Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Bylo časné ráno, když Toto uslyšel zaťukání na pootevřená vrata. Otočil se.
Tarja. Pěkná žena, snažící se frivolním stylem zahánět neodvratitelně se kupící roky. S pohledem lovící lvice.
Co se Toto usadil, lépe oblékl a poctivě pracoval, místní vdovy vyhlásily hon.
Tarja zaútočila přímo.
„Potřeboval bys mít doma ženu, aby tě opečovala. Konečně zakotvit. U mě by ses měl jako král.
Toužebně se podíval po plném košíku, ale držel se ověřené odpovědi.
„Jsi hodná. Ale možná někde nějakou mám.“
Urážka, pokoření, hněv.
„Ty? Leda nezaplacené účty v bordelu!“
Zuřivě za sebou práskla vraty.
Toto si povzdechl.
Škoda, snídani by bral.
Hluboko v noci zněly z kovárny údery kladiva. Toto byl spokojený. Zatímco si Mikael vyrazil do města, zvládl to nejtěžší – ořezat a opilovat naštípnuté kopyto, aniž by poškodil citlivé části. Bublinka poklidně spolupracovala.
Teď vytvářel speciální podkovu, která urychlí hojení rohoviny. Najednou nadskočil úlekem – někdo rozrazil vrata do kovárny.
Mikael.
„Semtu! Dejemje Ublinka?“
Toto bleskově odložil žhavé železo a posadil potácejícího se mládence na stoličku.
„Ty ses ale zřídil. Jak, když nemáš ani floka?“
„Kademieseůžejítbodnout! Simělpravdu!“ Vítězoslavně se zasmál. „Lidiměchtěj! Čilimimandolinu ajahrál!“
Nešikovně Tota objal.
„Těmilju!“ A usnul.
Toto ho zamyšleně uložil.
Průšvih nebo cesta z otroctví? Kdyby tak věděl!
Toto přinesl do stání náruč slámy.
„Tak co budeš s Bublinkou dělat?“ zajímal se Mikael.
„Bublinka?“ pousmál se Toto a pohladil kobylčinu pěknou hlavu.
„Nejdřív ji nechám odpočinout. Pohodlně, tady nemusí být uvázaná.“
„Ty jo, ty máš pro koně vlastně pokoj! I když s mřížema. To jsem ještě nikde neviděl.“
„Já taky ne,“ zasmál se Toto a sledoval, jak se klisna spokojeně protahuje a pije vodu.
„Tady vedle stojí skoro nepoužívaná šatlava. Majitel kovárny jednu celu koupil.“
Mládenec se okamžitě prosmykl kolem Tota ven. Mříže jsou mříže, i když nově je za nimi kůň.
Toto se zasmál.
„Neboj, nejsem žalářník.“
Navazuje na drabble Kovárna nebo vězení https://www.sosaci.net/node/57715
Kovář Toto přebírá do své péče klisnu a mluví s pacholkem, který ji má na starosti.
„Uhni, znervózňuješ ji. Proč děláš pacholka, když se bojíš koní? A jak se jmenuješ?“
„Mikael. Musím, platím otcovy dluhy. A pán se stará, abych je splatit nedokázal.“
Toto ztuhl. Pány rád neměl.
„Co je tedy tvůj obor, Mikaeli?“
Mládenec se rozjasnil.
„Hudba. Na cokoliv, hlavně na lyru. Chtěl jsem se jít učit…“
Podíval se na jeho umouněné ruce. Mikael sklopil oči.
„Proč tedy ve volnu nehraješ na rynku nebo v hospodě? Vykoupil by ses!“
„Nemůžu! V akademii by mě strašně pomluvili. Tohle se nesmí!“
„Nechápu. Radši budeš otrokem? Nech je, ať si kvokají. Chceš hrát, ne? Život máš jen jeden.“
Román Alžběta a drak vyšel a jeho obsah je už uzavřen. Více na www.alzbetaadrak.cz
Každopádně děj pokračuje :) Letos bych se chtěla v drabblích zaměřit na jednu dějovou linku druhého dílu. Hlavním hrdinou je Toto, muž bez paměti, a tedy i bez známé minulosti. V době začátku tohoto příběhu nacházíme Tota v Jezerní zemi, ve Vyšším městě, sídle místního vládce, kde se snaží živit jako podkovář.
