Zaklínač

Vraceli se, zpátky do městečka.

Geralt musel uznat, že to tak bude lepší. Lektvary jej sice zachránily od nejhoršího, ale i tak rány na zádech bolely - jed příšery udělal své.

A co bylo pro něj dobré - léčitelku ve městě znal - bude o něj skvěle postaráno. A může si v klidu rozmyslet další postup. 

Sklonil se k němu Marigold. "Víš, jak jsi říkal, o tom, jak mě naháněli, abych si Márinku vzal. Mohl bys, dohlédnout na mne, abych, raději ani jednou. To, no prostě, abych si nevrznul, bojím se následků, už teď. Raději mě pořád hlídej, já na vrzání raději zapomenu."

"Myslím, že v divočině vánoce neoslavíš, Geralte. Musíme se vrátit do města," pronesla Elzee ošetřující jeho zranění. 

"Do města," zaradoval se Marigold, "děvčata, jídlo, pivo, jedno v jakém pořadí. Naprosto souhlasím, užijme si města a ty se pořádně vyzdravíš." 

Zaklínačův elixír v ráně podivně zašuměl. "Vidíš, vše tomu nasvědčuje. I ten osud nám to našeptává. Navštívíme trhy, poklábosíš znovu s čarodějem a bude nám krásně. Jako o vánocích," rozzářil se bard ještě více.

"Rychle jsi  Marigolde, zapomněl, jak jsi z města před vdavkami utíkal."

"Nu což, trochu toho vzrušení ke svátkům patří," rozesmál se Marigold.

Dobrá nálada se vrátila všem. 

Z umírajícího tvora odlétly kousky kostí a masa společně s hnilobnou tekutinou a zbytky jeho zkažené krve. Část z nich zasáhlo i Geraltova záda, který se svým tělem snažil krýt Marigolda. 

"Jste všichni v pořádku, žádné zranění?" Geralt se jako obvykle místo o sebe staral o druhé. 

Z padlého těla Rotfienda se šířil příšerný smrad mrtvolné zkaženosti.

 "Elzee, Marigolde, jste tu? Utíkejte, ten zápach je nebezpečný!"

"Rychle odtud." 

Poslechli bez zaváhání.  

---------------

"Ukaž se Geralte, musím se podívat co ti způsobil."

"Nevypadá to vůbec hezky," pronesla Elzee dívaje se na zaklínačova záda. Propálenými otvory kazajky prosakovala krev spolu se zbytky příšery. 

"Sečtěme se, jestli jsme všichni," prohlásil Geralt.

Milva se ušklíbla a dál leštila tětivu. "Chlapi. Furt chtějí něco počítat a žvanit."

Geralt ji hrdinsky ignoroval. "Jsou přítomní trpaslíci?"

"Oi, my nejsme trpaslíci! My máme naprosto přirozenou velikost! I naše přirození mají naprosto přirozenou velikost!" Zamávali trpaslíci lahvemi medoviny.

"Beru to jako ano," odvětil Geralt se stoickým povytažením obočí. "Regisi?"

"Zde," odpověděl Regis, který visel ze stromu hlavou dolů jako netopýr.

Geralt si povzdechl. "Nebudu se ptát. Barde?" 

Nic.

"Barde? Zpěváčku? Marigolde?"

Nic.

"Kam se zase poděl?" zamumlal Geralt.

Odpověď obdržel vzápětí. Ožralý Marigold opodál sváděl lesní žínku.

(Byl to pařez.)

Příšera vypadala strašně. 

Nahé rozkládající se lidské tělo zbavené kůže, čpící pachem hniloby, cvakající zuby, přibližující se k zaklínači. 

Geralt s vytaseným stříbrným mečem couval směrem k okraji mýtinky. Věděl, že za chvíli bude potřebovat úkryt.

V tom spatřil Marigolda kráčejícího směrem k nim.

Reagoval rychle. S půlobratem přiskočil a jednou silnou ranou setl rotfieldovi hlavu. Další úder vedl vší silou na plocho na hruď tvora. Chtěl srazit jeho již bublající tělo na zem. 

"Marigolde, zmiz!!" 

Skočil směrem k básníkovi, který se nezastavil. 

