Opravnik oblíbených otištěných omylů

Ijáček běhal po lese a radostně vyhazoval. Medvídek Pú z něj byl celý nesvůj.
Co se to s Ijáčkem děje, pomyslel si. Jindy se sotva plouží a dnes tu běhá jak hříbě!
Ijáček přiběhl a rozvěrně do medvídka drcnul: „Naskoč si! Něco ti ukážu!“
Pú se vyškrábal na pařez, pak na Ijáčka a vyjeli. Za lesem, ve vysoké trávě spatřili malé hnědé hlavičky.
„Co to je?“ optal se Pú.
„Úžasná dobrota,“ pravil Ijáček. „Když je sníš, všechny boly světa se ztratí.“
Opravdu.
Od chvíle, kdy si kamarádi začali pochutnávat na lysohlávkách, proměnil se Stokorcový les v jednu velkou růžovou zahradu…

„Jeď, Švando, jeď!“
„Ty jsi víla, moje víla, tebe mám jedinou rád…“
Dudy kvílí na plný pecky, pod šibenicí se svíjí Švanda s Lesanou, duchům svítí oči, křepčí jak o život. Konečně zábava! To nezažili od chvíle, co Josku věšeli!
Dorotka vletí do kola, vyrve Švandovi dudy a vztekle je mrskne z kopce. „Neříkala jsem, že dudy ze skopce jsou prokletý? Ale to né, panáček pořád prachy, disco trysko… Nic takovýho! Domů pudeš! Brambory sázet! Děcko kolíbat!“
Z vysokého kopce letí kvílející dudy. Pod kopcem Vocílka bludičce mlžnou sukýnku nadzvihuje, když vtom… prásk!
Šest černých koní už ho veze tmou.

Milí smuteční hosté, sešli jsme se, abychom vzpomněli draka Tříhlavce. Přesněji, jediný hoste, potažmo vrahu onoho přemilého kamaráda. Co sis myslel, ty Bajajo? Hrdino! Žes udělal dobře? Prdlajs.
Náš drak byl ozdobou kraje.
Národním bohatstvím, technickou i kulturní památkou.
Predátorem na vrcholu.
Ekologickou raritou regulující nadbytečné množství princezen.
Jaké štěstí! Bez něj bych dnes byl nešťastně ženat s princeznou Fiflenou. (Madlenka ze mlýna je o hodně hezčí.) A ty, pitomče, taky uvidíš. Zabils draka, abys dostal Slavěnu. Je to hloupá, uhádaná, rachitická koza. Takové míval Tříhlavec nejraději.
Ty si ještě vzpomeneš! Od oltáře do hrobky je daleko. Navíc vedle ní...

Nemohl to neslyšet. Špitalo se o tom potichu, po stranách, ale všude. Nedalo mu to a jednoho večera, když ulehli na prachové podušky, tak se lehounce, jakoby mimochodem, zeptal:
„Laděnko, lásko… po kom máš na čele hvězdu? Po mamince? U tatínka jsem žádnou neviděl…“
Princezna se zapýřila a snažila se převést řeč jinam, ale princ se nedal.
„Co naše dcera, bude ji mít také?“¨
„Jenom to ne,“ lekla se Lada. „Víš, ona je… putovní.“¨
„Putovní?“ nechápal princ. „Přijde a odejde?“
„Ale ne,“ usmála se. „Moje je na čele. Babička ji měla na rameni. Tatínek,“ zčervenala, „ji má na levé půlce…“

Úřednice položila telefon.
„Na Lidvansgate se přistěhovali nějací Nilsonovi.“
„Opravdu? To je terno! Konečně! Od doby, co jsme rozprášili Fallkanderovy, je tu nuda. Jak to pojmeme? Matka špindíra, otec alkoholik? Nebo přitvrdíme?“
„Prvně nakoukneme, ne? Ať víme.“
Zaměstnankyně Barnevernetu stály před domem a otřeseně na sebe zíraly.
„Opravdu jsem řekla, že kůň v ložnici je v pořádku?“
„Já opravdu pochválila opici, že mi sebrala klobouk?“
Pippi s opičákem na rameni mávala z okna.
„To byla legrace, Pane Nilsone! Na to, že visely hlavou z okna, ty dvě babizny určitě nezapomenou. Naopak, na to, že jsme se přistěhovali my, zapomenou rády!“