Díval se na arogantního pána, vystrašeného podkoního a naštíplé kopyto vysoce březí klisny. Už dva kováři s nimi odmítli mít co do činění. Neustále zdůrazňovaná cena zvířete i očekávaného hříběte z toho dělaly zatraceně riskantní zakázku.
Nabízel dvacet stříbrných, pokud se to povede. Vězení, pokud ne.
Už za deset stříbrných mohl mít na dalšího půl roku pronajatou kovárnu. Pro muže bez minulosti, rodiny a jakéhokoliv zázemí to bylo terno.
„Takže si troufneš?“ Pán mu pohrdlivě hodil k nohám sáček s mincemi.
Prudce se nadechl. Kovárnu potřeboval. Kývl.
„Nechám ji tu do zítra, s pacholkem. Posoudím tvou práci a zúčtujem spolu.
Drabble je vyprávěno z pohledu Kristiny, ten druhý je Assani. Časově je to tak deset dní po ději z předchozího drabble „Cena za život“
Stála u okna. Slunce právě zapadlo a místnost potemněla. Za sebou slyšela namáhavé kroky, ale ne ťukání hůlky.
Pousmála se.
Nafoukanec!
Co se probral, držela se od něj dál. Nevyznala se ve svých citech, nedovolila mu je tedy vidět. Roky uměla ovládat svoji tvář.
Roky se tak učil číst v jejích očích.
Co bude teď?
Stál za ní, ale neotočila se.
Váhal. Nejistota pro něj byla novinkou. Vždy jednal podle svého!
Nedotkl se jí. Další novinka!
Tichý hlas. „Kristino…“
Otočila se. Díval se na ni… jinak. Úplně jinak než dřív. Něhu u něj neznala.
Opravdu musel nejdřív skoro umřít?
„Děkuju.“
Děkuju všem, koho příběh Kristiny, Assaniho, a jejich trochu podivné rodiny zajímal :)
Assani může být psychopat, ale rozhodně dbá na svoji čest. Neexistuje nesplatit čestný dluh – a on dluží za svůj život. Jeho splátka musí být pokud možno výjimečná, tak, jako byla výjimečná služba, kterou mu Alžběta prokázala. Byl přesvědčen, že Alžběta Arkanovi patří – podle jeho soudu tedy služba prokázaná dračímu jezdci aspoň částečně pokryje dluh, který má u ní.
Drabble je vyprávěno z pohledu Assaniho.
Navazuje na drabble "Dar života" (https://www.sosaci.net/node/57146)
Napjal všechny síly, aby vstal. Doteď bez podpory vstát nedokázal.
Marně. Pád bolel – narazil si zápěstí i pýchu.
Au! Zkusil tedy radši přemýšlet. To šlo.
Jak splatit dluh za život? Alžběta, Artuš, a přes něj i Arkan, jako jeho mistr.
Co je v jeho moci? Co jim může chybět a on má?
Medailon dračího jezdce vyžaduje absolutní poslušnost králi.
Král je jen bezmocnou loutkou v rukách čarodějnice.
Vítězně se zasmál.
Jeho dar bude zásadní, cenný a Arkan ho – ač nerad – nebude moci odmítnout!
To nemá chybu.
Takže po Darenovi vzkázal:
„Co uděláš, pokud ti Calina královými ústy přikáže zabít Alžbětu?“
Alžběta s Artušem jsou na Calinin rozkaz uneseni z našeho světa do Království. Společnými silami se jim podaří dostat tak daleko, že svým únoscům málem uniknou – problém je však v tom, že Artuš šermuje o život poprvé v životě, a má zábrany, které jeho protivníci nemají. Nebýt pomoci mládence z domu, poblíž kterého se souboj odehrává, měli by vážné problémy. Ukáže se, že jim pomohl Daren, a lehce zraněný Artuš se tak poprvé od svých dvou let potká se svojí matkou. Při té příležitosti se dozvědí, že Assani je už dva měsíce v podivném stavu, který vypadá jako bezvědomí. Alžběta však zjistí, že jde o kletbu. Assani momentálně umírá vyčerpáním, protože kletba ho drží v takřka nesnesitelných bolestech. Alžběta si myslí, že by mu mohla pomoct, pokud by ji podpořila Brandy. Takže to zkusí.
