DMD č. 8. pro 8. 4. 2012. Téma: Až na konec světa...

„Na konec světa. Musím tam. Jsem tak blízko! Půjdu třeba sám! Bez vojáků… Hefaistión půjde se mnou…“ mumlal si Alexandr.
„Půjdu s tebou kamkoli povedou tvé kroky, Alexandře. Nemohl bych být bez tebe.“
„Já vím, Bágoe. Uvidíme spolu konec světa. Spočineme až na samém konci světa, pak se obrátíme domů.“ omílal ta slova stále dokola jako motlitbu. V co věří, to se stane. Trochu jsem se bál, co tam bude, ale budu tam s ním. S ním se bát nebudu. Hlavně, že mě neposílá domů, abych tam na něj počkal. Už nemám domov, teď jsem doma tam, kde je on.

Když jí matka vyprávěla dobrodružné příběhy, vždycky dopadly dobře. Hrdinové porazili příšery, potkali krásné dívky, zamilovali se do sebe a došli s nimi až na konec světa.
K Fleur láska nepřilétla s vířením bubnů v jediném okamžiku. Přicházela k ní po kapkách; s každou ztratila kousek vílího pozlátka a získala trochu tepla.
Teď je svět jen kouř a prach a chuť krve na jazyku. Není to příběh; je to život. Uprostřed bitvy o Bradavice není jen dámou v nesnázích. A není sama.
„Fleur!“ Bill překřičí praskot magie kolem nich. „Půjdeš se mnou?“ Natáhne k ní ruku.
„Až na konec světa.“
Pozn. autora: Jeden z mých oblíbených a z nějakého důvodu poněkud opomíjených kanonických párů. Už od začátku DMD jsem věděla, že chci napsat něco o Billovi a Fleur - konečně k tomu byla příležitost.

Muminek našel Šňupálka na Kopci. Seděl na velkém balvanu a hrál na harmoniku zvláštní tesklivou píseň. Muminek si sedl vedle něj, zavřel oči a vdechoval hořkou vůni jarního větru.
Šňupálek dohrál, harmoniku schoval do kapsy. „Dálky mě volají,“ vzdychl.
„Kam tě volají?“ ptal se Muminek zvědavě.
„Za dobrodružstvím. Někam, kde jsem ještě nebyl. Pořád dál, až na konec světa.“
Muminek se zadíval do údolí. Nad Muminím domem stoupal tenký proužek kouře. Maminka zřejmě už začala smažit lívance. „Mají na konci světa taky lívance?“ napadlo ho.
Šňupálek zaváhal. Zadumaně pozoroval bílou linku dýmu.
„Dálky můžou ještě nějakou dobu počkat,“ rozhodl se.

"Drahý Sherlocku,
posílám ti srdečný pozdrav z naší svatební cesty v Karibiku. Tady by se ti líbilo, kouří tu všichni a pořád..."
John vzdychl a nedopsanou pohlednici zastrčil hluboko do brašny na notebook. Psát mrtvým není zdravé.
***
"Milý Johne,
když mi Mycroft rozmrazil účet, vydal jsem se pryč z Anglie, z důvodů, které nemůžu vysvětlovat.
Momentálně ti píšu z Tibetu, kam jsem se uchýlil k meditaci a abych prozkoumal 'nadpřirozené schopnosti' zdejších mnichů.
Jediné, co mi tu schází, je můj věrný blogger.
Pozdravuj paní Watsonovou.“
Dopsaný dopis schoval Sherlock pečlivě k těm ostatním do svého cestovního deníku. Mrtví dopisy neposílají.

