Zlámaljelitovi

"Ti podnájemníci pod námi mají zase veselo. Oni tam snad nějaké mecheche pořádají každý den," komentuje Jenovéfa rozléhající se zvuky hudby a hlasitého hovoru do toho.
"To víš, mlaďoši," odvětí Pankrác. "Ostatně, můžeš jim oplácet stejnou mincí. Od čeho tu máš piáno? Ať tu není jen na doprovázení Zdirádka."
"To hraji tak mizerně?"
"Vůbec ne, naopak! Můžeš ty hejhuly kultivovat kvalitnějšími žánry."
"Ale rozléhalo by se to i k dalším sousedům, podsedům a nadsedům. A dohromady s tím odzdola by to nebylo zrovna harmonické."
"To ne," uznává Pankrác, "kdyby se přidal ještě někdo další, byl by to už koncert zkázy."

"Zdirade, musíš být zásaditý!" nabádá syna Pankrác.
"Říká se zásadový, nepleť, tatínku, kluka svým slangem," reaguje Jenovéfa.
"To je pravda, kromě zásad morálních máme také zásady chemické; těch se právě týká slovo zásaditý," uznává Pankrác.
"Co je to chemická zásada?" zajímá Zdirada.
"Opak kyseliny."
"Ještě mu řekni, že kyselina je opak zásady," zaráží Jenovéfa Pankráce.
"Tak jinak, kyselina odštěpuje kationty vodíku, zásada je naopak přijímá. Předvedl bych ti to, Zdirádku, kdybych měl indikátorový papírek. Takový proužek papíru bych ponořil do kapaliny, on by změnil barvu podle toho, zda je to kyselina či zásada."
"To vypadá magicky."
"Ale je to racionální."

"Dnes hrál Zdirad na flétnu na dálku s Tabitou. A šlo jim to! Oběma," referuje Jenovéfa Pankráci.
"Škoda, že jsem to neviděl."
"Asi to budou brzy opakovat. Mimochodem, všiml sis, že Zdirad chová k Tabitě něžné city?"
"Všiml, byť nemám na city žádný detektor. Zdalipak ovšem budou opětovány?"
"Snad," dí Jenovéfa, "dokud jej Tabita neposlala do patřičných mezí, naděje tu je."
"Jó, mé chlapecké lásky, kde těm je konec," zasní se Pankrác.
"Určitě na ně vzpomínáš s nostalgií."
"To ano."
"Kdyby nic jiného, bude se Zdirádek cvičit v galantnosti."
"Nepochybně, ovšem Tabita by se mi jako snacha líbila," odvětí Pankrác.

"To je blbý, že nemůžu jít vymrskat Tabitu, tak jsem se na to těšil..." smutní Zdirad.
"Tak jí zavolej. Určitě ji potěšíš. Lepší videokontakt, než žádný kontakt," radí Pankrác.
"Ahoj Tabito, tady Zdirad, můžeš si zapnout videohovor?"
Za okamžik již mává mrskačkou do kamery:
"Hody hody doprovody..."
"Jé, škoda, že ti nemůžu nějaké vajíčko poslat virtuálně."
"Moje mrskačka také nešlehá dálkově, takže jsme si kvit."
"Co děláš celé dny, Zdirade?"
"Tak různě. Učím se a cvičím na flétnu. Ty taky?"
"Taky."
"Co kdybych ti někdy takhle zavolal, Tabito, a zahráli bychom si na dálku spolu."
"Tak jo, třeba hned zítra."

"Jejda, žížala," konstatuje záhonek ryjící Zdirad.
"Nech ji tam, zkvalitňuje nám půdu. Takže tu s nimi žijeme v symbióze. A nejen s nimi. Občas nějakou tu žížalku uloví ptáček a ten nám tu libě zapěje," rozvíjí myšlenku Pankrác.
"Tedy je zde takový ekosystém," konstatuje Zdirad.
"Ano, ekosystém, to je to správné slovo," zvolá Pankrác, "každý organismus, malý či velký, v něm má své místečko."
"Hlavně nyní koronavirus," reaguje ironicky Jenovéfa.
"Ano, to je příklad toho, že v ekosystému má každý své nepřátele. A že malí nemusí být neškodní. Člověku už bylo nutno připomenout, že není žádným pánem tvorstva," filozofuje Pankrác.

