Cesta Krve

Když jsem srovnal celou civilizaci do latí, začal jsem se nudit. Singaia s dcerou se měly k světu, a protože byl svět velký a přes obrovskou radiaci neobyvatelný, rozhodl jsem se ho propátrat. Takže teď běžím v atombordelu po něčem co dřív bylo pole, častými záplavami propracované z levelu bahno do módu bažina a za mnou se klátí tucet mrtváků.
V Glocku mám dva náboje a boty se mi mlaskavě odlepují z bahna. Ruka na rameni, otočka, výstřel, o mrtváka méně.
Poslední náboj a zbývá sto metrů k dostřelu Vulkánu. No nejsme s Tím druhým na tohle už dost staří?

První půlka druhé cesty do Jihoafrické republiky proběhla v klidu, takže jsem mohl stránky nového deníku naplnit větou: Dnes se nic zvláštního nestalo. Tentokráte jsme měli přístupové kódy k vojenským satelitům (počítač při čekání v Rufusově pevnosti lámal jedno zabezpečení za druhým). Ze sna mne náhle vytrhlo počítačovo varovné hlášení. Jen co jsem dopnul bezpečnostní pásy v křesle, pokusila se nám jedna vibrační mina přilepit na břicho. Jako vždy se na nepřilnavém povrchu neudržela a následný výbuch nás posunul o pár desítek metrů kupředu. Pak bylo ticho.
"Asi náhoda," poznamenal Ten druhý.
Vzápětí před námi vyrostl podobných náhod celý les.

„Když jsem se před lety vzbudil na chatě, svět skončil a všude chodili zombie. Překonal jsem odpor ke zbraním a pár zombíků postřílel. Pak jsem sehnal super štábní vozidlo a postřílel jich víc. Po zajetí jsem bojoval v džungli a jedl pavouky. Pak mi ustřelili část nohy a já utekl. Provedl jsem amputaci zbytku nohy nožem. Na brambory. Přešel půlku Sahary, vytáhl 300 tunové vozidlo z 15 metrové díry. Teď sedím ve vývojovém centru v Mnichově s prototypem funkční nožní protézy.“
Na ramena jsem hodil dvě náhradní nohy a za větru pískající v lebkách padlých nepřátel, odkráčel vstříc dalším nepřátelům.

Večer jsem šel spát s tím že jakmile se ráno vzbudím, zjistím že uplynulé dva dny se mi vlastně jen zdály a já se probudím ve své posteli v chatě po strýci Damiánovi s jediným problém, jak se zbavit pavouků na půdě.
Celou noc jsem sebou pohazoval z místa na místo, jak jsem neustále viděl hostinského Kozáka přes hlavneň.
Ráno jsem se vzbudil do krásného tichého dne. V hlavě mi tepalo a krk jsem měl opuchlý až mne bolelo každé polknutí. Bohužel jsem zjistil, že poslední dva dny se mi nezdály. Nebolet mne tak strašně v krku, křičel bych hrůzou.

Přepnul jsme do bojové rychlosti. Svět se zpomalil. Přesněji řečeno, svět se pohyboval normálně. Já byl jen hrozně rychlý.
Roztočil jsem řetězy přidělané na rukou a vykročil.
Konec řetězu narazil Protivníkovi do těla a projel jím jako máslo. Respektive než jsem se vzpamatoval, z protivníka zbyl aerosol.
Těch Protivníků bylo víc. Trochu. Hodně. Fajn, bylo jich vážně hodně.
Vzal jsem to tedy dost zeširoka. Představte si sněžnou frézu. Jen kvílení rotujícího řetězu muselo být hrozně demoralizující.
Vypnul jsem bojovou rychlost a rozhlédl se. Zajímavé.
Na zemi se stékaly dva mozky a jedna oční bulva se na mne dívala dost vyčítavě.