„Tumáš!“ Yetti podal Liamovi hrnek.
„Ho čém jsém to mlúvil? Jo. Horolézci. To by ťa vážně hurválo.“
„Se mnou takhle mluvit nemusíš,“ smál se Liam.
„Síla zvyku,“ pronesl Yetti a plynně pokračoval: „Leze to sem, pokaždé to málem umře a ještě to pak říká, že se to dostalo až na konec světa. Pch. Střecha světa prosím, proč ne, ale konec?“
Zuřil. Byl to pravý, nefalšovaný, stoprocentní yettiovský vztek.
„Hováda to sú,“ulevil si chlupatý obr.
„Tak musíš uznat, že mají tak trochu pravdu,“ opáčil Liam.
„Vážně?“ Yetti začínal znít opravdu nakvašeně.
„Jestli todle je konec světa tak co je potom Tijuana!“

Seděla jsem a pohledem sledovala letadlo pohybující se po obloze. V ten moment jsem byla blízko tomu odjet na letiště a odletět. Na místo, kterému se eufemisticky přezdívá konec světa (což může být kdekoli).
Pak se ovšem ozval zdravý rozum a vyjmenoval mi faktory ovlivňující možné rozhodnutí. Stav konta, znalost cizích jazyků, neznalost poměrů na konci světa, případná bezpečnostní rizika…
Jednalo se o střet dvou hlasů. Nevím, který z nich jsem byla já. Každopádně jsem zůstala. Dál se věnuji svým případům. Potápím se do cizích příběhů, což – podle jednoho z mých hlasů – chce víc odvahy, než vydat se na cestu.

„Kam vlastne ideme, Felčiar?”
„Na juh, Jednooký, na juh. Boli sme poslednou zo slobodných légií Chatováru a mojou povinnosťou kronikára je dopraviť nakoniec kroniky späť do Chatováru, nech je to kdekoľvek. A koniec už prišiel. Légia sa rozpadla.”
Jednooký to samozrejme vedel, ale takto ma otravoval každý deň. Vedel som, čo bude nasledovať.
„A prečo, ak už je koniec, stále do kroník píšeš?”
Nevedel som mu odpovedať. Možno to bolo zo zvyku, možno som si myslel, že v Chatovári budú niekoho zápisky zaujímať. V každom prípade som bol rozhodnutý splniť povinnosť, aj keby som mal ísť až na koniec sveta.

Bolavou lásku vkládáme do srdce jako přijímání,
s ostychem prověřujeme svoji bázeň
a s křížem k neunesení těžkým, klesáme na zem.
Zimničně se třeseme, čekáme na léto,
přes srdce nepřeneseme, co v nás je zaseto.
A teprve když utichne v nás i svědomí
Chcem´ nazpět to, čeho jsme se sami dobrovolně vzdali
a na co jsme i v koutku svého já zapomněli.
Pro své touhy a sny až za zenit, až na kraj světa chceme jít.
Přes veškerou naši snahu ho však nemůžeme najít.
Přeme se, kde může být, kde je jenom hádáme
a zcela marně, zbytečně konec světa hledáme.

O městě Nnenna, rozprostírajícím se někde na kraji světa, slyšel už každý. Doopravdy ho nezná nikdo. Napříč městem vede jako bílá nit jediná ulice, ale kamení, které ji dláždí, lze jen tušit. Ani střechy okolních domů lemujících cestu není možné zahlédnout, neboť těsně u země se klene nebe Nnenny. Oči příchozích nejsou na blízkost nebe připraveny, město proto každého zprvu oslepí.
Přirozeně se neví, že do Nnenny se jednou dostaneme všichni. Předtím však mnohokrát potkáme poutníky, vyprávějící o jejích křišťálových věžích a klenutých obloucích, pod kterými kdysi stanuli. Považujeme je za lháře, ale k jejich příběhu si pokaždé rádi usedneme.

Putoval jsem daleko na východ, až na sám kraj světa.
Přišel jsem do říše Velkého chána, císařství Minibar i království Mobar a spatřil tisícero divů. Poznal jsem národy obrů a trpaslíků, doslechl jsem se o jednonožcích i psohlavcích, ač jsem je sám nespatřil.
Navštívil jsem zemi kněze Jana a rozmlouval s tamějšími křesťany, stanul jsem na břehu řeky vytékající z pozemského ráje. Doputoval jsem až k širému oceánu.
Moji průvodci pravili, že podle dávných vyprávění i za tím mořem leží jiné země, o nichž však nebyli schopni nic povědět, a žádná autorita je neuvádí. Možná jsou tedy toliko výmyslem modloslužebníků.