Zaklínač

„Dost povídání, Marigolde.“ rozlobila se léčitelka.

„V dobré víře, tě chci nechat mluvit, ale je to marné. Ani obyčejnou pohádku nám nedokážeš říci. Napjaté situaci ulevit. Asi teď pošlu pro Márinku, že po ní toužíš a chceš si ji vzít. A nedívej se na mne tak. Dělám to pro tvé dobro, aby ses všelikému nebezpečí, zlovůle světa, potvor zrádných či tvorů magických vyhnul a v klidu se usadil.“

Marigold zbledl jako stěna. Uvědomil si, že by svou hrozbu dokázala splnit.

Elzee se začala smát, léčitelka dokázala Marigolda citovat velmi přesně. Dřívější bardův projev k odchodu z města u léčitelky zabodoval.

„A ty teď půjdeš spát, Geralte. Spánek léčí,“ pronesla důrazně léčitelka.

„A ty nám budeš vyprávět pohádku,“ zvesela se ozval Marigold. Rychle zapomněl na své problémy a rady, které dostal.

„Já myslím, že pohádky vypráví profesionál,“ otočila se dívka s úsměvem na barda.

Marigold se načepýřil jako páv a spustil: „Byla jednou jedna princeznička, a to nebyla jen taková obyčejná princezna, ale její život byl předurčen sudbou, osudovým setkáním a přáním.“

„Chceme pohádku, ne skutečnost.“ Ošetřovatelka byla moc dobře obeznámena se zaklínačovým životem. „Toto by Geraltovi určitě neprospělo.“

„Tak pohádku o tom, jak zaklínač princeznu zabil, tu také ne?“

„Marigolde!!“

"A co ty Zaklínači nic neříkáš?" Zeptala se dívka při obvazování další jeho rány.

"Přemýšlím."

"O čem?"

"O tom co nás potkalo v lese. O tom co jsme nehledali a našli. Nebo si nás to našlo samo? A co to tam dělalo?"

"A také proč to bylo samo?"

"Teď, než někam zase vyrazíš, tady zůstaneš chvíli ležet," pronesla dívka důrazně. Nedoléčeného tě nepustím. 

"A ty Marigolde zůstaneš u něj, ne že zmizíš za první sukní, kterou ve městě zahlédneš. Vzpomeň si na to, co jsi tady prožil."

"A já ti budu ráda pomáhat," promluvila tiše Elzee. "Ráda se něco přiučím." 

"Takže to bude dobré, zachráníš ho? Přežije to?" Pronesl rychle Marigold. 

"Klid," odpověděla ošetřovatelka.

"Nemám někam běžet pro pomoc, zvládneš to sama? Co čaroděj?"

"Brzdi chlape, brzdi. Nech mne chvíli pracovat."

Dívka zručně čistila a obvazovala rány. Zaklínač ani nezasténal. 

"Má jen natrženou kůži, jed se naštěstí nedostal hlouběji do vnitřních orgánů. Je to bolestivé, ale zvládne to. Naštěstí je to zaklínač. Pokud jste byli někde poblíž, buďte rádi, že to nedostalo vás. To by bylo horší. Asi tě dokázal včas zabrzdit," podívala se dívka tázavě na Marigolda.

"Já, já," bard se odmlčel. 

"Děkuji vám, že jste jej rychle přivezli."

Časy se mění. Jak by řekla jedna moje známá, tempo rámus rentur. A kvůli tomu jsem já teď stál před velmi zvláštním typem čaroděje. Ulysses Callidský vypadal jako trénovaný atlet, hovořil jako několikanásobný profesor a budil dojem, že s mluvícím drakem se setkává každé úterý okolo svačiny.
"Byl byste ochoten k tomuto experimentu, vážený pane? Nebude to pro vás nepohodlné?"
Nepohodlné? Vyletět k nebesům a nechat si ze zad spadnout člověka?
"Tady se nedá mluvit o nepohodlnosti. Spíše... o možných fatálních následcích pro vás."
"Věřte, provedl jsem tolik pokusů... zbývá mi jen tento."
"Dobrá tedy."

Naštěstí ten jeho 'padák' fungoval.