Drabble je psáno z pohledu Assaniho
Neměl ponětí o čase. V hlavě mu pulsovala rudá, žhavá bolest. Vždy trochu jinak, aby se nemohl připravit. Aby zabíjela.
Bojoval o každý den, každý nádech.
Kristina byla překvapivě s ním. Žasl, ale pomoc vděčně přijímal.
Přesto věděl, že se blíží konec.
A pak se objevila… skleněná dračice!
V jeho pekle závan čistého vzduchu. Naděje!
Z posledních sil sledoval její boj. Nešlo to! Znovu. Jinak. Plamen!
Zvítězila! A pak ho zaclonil štít. Artuš???
Úleva. Náhlé ticho v jeho hlavě bylo ohlušující.
Přesto umíral.
Náhle ho prohřál pramen čisté energie a uslyšel:
„Žij! Máš tu co napravovat.“
Dar života.
Nesplatitelný dluh.
Punk – (angl. doslova ztrouchnivělé dřevo, také povaleč) – obecně rozšířené hnutí mládeže s vlastní životní filozofií a životním stylem, jehož hlavním rysem je usilování o autenticitu a přirozenost cítění a projevu, skepse vůči možnostem a slibům společnosti. :)
Calina nechala princeznu Ulriku (16) a Kaitlyn (14) přestěhovat do místností v jedné ze starých věží, prakticky už mimo královský Palác. Bylo to v době, kdy definitivně převzala kontrolu nad králem a zbavila se Assaniho. Kaitlyn o tom, co se stalo otci neví, princezna to tuší, ale nechává si to pro sebe. Naštěstí už v té době čarodějnice dočasně přestala používat Kaitlyn jako magický zdroj a dívce je konečně lépe.
Princezna teprve teď pochopila, že titul jí je k ničemu, pokud Palác ovládl nepřítel. A je to právě mladší Kaitlyn, kdo vysvětluje princezně, co a jak je potřeba udělat, pokud mají stále se zhoršující podmínky života v Paláci vydržet. A proč je vlastně dobře, že jsou samy ve věži, a ne v princezniných komnatách.
Mluví spolu Kaitlyn a princezna.
„Podívej, máme tady soukromí. Takže se konečně můžeme pokusit nějak bojovat s tou hnusnou ženskou a pomoct tvému tátovi.“
„Jak, když se k němu ani nedostanu?“
„Když si dokážeš zachovat zdravý rozum, naději… a slušnou kondici. Když najdeš spojence a poznáš nepřítele. Zajistíš se, abys přežila pokus přimět tě k poslušnosti osaměním nebo hlady. Dokud nám dávají pokoj, můžeme se připravit.“
„A to víš odkud???“
„Mamka říká, že tenhle svět a právo jsou stvořené pro muže a mocné lidi. Takže ženy a obyčejní lidé si musejí zajistit bezpečí po svém.“
Ulrika nevěřila vlastním uším – Kaitlynina matka vůbec nevěřila svému postavení!
Assani je v Palácových zahradách, kam ho Calina zavedla krátce poté, co se jí prvně ubránil, když neposlechl rozkaz, aby ovlivnil krále nařízeným způsobem. Jenže podle všeho už bylo pozdě. Pro krále i pro něj. Calina se umí zbavit neposlušných otroků… a ještě se u toho pobavit.
Navazuje na drabble „Platit musím jen já“ (https://www.sosaci.net/node/56696)
Drabble je vyprávěné z pohledu Assaniho
Krutost (ke zvířatům i lidem)
Zavedla ho do palácových zahrad. Zastavila se, a ukázala před sebe.
Na trávníku mezi rozkvetlými keři ležely tři právě zabité kočky. Udělalo se mu zle, když uviděl tu pestrou mozaiku nesouvisejících těl, hlav a končetin. Věděl, co to znamená, i když se s tím dosud nesetkal. Černá krvavá magie.
Usmála se na něj, jedovatější než kobra.
„Už tě nepotřebuju,“ oznámila mu. „Krále už dokážu uhlídat sama. Tvoje milovaná dcera se stane mým mazlíčkem, magickým zákuskem. Máš radost?“
Takže konec. Zapřel se, aby na sobě nedal nic znát. Tu radost jí neudělá.
Kristino! Kaitlyn!
Pohnula rukou.
V hlavě mu vzplálo peklo.
