DMD č. 8. pro 8. 4. 2012. Téma: Až na konec světa...

Poznámka: To jsem si nemohla ujít, využít pro tohle téma tak příhodný fandom. Jen připomínám těm, kteří to ještě neviděli: v tom filmu hraje Benedict Cumberbatch *láká*
_____
Edmund Talbot měl namířeno do Austrálie za postem úředníka koloniální vlády. Byla to nekonečná plavba, jejich loď opustila břehy Anglie už před dlouhými měsíci.
Jednoho dne si do deníku zapsal: "Jsem zvědav na svůj nový život, co mi přinese. Ale zatím mám pocit, že osud mě chce pouze zavát až na úplný konec světa. Cesta je nezajímavá, moji spolucestující příšerní."
Ale vůbec netušil, co si pro něj sám Bůh přichystal: události průběhu plavby ho dočista změnily, ze sobeckého, bezohledného člověka se stal soucitný muž s pochopením pro druhé.
Na samém konci světa pocítil vděčnost k životu a konečně byl šťastný.

Na konec světa chodil zapomínat.
Poslouchal, jak hučí dokonalé ticho. Pozoroval vodopády, jak řvou, lesknou se a mizí. Kdesi v dáli jiskřily modré jazyky nekonečna. Vířily, hrály si. Byly tak nespoutané.
V těch chvílích se cítil docela maličký. V těch chvílích měl někdy pocit, že pochopil. Dokázal zaplašit dusivé myšlenky těžší než souhvězdí, které se mu honily hlavou.
Na okamžik.
Ztěžka si povzdechl. Vesmír zasténal.
Potom natáhl kostnatou ruku a jemně pohladil po chobotu jednoho ze čtyř slonů. Obrovské korálkové oko se slastně přivřelo.
„TAKÉ TO MÁTE TĚŽKÉ. JÁ VÍM.“
Odpovědí mu bylo všeříkající ticho.
„DÁŠ SI JEŠTĚ NĚKOLIK BURÁKŮ?“

Mary Poppinsová otevírá barevný deštník.
Její práce je skončena. Banksovi jsou šťastni.
ZAČÁTEK. NOVÝ.
Umělec Bertík snídá nakreslený čaj.
Mary Poppinsová si zpívá.
Špinavé děcko, žebrající v katedrále svatého Pavla.
Matka leží před vchodem. V mrtvé ruce svírá poloprázdnou láhev ginu.
**
Udřená žena trestá ve studeném podkroví svou nejmenší dcerku.
Pak nelituje. Ničeho.
**
Šedivá továrna. Vyrábí se v ní hračky.
Děti tu pracují dvanáct hodin denně. Nemají rodiče.
Odvrácená strana Londýna je
druhým koncem
vyspělého
viktoriánského
světa.
Mary Poppinsová zavírá černý deštník.
Její práce nikdy neskončí. Neštěstí je víc.
KONEC. VŽDYCKY.
Křídové barvy na chodníku smývá déšť.
Mary Poppinsová pláče.

Poznámka: Upraveno dle Janových pašijí.
---
Ženy stály u paty kříže a plakaly, protože jejich nevinný Mistr a Pán umíral.
„Tohle se nemělo stát!“ křičel v duchu Jan a zatínal pěsti při pohledu na slzy Ježíšovy matky. Toužil vztáhnout ruku a přivinout ji k sobě.
Janovi se chtělo řvát, rvát si vlasy smutkem, vzlykat do umdlení, jenomže nechtěl zvyšovat Mariinu bolest.
Slyšel namáhavý dech Ježíšův. A potom jeho hlas, jak říká: „Ženo, hle, tvůj syn!“
Cítil upřený pohled. Zvedl zrak a setkal se s Pánovýma očima plnýma utrpení.
„Hle, tvá matka!“
V tu hodinu ji přijal k sobě, protože víc už pro svého Mistra udělat nemohl.

Pozn.: Fandom: žádný. Jedna myšlenka, která už mi dlouho straší v hlavě. Dílem za ni může jeden skvělý autor sci-fi a dílem jedna povídka, otištěná snad před 15 lety v Ikarii.
Vesmír je děsivé místo, když se na něj podíváte z patřičného odstupu.
Myriády galaxií, sluncí, planet. Čas od času přijde zázrak, zážeh života, záblesk vědomí. Civilizace vznikají, rostou a nakonec se mění v prach.
Některé opustí svou planetární kolébku. Udělají pár prvních krůčků (skoků) po jiné planetě. Dojdou do cizí sluneční soustavy. Nakonec opustí vlastní galaxii.
A po pár miliónech let doletí první odvážlivci až na samý konec vesmíru. Pohlédnou do něj a jejich oči ztratí ten žár, který je dohnal až sem, a jejich duše už nikdy nebudou stejné.
Až se vrátí domů, nikdy nikomu neřeknou, co tehdy spatřili.