Exploze plynu trhající tělo jej zastavila téměř před bardem. Tvor umíral, ale při tom zraňoval všechny kolem.  

Elzee se podívala na Marigolda a pokývla hlavou směrem k zaklínači.

"Ne, nepůjdu za ním, ať si ho to klidně sežere. Nejsem žádná jeho loutka, kterou si bude vodit jak ho napadne. A taky mě vůbec neposlouchá, co chci říct." Marigoldův hlas zněl frustrovaně. 

"Ale chápeš, že je to jeho práce," pronesla klidně dívka. "Tohle není divadlo, to je život, ve své pravé drsné rovině."

Bard se naštvaně otočil a vyrazil směrem kam zmizel Geralt. 

Dívka jej následovala. Věděla, že zaklínač by z nikoho nechtěl dělat svou loutku. Byl příliš čestný a přímý na nějaké manipulace. 

Cvakání zaznělo blíže. Hlasitěji. 

"Ó, pohlédni, čarodějko přenádherná, jaké trofeje jsem ti donesl!"
Na ubohém podiu stála ještě ubožejší bedna, vpředu otevřená. V ní se na provázku třepotalo něco, co vypadalo jako klacek obalený v hadříku a na jednom konci opatřený chumlem koudele. Druhý klacík, obalený ve dvou hadřících a závoji (pravděpodobně) se potácel na okraji 'jeviště'.
"Ach, hrdinný zaklínači, jak jsem ti vděčná, lektvar mocný bude ti odměnou!"
Pištivý hlas ani nedořekl, když se z úplně zadní řady ozvala tupá rána. Obecenstvo se pohoršeně otočilo.
"Promiňte," špitl jsem a odplížil se pryč.
Teprve za vesnicí jsem se začal smát. Tohle až povím Geraltovi!

"Geralte, co to bylo za zvuk? Nechceš se tam jít podívat? Že ne?" Marigold se tvářil velmi vyděšeně. Elzee, ta jen Zaklínače bedlivě pozorovala. 

Zvuk cvakání se nepatrně přiblížil. 

"Tohle řešit nebylo v mém plánu," ohradil se znovu důrazně Marigold. "Můj plán je vzít nohy na ramena a zmizet. Co nejrychleji!" 

Marně, zaklínač již tasil. Tiše se začal blížit ke zvuku. 

"No, tak si tam klidně jdi, kašli na radu starého přítele," zabručel naštvaně bard. 

"A mě tady klidně nech samotného, ať mě něco sežere!" Zvolal za ním ještě úzkostně.

Zaklínač jej však již neposlouchal. Soustředil se na hledání cíle. 

Geralt byl naštvaný. Po odchodu z města se nálada v jejich malé skupince nevyvíjela vůbec dobře. Již pár týdnů spolu cestovali, měli se znát, rozumět si. 

Ale nějak to teď nebylo ono.

Zaklínač usilovně přemýšlel, co se stalo. Co bylo tou příčinou. 

Nemyslel si, že by tou příčinou byl Marigold – i když věděl, že ten je občas malá osina v zadku. Ani Elzee, které stále usilovně hledal pomoc a která se chovala úplně normálně jako mladá nenápadná dívka. Čím dál větší pocit měl, že příčina je on. Přemýšlel, co by měl u sebe změnit.

Cvakání z lesa řešení problému oddálilo. 

„Bylo to nečekané,“ řekla Yennefer.
„Vzrušující,“ doplnila Melisandra.
„Místy velice vznešené,“ zdůraznila Galadriel.
„Bylo to k něčemu?“ zeptala se prakticky Minerva.

Všechny čtyři se ohlédly na K´rula, protože pochopily, že mohou moudře promlouvat, jak dlouho chtějí, ale hlavní slovo tu má on.

„Inu… sám jsem nečekal, jaký mišmaš z toho vznikne,“ připustil, načež neodolal a dodal: „Myši mašírují.“

Potěšilo ho (a zároveň trochu zklamalo – miloval vyvádět lidi z míry), že trpělivě čekaly, až bude pokračovat, nepodivovaly se, co blekotá.

„Nemohli jsme doufat, že každé setkání přinese užitek. Myslím ale, že máme dobrou naději, že některé světy se pohnou správným směrem.“