Alžběta a drak

Do města dorazili před polednem. Freya byla nadšená. Lidé! Obchody! Najednou uslyšeli bubnování. Toto ji okamžitě stáhl do blízkého průjezdu. Bubnování skončilo.
„Na vědomí se dává… uprchlá chovanka… odměna za nalezení a vrácení…“
Freya chytila Tota za ruku a křečovitě ji stiskla. Vlastně se ho dotkla poprvé od trapné scény v hostinském pokoji.
Strčil ji za sebe a naznačil jí, aby bez pohnutí čekala. Cítil, jak v něm roste vztek. Inzerují ji jako zaběhlého psa!
Třásla se strachy a zklamáním. Myslela, že už mají vyhráno!
Bubnování zmizelo v dálce. Toto zkusil povzbuzující tón:
„Musíme z tebe udělat kluka.“
Ten pohled!

Byl čas spát. Toto se chystal převléct do čistého, ale nechtěl vycházet ven – po scéně z lokálu.
„Mohla by ses otočit?“ požádal Freyu.
„Proč?“ zeptala se dívka s neskrývanou drzostí. „Už jsem viděla spoustu nahých chlapů!“
„Protože tě o to žádám?“ zkusil se ovládnout Toto.
Podíval se na ni. To byla ale kombinace! Soutok jejího nevinného pohledu a řečí slušících prostitutce. Bože, vůbec Geremovi nezáviděl.
Najednou se zasmála.
„Toto, ty se červenáš!“
„Možná,“ zavrčel. Spolehl se na délku své košile a rychle se převlékl. Potom se na ni podíval.
„Zamysli se, jestli by ses neměla červenat spíš ty.“
Sklopila oči.

Místní štamgasti už měli pořádně vypito. Hostinský točil pivo.
„Nocleh? Mladá může jít nahoru, ale ty musíš do stáje.“
„Nenechám dceru samotnou. Stačí nám stáj,“ odvětil Toto. „Povečeřeli bychom.“
Opilci však měli jasno.
„Tak prej dcera…“
„Na dceru je starej!“
„Když přivedeš starýmu kozlovi mladou kozu…“
Pak jeden vstal a sáhl po Freye.
Chyba.
Vzápětí se skučením ležel na stole svých kumpánů. Rozlité pivo se stékalo s krví, prýštící z rozbitého nosu. Další dva vstali.
„Táta je kovář,“ ozvala se Freya s varováním.
Opilci se zarazili. Toto měl chuť pokračovat.
Hostinský měl jasno.
„Běžte nahoru, do pokoje. Večeři vám přinesu.“

Totovi brněla hlava z Freyných nekonečných řečí. Byl to důkladný výběr z palety pubertálního kvílení a stížností!
Snažil se ovládnout. Chápal, o co jde, i když nevěděl, jestli to chápe i dívka.
Dávala najevo svoje emoce a názory – poté, co tři roky nesměla mít ani vlastní myšlenky. Zkoušela, jestli mu může věřit.
Jenže… všechno má své meze.
„Poslouchej, Fifi, vím, že to nemáš snadné. Ale kdybys byla trochu… pozitivnější, cesta by nám lépe ubíhala.“ Potom hrdinně dodal: „I zazpívat bychom si mohli!“
Dívka nejdřív v úžasu zmlkla. Potom špitla:
„Fifi?“
„Proč ne? Vypadáš tak!“
K jeho úlevě se šťastně rozesmála.

„Ne! Chci být s dědou!“
Gerem si vzdychl. Nechtěl vnučku opustit, ale nešlo to jinak. Musí vrátil loď – za světla.
„Už roky jsem neseděla na koni!“
Toto si vzdychl. Raději by vracel loď!
Nasedl na koně, otěže druhého chytil do jedné ruky a druhou natáhl k dívce.
„Pojď, pojedeš se mnou, koně budeme střídat. Za dva dny se s dědou sejdeš.
„Ne!“
Chápal její odpor. Slyšel stráže. Jenže tohle byl jediný způsob, jak to udělat. Musí ji přesvědčit.
„Postarám se o tebe. Jako táta.“
A sakra! Otec se jí přece vzdal!
Zmlkla.
Vzhlédla.
„Jako opravdový táta?“
Kývl.
„Tak jo. Pojedu.“

