Cesta Krve

Před tím jsem byl hrozně drsný redaktor Zelených listů. Cítil jsem se zelenými Bratry. Bál jsem se ekofašos a vzpomínal na to jak jsem viděl střeva dědy s tetou, visící z bilboardu na levnou bionaftu.
Pak jsem dospěl. Přestal se bát pavouků, začal jsem je pojídat. Pak mě unesli. Změnili na stroj na zabíjení a unesli znovu.
Probudil jsem se v džungli, bez nohy, jejíž zbytek jsem si s ledovým klidem amputoval a pak po pahýlu přešel půl pouště. Z dvacetimetrové díry vytáhl čtyřicetitunové vozidlo a pomstil lidstvo.
To bylo potom. Co bude teď? Asi to bude Divoké a Zlé.

Co se vlastně za uplynulý rok a půl? Dva roky? vlastně stalo? Mimozemšťané zničili planetu, já se pomstil, zachránil Jonáše, stal se otcem. Všichni jsou spokojení, tedy skoro všichni. Bratři jsou spokojeni určitě, já trochu, Ten druhý vůbec. Stále mi do všeho kecá a snaží se mi radit. Poslední dobou jsem se ho však naučil ignorovat, což mu vadí ještě víc. Saladin teď stojí v naprosto žalostném stavu ve vstupní chodbě, ale protože sám uznal, že již není potřeba, uložil jsem ho ke spánku a vypnul.
„Dobrou,“ rozloučil jsem se se starým přítelem za pohasnutí poslední kontrolky na palubním pultě.

Po tom, co se osvobodilo pár mozků z hlav, vnitřností a bůh ví čeho z lidských těl, začali politici brát hnutí Zelených vážně. Tím, že jim přiřkli část pravdy, se počet atentátů a tím tlak na politiky zvyšoval. Nekonaly se bombové útoky jen na benzínky, teď dokonce i na auta s benzínovým či dieslovým motorem.
Dokonce bylo několik lidí prodávajících tužkové baterie umučeno nebo stáhnuto z kůže za živa. Zelení aktivisté byli prostě vždy, všude a dokázali zasáhnout v tu nejméně vhodnou a nečekanou chvíli.
Při těchto vzpomínkách mi hlavou problesklo i to, jak zemřel děda s babičkou. Hnusná emancipace!

V našich archivech, které byly za století mnohokrát vykradeny a vypáleny, se najdou příběhy, jak se naše země stala neobyvatelnou a nepřátelskou naší rase. Před třista lety se neobyčejný člověk Maxmilián posadil do ještě neobyčejnějšího stroje Saladin a vydali se vstříc osudu, ztrestat mimozemskou rasu, která proměnila lidstvo v zombie. Jejich pouť byla napínavá a plna nebezpečí. Maxmiliánova vyvolená byla téměř usmrcena nepřátelskou formou života, jeho věrný druh Jonáš byl unesen. Nakonec vše dobře dopadlo a Maxmilián se zachráněným Jonášem přinesli z kosmických dálek Tatrgel, který zachránil lidstvo. A po pravdě to, co nám provedli Protivníci, nebyla moc laskavá invaze.

Když jsem svému šéfovi v redakci Zelených listů řekl, že si beru dovolenou a mířím do úplné končiny na chatu, ve které není ani elektřina, pochválil mne, jako správného Bratra. Doslova jsem se ho zeptal: "Prosím pane, pošlete mne až na konec světa na dovolenou, prosím?" Tenkrát jsem toho chlapa děsivě nesnášel a při téhle řiťolezecké větě mu měl chuť i přes aktivní nenávist ke zbraním do krku nacpat malorážku a stisknout spoušť. Nesnášel jsem tohle podlézaní, kdy si na mě mohl honit vlastní triko. V té době jsem netušil, že ten můj konec světa přijde cca za tři dny.