"Koukej na to, Zdirade. Tuhle otázku máš blbě. Jak jsi četl ten výchozí text? Kdybys ho četl pozorně, nenapíšeš tam takovou blbost!"
"Já pospíchal..."
"A spěch je špatný rádce! Zbrklostí tam nasekáš chyby a body budou v čudu!"
"Nemůžeš mu, tatínku, radit, aby se loudal," reaguje Jenovéfa.
"To samozřejmě ne," pokračuje Pankrác, "latiníci na to mají heslo festina lente. Čili spěchej pomalu. Jakmile najdeš správné tempo, tak už spěch bude rádcem dobrým."
"A jaké tempo je správné?" táže se Zdirad.
"To si právě budeš trénovat a ladit. Po dnešní češtině dáme zítra matematiku a tak pořád dokola," rozhodně odvětí Pankrác.

Jenovéfa si telefonuje s někým z kolegů:
"...takže teď mám ještě i další povolání: učitelka základní školy, kuchařka; jen z pozice uklízečky jsem se už propustila, to fakt nedávám," nemůže přeslechnout Pankrác.
Uvědomuje si, že je to smutná realita v těchto dnech mimořádných opatření, kdy je Jenovéfa na home office a on v práci dle překopaného systému. Ne, že by doma neudělal pranic, včera dotáhl proviant z hypermarketu, jeho žena má však mnohem těžší úděl.
Pankrác se rozhoduje. Odpoledne umyje všechny podlahy. A zítra i záchod. Snad to Jenovéfu potěší. Byť bude přesvědčena, že k tomu svého chlapa musela nakopnout.

"Jdu do koupelny pro další kolíčky," konstatuje Pankrác.
"Jak to, že ti došly? Vždyť toho prádla na balkóně není víc, než obvykle," podiví se Jenovéfa.
"Přiznávám, někdy mi nějaký upadne, takže jej už používají sousedi. Vlastně podsedi."
"K nám by však zase měly padat kolíčky od nadsedů," logicky zauvažuje Zdirad.
"Ano, ovšem bydlíme vysoko a máme mnohem více podsedů než nadsedů. A vzhledem k gravitaci se od výškové polohy odvíjí pravděpodobnost přírůstku či úbytku kolíčků," vysvětluje Pankrác.
"Tatínku, ve své teorii musíš zohlednit šikovnost věšečů v jednotlivých polohách," reaguje Jenovéfa.
"Pravda, dosti rozumování, radši si budu dávat bacha," uzavírá Pankrác.

"Ještě ti před spaním vyvětrám," praví Pankrác Zdiradovi, otevře okno a zakouká se ven.
"Nač se koukáš?" táže se Zdirad.
"Jen mne, jako ty Nerudovy žáby v kaluži, napadlo, zda u některé z těch hvězdiček je planeta a na ní tvorové jako my. To ale asi nezjistíme."
"Třeba ano."
"Pochybuji. Je to příliš daleko. Vesmír je plný tajemství a záhad."
"Jakých například?"
"Největší záhadou podle mne je, k čemu by byl vesmír, kdyby v něm nebyli lidé ani jiné myslící bytosti, které by mohly o něm přemýšlet. Ovšem to už jsem sklouzl do filozofie. Ale teď už spi, dobrou noc!"

"Zdirade, nepřecpávej se tou marmeládou!" peskuje synka Jenovéfa.
"Ano, v jídle musíme být střídmí," podpoří ji Pankrác. "V tvém věku jsem jednou byl na táboře, tam jsme pro celý oddíl, tedy patnáct kluků plus dva vedoucí, vyfasovali jeden talířek másla, k tomu jeden talířek džemu, o to jsme se museli spravedlivě podělit."
"To musel být drsný tábor," konstatuje Zdirad.
"Ano, tábor jako řemen," přisvědčí Pankrác. "Ale zocelilo mě to. Měl bys časem také něco takového zkusit."
"A tam jezdil každý?" ptá se Zdirad.
"Každý ne, ale patřilo to k dobrým mravům. Měkkýšů, kteří to vůbec nikdy nezkusili, bylo naprosté minimum."