Zaklínač

Představte si Marigolda v zasloužilém věku, jak sedí spořádaně u stolu a sepisuje svá dobrodružství.
Zažil jich nakonec požehnaně. Jinak to snad ani nešlo, když jeho nejlepším, či snad nejvěrnějším přítelem byl zaklínač Geralt z Rivie.
Kolikrát se s ním dostal do nějaké šlamastyky a kolikrát ho přítel z nějaké jiné zachránil?
Nepočítaně.
Procestovali spolu svět, poznali mnoho lidí, elfů, trpaslíků, půlčíků i... jiných, což poskytlo Marigoldovi spoustu materiálu pro jeho básně.
A co jeho hrdinství?
To víte, že na ženu v nesnázích nakonec narazil.
Zachránil ji a dokonce mu ani nikdo nemusel pomáhat.
A šmitec, velkým dobrodružstvím je konec...

"Už je konec?" zeptal se Elánius.
"Ano," odpověděl Severus, "těším se domů, tady je to počasí tak nemožně stálé..."
Petronel si nepřítomně oškubával křídlo.
"Mně to bude chybět. Letos jsem ani nebyl za blbce."
"Nebuď smutný, košiláči," těšil ho Uriáš, "třeba napřesrok zase budeš."
"Vy chcete pokračovat? Neříkal jsem už loni, že to nemůžeme trpět? Musíme to zarazit! A basta!"
Kapitánova pěst dopadla. A trefila. Klávesnici. Zajiskřilo to a vyvalilo se trochu dýmu.
Geralt mlčky vytáhl náhradní a obrátil se na Steina.
"Co vás pořád žere? Mohli jsme dopadnout hůř! Takže vychladněte a zakazuje se vám třískat do věcí. Kapišto?"

Přenocování u řeky proběhlo v klidu. Žádné nečekané překvapení v noci se nekonalo.

„Děkuji ti Geralte,” pronesla Elzee, když odjížděli od pastevce poté, co jej informovali o smrti jeho sestry.
„Za co?” divil se zaklínač.
„Nejen za moji záchranu tam u cesty, ale i za tvoji lidskost, za tu mravenčí práci, kdy jsi zjistil něco více o mužích, které jsi zabil. Kdy jsi hledal původní vlastníky lupu, který měli u sebe. Nemusel jsi to dělat. Nebyla to tvá povinnost. Ty ale nejsi žádný netvor, který zabíjí pro zábavu, kterému je jedno co udělal. Zajímá tě příčina, důsledky i vyrovnání dluhu.”

Zdálo se, že Marigoldovo dobrodružství se vyvíjí nadmíru dobře.
Dosud nepřišel k úrazu ani o život. To bylo nejzásadnější.
Byl jen jednou ve vězení. Zážitek to ovšem intenzivní.
Ve zdravém rozumu (s výhradami) přežil společnost jisté své neoblíbené čarodějky.
Jeho přítel zaklínač ho nenechal ve štychu a velkou část cesty ho doprovázel.
Pomohl varovat před hrozbou už ne tak malou zaklínačku Ciri.
Strávil bezpočet plodných večerů po krčmách a dokonce si i něco vydělal.
Jen jedno tomu chybělo.
Ještě pořád nezachránil žádnou ženu z nesnází.
A Marigold moc dobře věděl, že takové ženy bývají velmi štědré a dokonce i povolné.

Geralt ztuhnul, chtěl již odejít, ale zarazila jej kresba nad postelí. Na vesnické poměry krásná malba zobrazující dvojici pastevců, kteří objímají syna a jeho mladší sestru. Rodinná idylka.

Mě takový obraz doma nevisí, pomyslil si Geralt, nemám příliš vzpomínek na domov. Matné a jen na matku. Můj domov – to je visící meč nad krbem a vysvětlující Vesemir.

„Já také nemám doma takový obraz,” promluvila Elzee, která se tiše objevila za ním.
„Matka zabila otce krátce po tom, co jsem se narodila. Za to co mi provedl. Nezvládla mu odpustit. Nemám ani jednu jedinou jeho kresbu, neznám ani jeho podobu. Nic."