„Rejžo… já se bojím.“
„Podívej, Jiřinko, podle mapy tam už brzo budem. Jak to psali? Pařezová chaloupka z mechu a kapradí. To se komisi líbilo. Přiklepli nám grant. Jen je najít. Vochomůrko! Křemílku!“
„Z čeho to lezou? To je pařez?"
„Ne, Jiřinko, starý rezavý kamna.“
„A kde je ten mech a kapradí? Vidím jen bodláky!“
„Co teď? Vrátíme grant?“
„Klid, rejžo. Já to zařídím. Hele, vy dva: umejt, kamna kůrou obložit, bodláky vysekat. Uklidit, košile vyprat. Mech nanosit. Kapradí vysadit!“
Vochomůrka s Křemílkem jen nešťastně zírali. Takhle si to nepředstavovali. Chtěli si vydělat na rum a cigára, ne gruntovat les…

„Hutu tututu tutu tu tutu tá!“
„Uiiiiii iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii?“
„Bubu bubu bubu dodo kem!“
„Kuli kuli jé?“
„Jé kuli kuli jou!“
„Ui? Ui? Blik ťuk klik kuk!
Jůůůůůůůůůů!!!!
„Grga grga grga há!“
„Joujoujou!“
„Toto to fofoto to toto toto?“
„Foto toto to tototo!“
„Tuli tuli stopi stopi, kuki kuki semi semi!“
„Semi semi kuk?“
„Hihi haha blik blik blik.“
„Jůůůůůůůůůů!!!!“
„Joujoujou!“
„Svahy svahy buchy buchy. Jau jau jau.“
„Hihihi…“
„Blik!“
„Aúúúúúúúúúúúúú!“
„Tytyty!“
„Bléééééééééééé!“
„Tulity tulity tulity páááááááác!“
„Au au. Kulikuli bum bum!“
„Já já já blik blik blik!“
„Tototo foto ne toto, toto foto!!
„Toto foto tuto šupito!“
„Blik!“
„Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááách….“
„Ijuijujůůůůůů!“

Pod topolem u rybníka sedlák pytlačí. Kradmo se ohlíží, když vtom cink, černý panáček vedle něj stojí. Úpis v ruce, ze sedláka duši láká. Sliby hýří, zlato, drahokamy slibuje.
Lakomý sedlák zpozorní: „Hrnec plný zlata, říkáš?“
Lup.
„Zlaťáčky, žluťáčky,“ přehrabuje je sedlák. Zarazí se: „Má dno! Doberu zlaťáky a co pak?“
„Holenku, jedna duše, jeden hrnec.“
„Chci bezedný! “
„Bezedný?“
„Bezedný!“
„Víš, co si přeješ?“
„Bezedný!“
Lup.
Dno hrnce zmizí, zlaťáky se sypou do vody. Sedlák, hrabivec, šup za nimi. Už je ze dna loví, když vtom:
hrneček,
dušička,
poklička.
Klap.
Vodník se směje, čert zuří.
Kdo chce moc, nemá nic.

Hlas (vyděšeně): Táto? Jsi tady?
Kakofonie hlasů:
- Je tu tma jako v dolech!
- Dávej pozor na jehňata! Žerou mý seno!
- Nešlapej mi na nohu, koňu!
- Prase! Mě kouše prase! Nech mě, prase!
- Pani, strčte si laskavě ten jetel někam!
- Nežďuchejte do mě loktem, člověče!
- Jsem se přerazil vo vovci!
- Nešahej mi na zadek! Prase! Teda chlape!
- Pardon… (potichu) Ta toho nadělá…
Rána, skřípot železa o dřevo.
Hlasy: Světlo! Pusťte mě ven! Mám přednost, mám statek a dva koně!
Tupé údery, jekot, bekot, dupot nohou.
Hlas: Bacha, tady leží nějaká bába!
Babička (pošlapaně): Že já hloupá tomu zatrolenýmu Otesánkovi břicho párala!

„Lakýrku? Na kopyto? Zbláznil ses ty nebo já?“
„Seš švec? Seš. Za kým jsem asi tak měl jít pro boty? Za hokynářem? Do mlejna?“
„Ale jak ti na kopytu bude držet?“
„Tvůj problém, ševče, tys na to študoval.“
„Kopyta jsme nebrali!“
„Nezájem. Chci perfektní černý lakýrky, aby mi padly jak ulítý. Pokud ne, těš se, ševče. Do pekla pudeš, v první řadě kotlů smažit se budeš.“
„A to zas né!“ třískl Rumcajs pěstí do stolu. „Na takovýhle kšefty já se můžu vykašlat. Končím!“
Raději utekl do lesa Řáholce.
Netušil, chudák, že peklu stejně neujde. Neměl si nastěhovat do jeskyně Manku…