Cesta Krve

Doběhli jsme do temného průchodu. Všude kolem, bylo slyšet bzučení popelnic a pleskot mrtváckých nohou.
„Říkal jsem ti, abys na nic nesahal.“ Otočil jsem se k Jonášovi, který před chvílí odpálil cvičnou raketu, proti jedné z hlídkujících popelnic.
Chlapec, na mě koukal očima se třpytícími se slzy.
„Co brečíš? Velcí kluci přece nepláčou.“ Ozval se ve mně hlas dospěláka.
„Á Velký Vzor se zase ozval.“ Prohodil Ten Druhý.
Ani jsem se nenamáhal ho okřikovat. Radši jsem sledoval, co mi Jonáš ukazuje. Pak jsem pochopil, že tam v tom spěchu zapomněl D-Mana. Jedinou vzpomínku na rodiče. No co. Potrestal se sám.

Poznámka: Upozorňuji na typické, Kuhánkovské, násilné scény. Prosím berte v potaz...
Poslední výstřel, který urval mrtvákovi spodní část obličeje i s nosem, provázel ten druhý klasickou větou.
„Dej si Aerways a volně dýchej.“
Jenže pak jsem se nadechl já.
„Co to tady tak smrdí?“ udeřil mě do nosu hrozný puch rozkládajícího se těla přede mnou.
„Hmm, mrtvý zajíček Azurit to nebude.“ Prohodil přemoudřele Ten Druhý. Jemu se mu to mluví. On to dýchat nemusí.
Popadl jsem lahve s vodou a otočil se ke dveřím. V půlce cesty k Saladinu, se mi v uchu ozvalo.
„Cíl jedna, dvě, tři na šesti hodinách. Vyhodnoceny jako popelnice.“
Přidal jsem do kroku. Začínám si zvykat.