Napětí sílí.
Toto se choulí na přídi, aby co nejlépe viděl vodu před lodí. Občas zvedne hlavu, aby si upravil směr. Vysoká borovice, rostoucí kousek za jejich cílovou pláží, slouží jako maják.
„Vpravo… rovně… maličko vlevo.“
V duchu zatouží, aby seděl u vesel a chtěla se po něm jen hrubá síla. To by zvládl! Číst potmě hladinu moře tak dobře, aby se vyhnuli všem pod vodou číhajícím balvanům, je mnohem těžší. Taková zodpovědnost hned napoprvé!
„Trochu vpravo a držet směr! Je to úzké!“
Slabé skřípění, trup lodi se zachvěl, loďka pluje dál.
Konečně!
Když vyskočí z lodi, klepe se úlevou.

Toto vstoupil. Ve světle lampičky uviděl bledou dívku se strachem rozšířenýma očima.
„Neboj, posílá mě tvůj…“ začal Toto a nejednou zmlkl. Přestože na sobě cítil oblečení, byl evidentně nahý! Šaty mu nějak… zprůhledněly?
„Děda,“ dodal, zatímco hledal, jak se zakrýt. Než něco vymyslel, byl opět normálně oblečený.
„Dědeček Gerem?“ zašeptala dívka.
Přikývl. Vytáhl z brašny váček. „Tohle ti posílá. Abys pochopila, že tě chci dostat na svobodu.“
Vzala si ho. Nahlédla dovnitř.
„Ustrojím se a jdu,“ slíbila.
Zdvořile se otočil zády. Neodolal.
„To průhledné oblečení… boj proti strážím? Když ti chlapi ubližovali?“
Usmála se, i když ji neviděl.
„Fungovalo to…“

„Nevím, proč tu musíme holku hlídat. Ven se nedostane, zvnitř se ty dveře otevřít nedají. A ta její magie je jen… látková. V naší hospodě dnes hrajou kulečník. Pozvali mě!“
„Tak jdi, jestli si troufneš. Já bych radši zkusil jiné… věci. Už není děcko.“
„Ale fuj! Snad bys nešel s magickou! Nelidi to jsou. To je, jako bys šel třeba s… ovcí.“
„Teď děláš svatýho! Minule jsi od ní nemohl ruce odtrhnout!“
„Je to pěkný, když se bojí, ne?!
***
„Neslyšel jsi něco???“
„Asi kuny…“
„Chtěl bych hrát kulečník!“
„Chci ženskou.“
„Cc…??“
„Auáá!“
Nad oběma nehybnými postavami se sklonil temný stín.

Gerem opatrně vytáhl z kapsy malý kožený váček a podal ho Totovi.
„Freya ti nemusí věřit. Ukaž jí ten přívěšek, pochopí. Jen ho, prosím, neztrať. Je po mé ženě…“
Toto kývl a schoval ho do taštičky pověšené na opasku.
„Dobrá. Tak znovu. Dostanu se do budovy. Schovám se. Postarám se o stráže. Najdu Freyu. Dostaneme se ven – nějak. Poběžíme k lodi. Odplujeme.“
Gerem přikývl a podal mu měkké kožené boty. „Přesně. Teď se přezuj. V jezdeckých botách to nedáš.“
Toto poslechl. Naštěstí mu seděly.
Trochu smutně se pousmál:
„Ty zas neztrať moje boty. Nic jiného mi z minulého života nezbylo.“

Toto se nechal unášet větrem i radostí. Tohle určitě nikdy nedělal, ale moc se mu to líbilo. Byl Geremovi vděčný, že se rozhodl věnovat den tréninku. Zpočátku mu to šlo ztuha – loďka byla něco úplně jiného než koně! Ale jak slíbil, učil se rychle. S Geremem si začali rozumět, takže si nakonec troufl položit onu zásadní otázku.
„Víš, tobě naprosto rozumím. Koho ale nechápu, jsou Freyini rodiče. Jak se jí mohli vzdát? Vždyť matka musela Freyu milovat už když ji nosila pod srdcem? Otec nakonec také!
Gerem dlouho mlčet. Nakonec odpověděl.
„Děsí je magie. Strach byl nakonec silnější než láska.“