Začátky mnoha vztahů se nesou ve znamení experimentů a poznávání se. Tadeusz s Colleen se rozhodli to pozdvihnout na úplně novou úroveň. Oba rádi cestovali...
Takže se teď díky prstu zabodnutému naslepo do mapy nacházeli kdesi na Kavkaze uprostřed ničeho a jediný viditelný, řádně vrásčitý obyvatel místa si je podezřívavě měřil z lavičky na zápraží.
„Až se tě bude někdo ptát, odteď mu můžeš naprosto vážně říct, že bych se kvůli tobě vypravil až na konec světa,“ zazubil se rysodlak, objal vílu kolem ramen a sjel polorozpadlou vesničku pohledem. Ztěžka polkl. „Protože mám pocit, že jsme na něj právě dorazili.“

Vlasy mu cuchal vítr foukající z druhé strany světa. Moře se na obzoru stýkalo s oblohou. Slunce pálilo a kolem voněla sůl. Loď tančila po vlnách a on se křečovitě držel zábradlí, aby se mohl dívat do dálky. Dokud ho nezačaly bolet oči a ještě dlouho potom.
Už pluli. Napřed okolo Afriky a pak ještě dál Indickým oceánem až k zemím s podivnými cizími názvy. Cejlon, Amman, Sumatra, Borneo. A nakonec do přístavu Malaka. Jen ta myšlenka opíjela víc než víno. Nastavil tvář slunci a zavřel oči. Yanez de Gomera vyplouval z Portugalska až na konec světa. Nedokázal se neusmívat.

Nebe se zatáhlo. Těžké mraky zvolna plují po obloze. Zdvihá se vítr. Mladík stojí a jen se dívá v němém úžasu na bouřící ocelově šedou vodu pod sebou. Je to neuvěřitelná podívaná. Cosi zlověstného jako by bylo skryto pod hladinou a stále těžší černá mračna ponurou atmosféru ještě podtrhují.
Neskutečná dech beroucí scenérie působí podivnou tíseň. Mladík se vydá na samý kraj vysoké skály nad mořem. Upřeně hledí do nekonečné dálky, kde už není vůbec nic.
Stella obscura.
Léta Páně čtrnáct set šedesát šest Václav Šašek z Mezihoře dorazil po dlouhém a strastiplném putování z Čech až na konec světa.

Navazuje na předchozí drabble Takhle to tedy končí.
Vendelín Pidimuška zíral s otevřenou pusou. Ale ne kvůli viktoriánskému domu, který před sebou viděl. Ani kvůli bílému koni, na kterém přijeli. Ani kvůli zahradě plné černých květin. Zíral na kostru před sebou. Nebyl překvapený ani tak tím, že je to kostra a že mluvila, jako spíš tím, co řekla.
„To si děláte legraci?“
JÁ SI NIKDY NEDĚLÁM LEGRACI. BÝVÁM SMRTELNĚ VÁŽNÝ.
„Zachránil jste mě, abych tu sázel květiny?“
JSTE PŘECE ZAHRADNÍK. TO VY DĚLÁVÁTE.
„Ale proč, proboha?“
PRO BOHA? NE, BOHOVÉ SEM NECHODÍ. CHTĚL BYCH TO TU TROCHU... OŽIVIT.
Vendelín začínal chápat, že práce pro nového zákazníka nebude lehká.

Automobil ztěžka supěl přes kamenitou cestu a co chvíli jsme se hrabali z výmolu. Withnail vedle mě udržoval vyrovnanou hladinu krve v alkoholu pomocí whisky a benzínu do zapalovače. Pak jednoduše oznámil: „Budu zvracet,“ a učinil tak.
„Doprdele!“
„Už tam budeme? V Crow Crag? Už tam budeme?“
„Myslím, že jo.“
„Nic nevidím!“
Zastavil jsem a vylezl z auta. Withnail vypadl na cestu a rozhlížel se.
„Co je to? Jak jsi mě sem dostal?“
Před námi se otevřelo údolí plné bláta a trsů suché, žluté trávy. Uprostřed se černala polorozpadlá stodola Crow Crag. Za horizontem nebylo už nic.
„Vítej na prázdninách!“