DMD č. 8. pro 8. 4. 2012. Téma: Až na konec světa...

pozn.: slash
„Přepadení! Obsazuji tuto loď jménem Anglie.“
„Franku, ty tu vidíš nějakou loď?“
„Ta postel by třeba plula. Jsi zajat, Španěle!“
„Jsem Portugalec!“
„Jen když se ti to hodí, co? Čím si vykoupíš svobodu?“
„Kdo říká, že o ni stojím? Kam mě uneseš, piráte?“
„Co třeba na konec světa?“
„Sám dobře víš, že svět nemá konec.“
„Třeba jsme ho prostě přehlédli, Ferdo.“
„Neříkej mi tak, nebo…“
„Opatrně s těmi výhrůžkami, nezapomínej, že jsi mým zajatcem.“
„To se uvidí!“
Fernão zabere, překulí se s Francisem po posteli a políbí ho.
S ním bych ten konec světa hledat šel, pomyslí si oba zároveň.
pozn. 2: konečně! Před třemi roky jsem o nich psala seminárku k maturitě a hrabalo mi z toho natolik, že jsem je chtěla zeslashovat. A bylo mi úplně jedno, že Magalhães umřel 19 let před Drakeovým narozením.
pozn. 3: pokračováním jest Sláva patří prvnímu, i když následovníci to umí lépe

Poznámka (omlouvám se za délku): S několika přestávkami se již přibližně od počátku 19. století udržuje na velikonoční neděli v Budyšíně (v Sasku, v Horní Lužici) zvyk koulení vajec z kopečku Protschenberg (lužickosrbsky Hrodźišek). Německy Eierschieben, lužickosrbsky jejkakulenje. Tradice vznikla tak, že se sházeli bohatí měšťané z Budyšína a házeli po svahu vejce a další potraviny (viz drabble), kde je chudina chytala. Dnes je z toho velká sláva, ale házejí už jen rodiče, a to umělohmotové míčky, občas organizátor hodí sladkosti. Děti je ve svahu chytají a určitý počet míčků si můžou vyměnit za různé hračky. Více informací o tradici třeba zde. Ale teď se vraťme do poloviny 19. století a vzpomeňme si i na Alenku v Říši divů...
Ostersonntag, konečně! Alice spolu s ostatními dětmi běžela pod Hrodźišek. Bohatí budyšínští měšťané se pomalu scházeli nahoře na kopečku. Pohled na rozdováděné děti v roztrhaných šatečkách pobíhající bosky po svahu nabízel zábavnou podívanou. Po chvíli začali po trávě koulet vajíčka, housky, jablka a oříšky. Droboť se na ně vrhla jako egyptské kobylky.
Alice si chytila jablko. Na housku nebyla dostatečně rychlá. Po chvíli se kolem kutálelo vajíčko. Rychle, rychle! Běžela dolů ke Spreevě, ale vajíčko se ne a ne zastavit. Natáhla po něm ruku – zakopla. A pak jen padala – a padala, vajíčko pevně v dlani. Dopadne až na konec světa?

To se vám tenkrát zvedl takový vítr, až se tráva ohýbala skoro k zemi a listy poplašeně šuměly. Když se rozbouřené povětří utišilo, rozhodl se motýl Emanuel, že raději půjde zkontrolovat Makovou panenku, jestli ji ten zlý vítr nepocuchal.
Maková panenka ale ve své makůvce nebyla. Neběhala ani na pasece, nezašla ani k moudré staré makovici, nebyla prostě vůbec k nalezení. Až starý cvrček mu prozradil, Makovou panenku si s sebou odnesl vítr, aby mu pro potěšení tančila.
Motýl Emanuel si zarazil cylindr pevně na tykadla a rozhodl se – Makovou panenku najde, i kdyby měl letět až na kraj světa!

„Rozřezal všechen nábytek?“
Mycroft nad sklenkou stěží potlačoval smích.
„Vám to připadá zábavné?“
Zvážněl a zamyslel se.
„Když mu bylo dvanáct, rozsekal mačetou otcovu knihovnu. Scházela ve výčtu místností, ve kterých měl zakázáno si hrát na piráty. Ale tak už to s Aspergerovým syndromem bývá. Abecedně vyjmenuje všechna existující města, ale nikdy ho nebude doopravdy zajímat, jak se má jeho matka. Nikdy nepozná lásku, ale za největším zločincem téhle planety půjde až na konec světa.“
Dopil jsem svou brandy.
„Nevím, jestli ho budu následovat. Nejsem nekonečně trpělivý.“
„Tak ho zastavte, Johne. Jste jediný, koho se kdy zeptal, jak mu je.“

Vládce zažíval triumf. Konečně se mu podařilo ovládnout většinu důležitých soustav Galaxie. Páni času byli bezpečně zamknutí na Galifrey a Doktora zavřel v jeho Tardis poté, co mu ji šlohnul. Nic už mu nemohlo zabránit v dokončení jeho plánů. Tedy, až na... ale ne, to by bylo naprosto nepravděpodobné.
Vesmír na chvíli přestal existovat. Veškerým jsoucnem teď byla pouze malá modrá policejní budka. Doktor vzal zbytky svých pout a svázal jimi naprosto zkoprnělého Vládce. Donna jen nevěřícně zírala.
„Doktore, máš nějaké alespoň přibližně uvěřitelné vysvětlení toho, co se stalo?!“
„Technoblábol,“ řekl Doktor, zatáhl za pár páček a znovu stvořil svět.