Jeli k pramenům, přesně tam, kam je poslal sedlák. Malý domek u řeky byl schován v lesním zákoutí. Vypadal neobydleně, rybářské pruty již nebyly vzorně opřeny o stěnu domku, ale popadány v zákoutí.

Nikde ani živáčka, dveře vyvrácené.

Geralt tasil meč a opatrně se protáhl dovnitř.
Bylo to tak, jak si myslel, vzadu na loži v malé místnůstce našel mrtvolu mladé ženy. Kupcova sestra, se kterou se pohádal a ona ve zlém odešla. Jí patřil jeden ze šperků, které našel u mužů, kteří je nedávno napadli. Potrhaná sukně dokreslovala celý obraz, co se v chatě udál.

Vše do sebe zapadlo.

„Kam pojedeme teď, když je Ciri v bezpečí a Yennefer se vrátila do Vengerbergu?“
„Nevím, poohlédnu se nejspíš po nějakých zakázkách ve Velenu, tam je vždycky dost práce.“
„Hm, zase na sever. Tam to nemám rád. Samé mokřiny a hluboké lesy, jednomu ani nestíhá uschnout promoklé oblečení.“
„Hm.“
„Co kdybychom jeli na jih? Nemyslím do Toussaintu, však víš, od jisté doby...“
„Ano, vím.“
„Ale třeba do Nazairu. Je tam teplo, moře, jistě se tam i nějaká ta příšera k setnutí najde...“
„Hm.“
„Dneska nejsi příliš výřečný, Geralte.“
„Zato ty meleš jako obvykle, Marigolde.“
„Tak co myslíš? Nazair?“
„Jen jestli zmlkneš.“

V Cidarisu je přivítalo mírné přímořské podnebí, což byla po deštivých týdnech na severu úleva.

Ciri našel Geralt, když se vydal po stopách haštera, na nějž měla přijmout zakázku jistá zaklínačka. Ciri měla sice radost, že se s nimi zase shledala, ale neodpustila si námitky.

„Vím, že po mně pátrá král Koviru,“ namítala otráveně. „Proto jsem se vydala na jih.“
„Není tady bezpečno,“ oponovala jí čarodějka.
„Dokážu se o sebe postarat sama. Nejsem už malá.“

Geralt se zatvářil zasmušile. Yennefer zatvrzele.

„Pravda bolí, že?“ přisadil si básník.
„Víš co, Marigolde?“
„Drž hubu.“

Yennefer s Geraltem se vzácně na něčem shodli.

Ráno začal Geralt nakládat těla na jejich vlastní koně, které si večer prozřetelně přivázal ke kmeni.

„Víš, Elzee, někomu možná připadám jako šelma, krutá a krvelačná, ale takto je tady nechat nemůžu. Zakopat je, na to nemáme čas, odvezeme je do nejbližší vesnice.“

„A třeba se více dozvíme o tomhle, podívej,” sáhl do jedné ze sedlových brašen a vytáhl zlatý přívěšek, zdobený náhrdelník, hrst zlaťáků a další blýskavé cennosti.
„Nepřipadá mi, že tohle běžně vozí u sebe jezdci na cestě.”
Dívka přikývla.
Moc toho nenamluvíš, co, pomyslil si Geralt.
Dívka se pousmála.
Geralt se zamyslel, uvažoval, čeho si několikrát všiml.

Marigoldovým denním chlebem bylo teď trpět Yennefeřiny nálady a Geraltovu zamlklost.
Oběma jim příliš záleželo na Ciri, než aby se na sebe čertili kvůli hloupostem, ale panovalo mezi nimi napětí, což Marigold špatně snášel.
Dlouhou cestu si alespoň snažil zpříjemnit skládáním veršů o dosavadních dobrodružstvích.

„Kam kikimora nohu strčí,
zaklínač se s mečem točí,
zachrání tak barda včas,
zaklínačtství není žádný špás.“

„Co se vlastně dělo, když jsem byla pryč?“ zbystřila po Marigoldových posledních verších Yennefer.
„Co by, nic zajímavého,“ odpověděl se básník. „Ale můžu ti o tom zazpívat na zlepšení nálady.“
Yennefer se zašklebila.
„To snad raději ani ne.“

Oplášťovaný se svíjel bolestí po zemi, marně se snažíce zastavit krvácení z holenní tepny. Krev rychle vytékala. Muž s hranostajem vykládanou vestičkou se stále ještě svíjel po bolestivém kopanci. Geralt k němu zamířil. Muž začal drmolivě odříkávat zaklínadlo. S rozseknutou tváří mu to jít přestalo.