Marigold rozrazil dveře a vpadl do místnosti jako velká voda. "Rychle, potřebujeme pomoc, zaklínač umírá."

Ošetřovatelka zvedla zrak od šití stařečkovi ruky a klidně pronesla. "Vypadni, kdyby umíral, choval by jsi se úplně jinak. Nech mě dodělat práci a hned za vámi přijdu."

Marigold nevěda co má říci, potichu zmizel, zavíraje za sebou dveře. 

"Máme chvilku počkat,"  vyhrkl na Elzee, která podpírala Geralta v přijímací místnosti. 

"Vydržím," hlesl zaklínač. "Chovej se hlavně slušně." 

Během chvíle se ošetřovatelka objevila a společně dopravili zaklínače na lůžko.

"Pěkně ho to zrasovalo. Co to bylo tentokrát Bílý vlku? Nějaký hnilobec?"

"Vyznáš se," přitakal zaklínač. 

Putování s Geraltem a Marigoldem nabízí nepřeberné vhledy do lidských povah. Pravděpodobně víte, jaký postoj zaujímá veřejnost k zaklínačům. Tento, mohutně ambivalentní postoj, je na jedné straně demostrovaný téměř procesím (to když obluda žere dobytek, nábytek i příbytek), na straně druhé definovaný kamením, nadávkami a v několika případek i nepovedeným soudcem Lynchem (když obluda doobludí). Ale tohle...
"Tedy, příteli," opřel jsem se v sedle, "viděl jsem už leccos, ale aby vedle sebe visely inzeráty pro i proti zaklínačům..."
"Paradoxní, že? Uvidíme, co bude dál."
"Ty tam chceš jet?"
"Ovšem. I paradoxy vydělají peníze. Kromě toho si za tohle počítám přirážku."

Za pár hodin poznali, že zaklínači není vůbec dobře. Byl stále více bledý, vypadal unaveně, sotva se držel na koni.

Elzee pohlédla na jeho záda. Zranění vypadala ošklivě, rány byly stále více zanícené. 

"Nalej na ně ten mléčně bílý lektvar," pronesl Geralt apaticky.

"Máš jej jen trochu, musíme spěchat do města." 

Lektvar pomohl jen na chvíli, žádný výrazný efekt nepřinesl. Jeli nocí dál, naštěstí Klepna sama dokázala nést Zaklínače, který se na ní jen malátně držel. 

Východ slunce nad hradbami města byl pro ně jako polibek dávné lásky na přivítanou, jako hřejivé světlo v temnotě.

Věděli, že tady zaklínače zachrání.

Oheň v krbu tiše vyhasíná, noc přikryla krajinu a cvrčci pod okny začali hrát. Yennefer se ve spánku přitiskne ke Geraltovi. Nocí jako tahle, pomyslí si zaklínač, by mohlo být víc.

Vtom to zaslechne. Tiché vrznutí dveří stáje, jediné, přesně takové, jako když někdo chce zůstat nepozorován. V duchu zakleje a zvedne se.

Tlupa topivců, uřvaný kohout, hladový Marigold na svačince, opilý Marigold po oslavě, vyděšený Marigold a topivci, přepočítává vztekle příčiny přerušeného spánku v posledních týdnech.

Vyběhne zpoza zdi a rozhlédne se.

"Vylez, ty zavšivený... Klepno?!"

Nevinně se tvářící Klepna se neúspěšně snaží zakrýt bílého hřebce stojícího vedle ní.

Geralt si myslel, že takhle brzo, kdy na trávě ještě neroztála jinovatka, bude v lese sám. 

Rozhodně nečekal rozladěné zvuky loutny a zimou rozklepaný zpěv.

“Marigolde?”

Bard málem spadl ze stromu, na kterém seděl.

“Geralte!” Zasmál se. Neznělo to zrovna upřímně: “Co tu děláš?”

“To bych se měl ptát já tebe.”

“To víš,” Marigold zadumaně přejel prsty po strunách: “My umělci jsme jak ptáci, a jak se říká, skřivánek si musí vrznout, i kdyby měl zmrznout…”

Odněkud z dálky zněl štěkot.

“A ty sis vrznul tak,” povzdech si Geralt: “že tě teď po lese nahání něčí manžel se smečkou chrtů.”