Ještě je brzy, ale písek už krásně hřeje. Automaticky zouvám boty. Dřevo verandy je za ta léta skoro stříbrné. Vyleštěné větrem a solí. Dveře jsou pootevřené. Je tu spousta prachu, ale všechno je na svém místě. Proužkovaná deka. Omšelý plakát Boba Marleyho. Zbytky magie, co se povalují kolem...
Vzpomínky.
Jsem tady.
Pryč od všech žabomyších válek. Předsudků. Ošklivých diagnóz a ještě horších prognóz. Daleko od každého: Já tě nechápu.
Jsem zpátky.
A pořád tu je.
To surfovací prkno, co jsem z pověrčivosti nechala v Hnízdě. Abych se pro něj jednou vrátila.
Nemusíte cestovat na konec světa, abyste si vzpomněli, kdo jste...

Každá výprava míří až na konec světa.
Tahle je devátá od začátku Chrámové Expanze.
Malé území sevřené horami. Soběstačné a prosperující. Mladý král bez přímého dědice. Dobře vycvičená armáda. Připraveni na obranu.
Členové výpravy přijdou postupně. Nenápadně. Splývají s okolím. Zkoumají. Vyhodnocují. Žijí své malé životy. A když se jim nabídne, dokážou využít příležitosti.
Tady zatmění znamená slavnost. Radostnou a nevázanou. Plné ulice lidí. Křik. Hluk. Ohňostroj. Průvod. Král projíždí ulicemi a kyne davům. Neopatrně.
Po jeho smrti upadne země do chaosu válek o následnictví. Časem přijdou Svatí bojovníci a zemi ovládnou.
Konec světa se posune zase o kousek dál.

„Hej, Donno, co takhle si zaskočit na koncert Queenů, vsadím se, že jsou brilantní!“
„Vydrž do konce,“ Donna nemohla odtrhnout oči od obrazovky.
„Ale prosim tebe, vždyťs to viděla stokrát,“ vypnul Doctor obrazovku a začal nastavovat páky a ovladače. „Viděl bych to na dobu po Flashovi, co ty na to, Flash, aaaauuuuaaaaaaaaaa!“
Jeho zpěv se proměnil v terorizované zakvičení, když ho Donna popadla za klopy saka: „Až na konec světa bych s tebou klidně šla, na zatracenej konec světa, ale ty nemůžeš počkat ani až mi skončí Dallas?! Víš, jak těžký je nastavit tuhle budku na správnou frekvenci v osmdesátkách?!“

„Už tam budeme?“ zeptal se asi po sté a přitáhl psovi vodítko.
„Někde tady to bylo. Ještě kousek,“ prohlásila jsem a zadrkotala zuby. Na vlečce příšerně profukovalo. Přes trnky konečně zableskla žlutá.
„Támhle!“ Ukázala jsem a vytáhla zahradní nůžky. Byla to bída. Vrba skoro bez větviček. Ustřihla jsem všechno, co šlo, a putovali jsme dál.
„Zajdeme k rybníku,“ rozhodla jsem.
„Má to cenu?“ zeptal se otráveně. Otočila jsem se, založila ruce v bok a zhluboka se nadechla.
„Tak podívej, i kdybych pro to proutí měla jít až na konec světa, půjdu. Příležitost vrátit vám mlácení pomlázkou si prostě ujít nenechám!“
A/N: Nevím, jak je to kde zvykem, ale u nás se dodržuje tradice, že o přestupném roce chodí na koledu děvčata. Se vším všudy, tedy i s vlastnoručně upletenou pomlázkou :D

Mistr Severin připravil kromě obvyklých fazolí i pár rajčat ze svého pokusného keříku. Lisa jedno z nich převracela v rukou. Nad něčím přemýšlela.
„Co je na konci světa, mistře?“
„Voda.“
„A za tou vodou?“
„Nový svět.“
„A za tím světem?“
„Zase voda.“
„A za tou vodou?“
„Ostrovy koření.“
„A za těmi ostrovy?“
„Další voda.“
„A za tou vodou?“
„Orient.“
„A za tím Orientem?“
„Afrika.“
„A za tou Afrikou?“
„Ta první voda.“
„A za tou vodou?“
„Naše Anglie.“
„A proč se tomuhle říká jablko z ráje, mistře?“
„Protože pochází z daleka.“
„Ráj je daleko?“
„Ráj je vždycky jinde, než jsme my.“