„Jsi v pořádku?" obrátil se Geralt na Elzee.
„Ano,” přikývla dívka.
„To je,” Geralt nedořekl. Jako Fénix z popela povstal za ním oplášťovaný, krví podlité oči mu svítili nepřirozeným svitem. Švihl mečem na Geraltův krk. Ten s obtížemi vykryl, odrazil i další úder, než se piruetou dostal vedle něj a silným sekem mu odťal hlavu.

Otřesen zážitkem s pavoukonohou kikimorou a objetím od Geralta jal se básník vyhledat nejbližší hostinec, kde by si obalil nervy pivem a jídlem.
Ráno vstal s lehkou kocovinkou znovuzrozený jako fénix z popela a náladu mu nezkazilo ani to, když v lokále zahlédl Yennefer.
„Vyrážíme,“ řekl místo pozdravu Geralt připínaje si na záda meč.
„Dobré ráno,“ prohodil bard k Yennefer, která byla zcela jistě zdrojem jeho budoucí nepohody.
„Ciri je nedaleko,“ odvětila a otočila se k východu.
„A co snídaně?“ protestoval Marigold.
„Snídaně počká!“
No to bude tedy den, pomyslel si Marigold a udělal směrem k Yenniným zádům neslušný posunek.

„Za tohle mi ta děvka zaplatí,” syčel pancéřovaný a běžel k Elzee.
Dívka se bleskurychle odkulila.
„Tak ty mě nechceš? Ty si to nechceš užít, čubko pohublá,” nadával a znovu se po ní nezraněnou rukou natahoval.
„Ukážu ti pořádnýho chlapa,” rychle skočil, aby ji povalil pod sebe na zem.
S její hbitostí však nepočítal.
Elzee už stála vedle něj a dlaní jej silou pleskla přes ucho. Prasknutí bubínku slyšel jen Geralt.
Chlap bolestí zařval.
To už stál u něj také zaklínač, který se mezitím vypořádal s oplášťovaným.
Sek vedl zespodu přímo na zadní holenní tepnu. „S tímhle jsi došoustal, zmetku!”

Zaklínač se vynořil z jeskyně zbrocen kikimoří krví.
„Už by tam mělo být bezpečno,“ otřel si hřbetem ruky čelo a cípem košile očistil meč.
Marigold jen silou vůle přestal jektat zuby a narovnal si na hlavě klobouk.
„J-já…“ začal, ale stále ještě byl otřesen tím, co viděl.
„To je v pořádku,“ uklidňoval ho přítel.
„Ne, vždyť… já tě tam nechal úplně na holičkách, jako úplný zbabělec,“ vydechl Marigold a projevil tak nenadálý záchvěv nesobeckosti.
Geralt se na něj měkce zadíval. Ne lítostivě, ale přívětivě, jak to jen s kočičíma očima bylo možné.
„To je v pořádku,“ zopakoval a objal ho.

„Můžeme přisednout?” pronesl opancéřovaný muž.
„A zůstat?” dokončil hranostaj.
„Ve větší společnosti je vždy bezpečněji,” zasyčel oplášťovaný.

„Pro dobré lidi se vždy místo najde,” pronesl Geralt.
„A to my jsme, že jo, kamarádi?” lehce se zašklebil pancéřovaný.
Geraltovi to neuniklo.

„A tohle?” Kývl pláštík směrem k Elzee.
„Příbuzná, rodiče jí umřeli, přece ji nenechám na holičkách.”
„Asi budeš muset,” přiskočil hranostaj a sekl rychle taženou dýkou.
Geralt úder vykryl taseným mečem a bleskurychlým otočením. Vše doplnil kopancem do genitálií a pokračoval dál k pancéřovanému. Ten měl sice vytasený tesák, ale sek nebo bodnutí už nezvádl. Výcvik z Kaer Morhen neměl.