„Pšítaši. Hej Pšítaši!“ zamumlal jsem na nejmodernější elektronický systém na světě.
Žádná odpověď.
„No tak, nernech se pjošiš.“ Opakoval jsem šeptem.
Abych to trochu osvětlil. Před chvílí jsem dopil lahev poslední Whisky, co jsem do Saladinu naložil. Oslavuji totiž zjištění, že mám dceru. Problém je, že Singhaia už spí a já jí nechci vzbudit. Proto se snažím šeptat. Bohužel po té době abstinence, se mi nemluví zrovna nejlépe.
„Pšítačši,“ zkusil jsem jinou výslovnost, „pjoumalou vžed!“ zavelel jsem.
Počítat konečně pochopil, že mluvím na něho, takže mi odpověděl. Bohužel nahlas: „Příkaz syntakticky nesrozumitelný.“
„Pšššt!“ okřikli jsme ho s Tím druhým současně.

„Teda, teď jsi to úplně rozsekl. Ne vážně. Jestli tohle zjistí generál Rufus, začne ve velkým skupovat hnědý trenýrky.“
„Cože? Co se ti zase nelíbí?“ Zeptal jsem se nechápavě Toho druhého. Vždy mne dokáže překvapit s tím, čím se vytasí.
„To jako vážně pojmenuješ další stroj třídy Superkiller jako Mlátička?“
„No a proč ne?“
„Ten poslední byl Drobek! Drobek a Mlátička. Dvojka k popukání. Nebýt konec světa, mohl jsi začít psát romantické komedie.“
„Cože?“
„No jasně! To si takhle jeden zabijáckej stroj Drobek, najde druhej zabijáckej stroj Mlátička a mají spolu třeba malinkatej vraždící stroj jménem…,“
„Lopatička,“ doplnil jsem rychle.

„Proč tam stojí ta pumpa?“
„Jaká?“
„Tamta.“
„Tamta?“
„Ne ta druhá. Jasně že tamta.“
„Tak to nevím. Co myslíš ty?“
„Já se ptal tebe.“
„Někdo jí tam postavil?“
„Panebože. To je úvaha. Jasně že protože jí tam někdo postavil, ale proč zrovna sem?“
„Aby si lidi mohli natankovat?“
„Uprostřed pouště?“
„No i na poušti lidi tankují.“
„Uprostřed Sahari? Jasně! Jsme obklopeni tolika zabijáckými stroji, že by to stačilo na rozpoutání třetí světové.“
„Čtvrté. Třetí už byla.“
„Fajn čtvrté a lidi si tu budou tankovat.“
„Skončil jsi?“
„Ne!“
„Fajn tak co chceš ještě říct?“
„Proč tu do hajzlu je tam pumpa?“

„Takže co?“
„Takže jsem tam prostě jednoduše naběh a řval u toho, jako když ti v šesti přetáhli trencle přes hlavu.“
„Vážně skvělí. Jak jsi běžel, když jsi neměl nohu?“
„To není podstatný. No, kde jsem to přestal. Jo! V ruce kulomet, náboje z něho lítaly na všechny strany a do toho tam přilítlo pár Popelnic a začaly to tam s těma anténkama čistit.“
„A pak?“
„Pak tam nalít Saladin a začal nám krejt záda. Fakt to bitva století. Měls tam bejt s náma.“
„Ale já jsem tam byl. Byl jsem v tvé hlavě to si nepamatuješ?“
„To není podstatný.“

Další velká vrata v montážní hale, jsem raději neotevřel. Temné hučení za nimi, se mi totiž vůbec nelíbilo.
„Co kdybys šel přepočítat ty mouchy tady odtud?“ snažil se mi radit Ten druhý.
„Proč jako?“
„No abys věděl, kolik jich tam bude,“ trhl mou hlavou požadovaným směrem.
„To jsou mi fórky.“
Otevírat vrata se mi vážně nechtělo.
O týden později:
„No dobře tak šup,“ přikázal jsem počítači otevřít vrata a psychicky se připravil.
Bylo to ještě horší, než v hale pár dní předtím.
Těch much, bylo vážně hodně. Přelévaly se z místa na místo, bzučely a tvořily obrovské hemžící se hromady.