:
"Neošklíbej se a jez. Nebo ji dám těm kolemjdoucím turistům, vypadají ušle a hladově."
"To nevím, zda by si dali", ozve se Pankrác, "to budou Korýši a kanibalismus by se jim asi příčil."

"A jak jste se vlastně seznámili?"
"Jednoduše, Zdirádku, přes seznamku. To je taková služba, která dává ženichy a nevěsty dohromady", odvětí Pankrác.
"Až budu velký, také si najdu nevěstu přes seznamku."
"To můžeš, ale musíš přes nějakou slušnou seznamku", poučuje Jenovéfa. "Když použiješ facebook a jiné čertoviny, prostě anonymní metody, naletíš nějaké ochechuli."
"Která tě například okrade a zbudou ti jen oči pro pláč. To víš, ženské plémě je proradné!", doplňuje Pankrác.
"No tatínku..."
"Samozřejmě, jsou i hodné ženy, například maminka. My jsme ovšem svá jména znali hned od prvního okamžiku."
"A že ta Zubatá tatínka vyděsila...", konstatuje pobaveně Jenovéfa.

"Tati, kdy už se objeví ty srnky?"
"Asi dnes máme smůlu, Zdirádku, jsou někde zalezlé."
"Ale sliboval jsi mi je..."
"Nesliboval, to, jestli se srnky objeví, je náhodný jev."
"Co je to náhodný jev?"
"To je něco, co neovlivníš svou vůlí a svým konáním. Takových jevů je spousta."
Tu zafouká vítr a ze stromu spadne před Pankráce a Zdirada šiška.
"Vidíš, další náhodný jev!"
"Jé, tady je to les náhod, les náhod!", vykřikuje Zdirádek.
"Neřvi tady, Zdirade", kárá jej okamžitě táta Pankrác, "nebo přijde hajný a požene tě z lesa ven sukovicí. A to už nebude jev náhodný, ale kauzální!"

"Zdirádku, ty ředkvičky, co jsme onehdy sázeli, už budou zralé. Půjdeme je sklidit", rozhoduje Pankrác.
A za chvilku již tatínek se synkem sklízejí první úrodu roku. Ředkvičky si posléze rodina dává k svačině a Pankrác si libuje:
"V hypermarketu si takové ředkvičky může koupit každý hlupák, ale my jsme si je vypěstovali! A pěkně bez chemie!"
"Tati, pěstujme si takto všechny potraviny", fantazíruje Zdirádek.
"To bohužel nedokážeme, máme malé záhonky. A kam bychom tady dali zvířectvo?"
"To je škoda."
"Takovému stylu života doba nepřeje, ale trošku zeleniny tady mít můžeme. Pojď, vyplejeme další záhonky. Ať ta úroda stojí za to."

Byv požádán Jenovéfou, aby přišel naproti jí a její kamarádce do hodiny zpěvu, nepřemýšlel Pankrác příliš nad důvodem. V onen den a hodinu byl na určeném místě.
Byl představen starší, leč úctyhodně vitální učitelce zpěvu, která promptně odesílá dámy z místnosti.
"Pane Zlámaljelito, vy prý neintonujete. Tak si něco zkusíme", praví a zasedá k pianu.
A Pankrác začne být postupně zasvěcován do tajů italského zpěvu.
"Lascia il lido e il mare infido a solcar torna il nocchiero...", snaží se zpívat.
"A zítra přijďte znovu", rozloučí se s ním nakonec pěvkyně.
Tak se stal Pankrác frekventantem soukromé výuky zpěvu nejen italského.

Jenovéfa se blíží k domovu a přemýšlí, co to bude za sladké překvapení, které jí naznačil Pankrác. Že by se Zdirádkem upekli dort? Raději jej obstarala sama.
Oslava má standardní průběh. Kytka, gratulace, dárky, ovšem samé nesladké. Večer pokročil, Zdirad dávno spí, Jenovéfa s Pankrácem dopíjejí láhev vína. Oba se chystají na kutě. Snad se Pankrác nerozvzpomněl na nějaké erotické praktiky s medem či šlehačkou?
Náhle Pankrác praví:
"Miláčku, víš co říkala chytrá horákyně? Že nejsladší je spánek! Tak si zítra můžeš hodinku přispat. Sám připravím snídani."
"Díky, miláčku, ani takový dárek není k zahození", s úsměvem odvětí překvapená Jenovéfa.

"Tati, co je to za zemi, kde zítra znamená již včera?"
"Ta země už neexistuje, ale dříve to byl náš vzor. U nás mnozí věřili tomu, že to, co je u nich, je ideál, kterého bychom měli dosáhnout, ale šeredně se mýlili. Byl to Sovětský svaz."
"Se Sovětským svazem na věčné časy?"
"Ano, to se říkalo, takže vidíš, jaký to byl nesmysl. Kdo to vymyslel, pozapomněl, že nic netrvá věčně. Ani láska k jedné slečně."
"No tatínku...", pohoršuje se Jenovéfa.
Pankrác bere zpátečku:
"Zdirádku, prostě včera je včera, zítra je zítra a v čase se vše mění, tak je to!"

"Kdo sežral ten uherák? Měl být na chlebíčky!", brblá Jenovéfa.
"Nevím, Zdirádek?", reaguje Pankrác.
"Kdyby to byly buchty, možná. Ale v salámech si nelibuje."
"Tak nevím, kdo ještě.."
"Ještě, že už u nás není Aurelius. To bys to svedl na chudáka kocoura. Tak budeme hledat indicie. Ukaž pusu! Samozřejmě, ještě mastná! Styď se!"
"Přiznávám se a stydím se."
"Chlape jeden mlsnej, nezdrženlivej! Kdyby sis zobl, ale celých deset deka sežrat!"
"To bylo deset deka, taková troška?"
"Zřejmě jsi čím dál rozežranější."
"Asi se mám s tebou dobře."
"To máš. Tak teď mazej pro nový salám, ať aspoň nějaké kalorie spálíš!"

"...na Plutonu,na Plutonu, tam mám svoji Lisu Monu..."
"A proč, tati?"
"Jenom, aby se to rýmovalo. I kdybych uměl doletět na Pluto a měl nějakou Monu Lisu, určitě bych ji tam nebral. Co také s obrazem tam ve tmě."
"Tam nesvítí sluníčko?"
"Jen trošku, jako nejjasnější hvězda. Je to od Slunce příliš daleko."
"A na Neptunu vážíš tunu?"
"To také ne, to by musel být Neptun mnohem větší než Země, což není. Celá ta písnička je legrace, Zdirádku!"
"I to, že chceš mít na Saturnu s popelem urnu?"
"Ano, tak daleko kosmonautika ještě dlouho nebude, abys mě tam vystřelil."

"Tak, a tady jsme s maminkou na místě, kterému se říká konec světa. Samozřejmě to konec světa není, jen je tam okraj pevniny a dál je oceán", popisuje Pankrác.
"A kde je konec světa?", zeptá se Zdirad.
"Nikde, zeměkoule nemá žádné hranice."
"Jak to, je nekonečná?"
"Ne, kulová plocha je konečná, ale neohraničená. Jak bys chtěl hledat na ní hranice? Když se vydáš po zeměkouli rovnou za nosem, dojdeš nakonec na to samé místo."
"Ale třeba je někde nějaká neznámá hranice", fantazíruje Zdirádek.
"Není, je to matematicky dokázáno, ale to je vysoká matematika. Raději ti o tom pustím jednu písničku."