Anděl Páně

Svatá Anna a svatý Matěj se výborně bavili. Uriáš to nemohl nechat bez povšimnutí, cítil z toho povedenou čertovinu.
„Co je?“ pozdvihl obočí nad rozchechtanými uzlíčky.
„Petronel měl zanést svačinu na zkoušku sboru, ale…“ dostihl Annu další záchvat smíchu.
Matěj pokračoval: „Okamžitě porazil stojan s notami, rozsypal všechny koláče a nakonec polil archanděla Gabriela kafem!“
Všichni tři vykoukli zpoza zídky. Gabriel zrovna Petronelovi spílal a mlátil ho po hlavě štosem not. Anděl se pokusil vzít nohy na ramena, ale zakopl o vlastní hábit a rozplácl se jak dlouhý, tak široký.
„To je matla,“ uchechtl se Uriáš. Ale má své kouzlo.

Sroloval příručku. Ne, to nejde. Má nějakou důstojnost. Tolik ty cizí bohy kritizoval, a teď by se měl chovat jako oni? I když přiznával, že na některých radách ( „Ani za nic se jí neukazujte ve své pravé podobě!“) něco bude.
Jako býk? Nepřípustné. Není přece zlaté tele.
Co déšť? To není špatný nápad, „rosu dejte nebesa …“, ale je to takové neosobní.
Vzít na sebe podobu Josefa rovnou zavrhl jako nedůstojný podfuk.
Labuť? Možná něco menšího … jasně, řekne Duchovi, ale to celý problém se seznámením neřeší.
Musí to zařídit nějak decentně.
„Zavolejte Petronela! Ten zase spí. Aha. Dobře. Tak zavolejte Gabriela …“

"Anděli bláznivá, jak jsi mohl ztratit klíč od očistce?" Čertil se Uriáš.
"Ty pekelníku, kdybys mě nestrčil na schodech, nevytrousil bych ho." Soptil Petronel.
"Kdybys mi nesáhl na rohy, pomatenče, neudělal bych to."
"Kdybys mi necuchal vlasy, pokušiteli ďábelská--" zastavil se Petronel, nepřesvědčivě zaťal pěsti.
"Ale ty bych ti necuchal, kdybys neřekl, že mám místo rukou pazoury, matlo." Ušklíbl se Uriáš.
"To bych nevytáhl, kdybys odvolal, že moje hlava vypadá jako ovce zasažená bleskem." Zrudl Petronel vztekem.
"Nepromluvíš křivého svědectví," připomněl Uriáš. "Co jsem měl dělat, ta tvoje andělská makovice tak namouduši vypadá."
Petronel zafuněl, pohrozil Uriášovi a uraženě odkráčel.

Pomalu se stmívalo, když se Ježíšek vrátil k Panence Marii.
„Kde jsi celý den byl, děťátko moje?“
„Pozoroval jsem lidské hemžení.“
„A na co jsi přišel?“ pohladila ho maminka.
„Ti lidé, když oni jsou tak malincí.“ Marie se usmála. „A oškliví!“
„Ježíšku! To přece nemůžeš říkat!“
Ježíšek se rozesmál tak vesele, jak to umějí jen děti. „Apríl, maminko!“
„Ježíšku!“ zahromoval Pán Bůh, „cti otce svého i matku svou! Alou, běž se za trest podívat na Ness a Aries, jak trpí za svou zkaženost v hlubinách!“
Ježíšek se odšoural pryč. Cti matku svou, zvlášť pokud je u toho i otec tvůj!