Dech pouště tiše zpíval a já a náčelník Guss jsme seděli na zemi uprostřed planety, na které zbylo sotva několik tisíc obyvatel, pobrukovali si africké posmrtné písně a vyřezávali při tichém praskání ohně našeho nového klanového démona.
Naše dva stíny tiše tančily na půdě, která ještě před několika hodinami dosahovala teploty přes 50°C, nyní jen těsně nad teplotou, při které jsem chytil vlka.
"Gussi?" zeptal jsem se náčelníka, jakmile jsme odřezky shrnuli do ohně a počali svými noži vykopávat díru do země, kam jsme měli našeho nového démona usadit.
"Maxmiliáne?" otázal se náčelník a odrazy ohně mu tančily v očích.

Ten druhý mne vždy svými hláškami dostával do trapných situací. Když před lety, ještě v dětském domově, prohlásil: "Všude holek jako kvítí, půlka z nich jsou transvestiti,"
netušil, že tím naštve početnou skupinu umělců, na jejichž vystoupení jsme byli.
Když si ve dvaceti ujasňoval svou orientaci (já ji měl jasnou, ale znáte Toho druhého), utrousil: "Když tě holka nemá ráda, stačí prdel kamaráda." Rebeka už na mne nikdy nepromluvila.
Právě teď Singhaia ke stolu nese něco jako hamburger, takže jsem se jeho hlášku, "Když ti žena vaří na nic, buď rád, že nejsi panic," pokusil zamaskovat slovy "Ham!" Bohužel, bezvýsledně...

Stáli jsme na vrcholu hory a já proklínal svou představivost. Před námi byla jediná sjízdná cesta. Všude jinde byly obrovské závěje sněhu, s nimiž si ani našich tři sta tun nedokázalo poradit. Cesta nebyla zase až tak velký problém. Problémem bylo, že vedla nad propastí, hlubokou několik set metrů. Úplně dole v počínající tmě se tyčily zubaté vrcholky skal. Pokud Saladin sklouzne, budeme mrtví. Úplně jsem viděl, jak jdeme několikrát přes bok a jak mi hlavu rozdrtí uvolněná pračka. To byl ten příjemný způsob smrti.
"Tudy ale musíme," zabručel jsem, povzbudivě mrkl na Jonáše, zavelel, "vpřed" a zbaběle zavřel oči.

Alvis Saladin: Bojové štábní vozidlo vyvíjené v německém Mullhausenu poblíž Mnichova. Toto třistatunové vozidlo je vybaveno třemi aktivními prvky obrany. Čtyřicetimilimetrový rychlopalný kanón s třímetrovou hlavní značky Mauser, šestihlavňový rotační kulomet systém Gatling, ráže 7 mm (viz. Vulcan), posledním prvkem je napalmomet. Stroj je vyroben z několika kusů skořepinového pancíře, který je k sobě slepen (viz. superlepidlo). Celý stroj je pokryt tekutými krystaly (viz. amorfní optické krystaly). Vozidlo je poháněno fúzním reaktorem (viz. reaktor studené fúze) a všech jeho osm "inteligentních" pneumatik (viz. Michelin) je řízeno třemi super chytrými samoučícími vojenskými počítači, které se umí v případě nouze vzájemně zastoupit.

Když jsem viděl generála Ruffuse poprvé plakat, přišlo mi ho na prvních pár vteřin opravdu líto. Pak jsem si ale v hlavě promítl všechno příkoří, které se mi díky jemu dostalo, a začal jsem ho nenávidět. Tedy nenávidět víc, než kohokoli do současné chvíle v mém životě. Docela mne překvapilo, že generál pláče na svou udržovanou bradku pouze slzy.
"Co myslíš, že asi pláčou námořníci? Rum?" zeptal se Ten druhý a já dostal utkvělou představu si prostě a jednoduše vrazit hlaveň nejbližší zbraně až do krku (jak by řekl Ten druhý, pořádný blow job) a palcem u nohy stisknout spoušť.